Rozhovor s česko-švýcarským nakladatelem Otakarem Božejovským.

* Otakare, kde ses narodil?

Já jsem narozený v Praze na Vinohradech v roce 1948, v Londýnské ulici. Bydleli jsme na Staroměstském náměstí, ale pak naši rodinu v 50. letech vyhnali z Prahy do pohraničí. Když jsme tam přijeli, ani jsme nevystoupili z auta, protože ten barák, který nám přidělili, neměl ani střechu. Otec kdysi koupil své mámě ve Všenorech u Prahy takový domek se zahradou na léto. Babičce ho nezabavili, protože ona nebyla „vykořisťovatelka“. V tom domku dole byla kuchyň a taková malá koupelna, jedna místnost a záchod, nahoře dvě místnosti. Bydleli jsme tam asi deset dní a komunistům se zdálo, že je to pro nás nadměrný, tak tam nastěhovali cikánskou rodinu. Byli celkem sympatický, děti chodily s námi do školy. Jejich tatínek jezdil s takovou ohromnou cisternou. Když zjistil, že mu jeho žena zahýbá, oběsil se na zahradě. Potom se odstěhovali.

* Proč vás vyhnali z Prahy, co dělal tatínek?

Můj otec byl velkoobchodník s kožešinami, měl velkou firmu na zpracování kožešin a kůže, které dovážel z Ruska, Skandinávie a dokonce i z Kanady. Také byl spolumajitelem tržnice kožešníků v Michalské ulici. Děda z máminy strany byl majitel pojišťovny. On byl velice sociální člověk, pořád se pral za své zaměstnance, hrál na housle, dokonce měli vlastní symfonický orchestr a fotbalový klub. Zaměstnanci té pojišťovny ho měli rádi, protože on byl takovej jejich táta. Já si dobře pamatuju, že to byl strašně hodný člověk a výborný muzikant. V 50. letech mu řekli přes telefon, že všechna životní pojištění, kde nechal pojistit své zaměstnance, propadají státu, a jeho ranila mozková mrtvice. Ochrnul na půlku těla, začal se klepat, přestal mluvit, začal koktat – člověk, který hrál první ligu v šachu…

* Angažovali se dědeček a táta v politice?

Vůbec ne. Můj děda nebyl politicky vůbec založený, zkrátka to byl obchodník. Určitě byl spíš pro Masaryka než pro komunisty, ale nebyl v žádné straně. Můj otec taky ne. Když přišli Němci, tak mámě přikázali, aby šla dělat na pracovní úřad. Snažila se tam pomáhat lidem, kteří museli do Německa na nucené práce, skartovala jejich dokumenty, a nakonec to prasklo. Zavřeli ji na Pankrác, ale měla štěstí, že to bylo v poslední fázi války, a navíc měla malé dítě, jinak by ji popravili. Máma o tom nikdy nemluvila, dostala vysoké vyznamenání zřejmě kvůli tomu od prezidenta Beneše a schovávala ho pod matrací, aby na to nikdo nepřišel. Já jsem byl za komunistů poprvé zadrženej, když mi bylo osm let. Chodili jsme někdy okolo roku 1956 s bráchou ve Všenorech ministrovat a byli jsme na to hrdí. Do školy přijeli tři pánové, celá třída úplně ztvrdla a ta učitelka vytřeštila oči, protože z toho byla úplně vedle. Pak nás odvezli do Dobřichovic do školy, kde nás vyslýchali, protože chtěli, jak jsem zjistil později, dostat toho pana faráře, což byl strašně hodnej pán. Oni si na něj vymysleli, že nás sexuálně zneužívá. Já jsem vůbec nerozuměl, co po mně chtějí, když se mě ptali na takový věci, tak já vůbec nic netušil. Tenkrát byly jiný doby, mýmu bráchovi bylo dvanáct, a taky nevěděl, o čem je řeč.

* Jak ten pan farář nakonec skončil?

Nechali ho dožít, bylo mu už přes 80. Nás vyslýchali několik hodin a nakonec, jsme museli v noci z těch Dobřichovic pěšky sněhem domů – oni nás, dvě malé děti, nechali jen tak být, ani se nezajímali, jak se dostaneme domů. Když jsme přišli domů, babička se modlila u svíčky, máma z toho dostala nervový šok a otec vytáhl pásek. Jelikož byl u toho brácha, tak si nechal vysvětlit, co se stalo, neseřezal nás, ale nevěřil mu to, dokud nezašel druhý den za ředitelem školy, který u toho výslechu byl. Jmenoval se Zikmundovský a byl to strašnej komunista, terorizoval celý Všenory. Můj otec čirou náhodou našel nějakou brožuru, kde byl ten Zikmundovský vyfotografovanej, jak v Rusku jako legionář věší bolševiky. Potom se zjistilo, že byl u Vlajky. Můj otec mu řekl, že ještě jednou se něco takovýho stane, tak bude mít každej ve Všenorech ve schránce tu fotku. A měli jsme od něj pokoj.

* Co dělal táta, když mu zabavili firmu?

Jezdil s traktorem, opravoval výtahy, samé dělnické profese. Rodiče se tehdy strašně báli. Manžel máminy sestry byl doktor Jaroslav Borkovec, právník, národní demokrat a odbojář. V květnu 1949 ho zatkli, obvinili z protistátního spiknutí a popravili ho. Ale o tom se nikdy nesmělo mluvit, jen se šeptalo, rodiče ho měli velmi rádi, měli z toho obrovské trauma. Já jsem měl to štěstí, že u nás nikoho z nejbližší rodiny nezavřeli.

* Jak pokračoval tvůj vzdělávací proces?

Brácha byl z nás dvou vždycky ten lepší, takže mu táta zařídil přes známý, že se šel učit na stavitele pián do bývalý fabriky Rössler někde u Rumburku. Já mám piáno Rössler do teď a je perfektní, za nic bych ho nevyměnil. Když jsem vycházel ze školy já, šel jsem před takovou porotu, kde mi nabídli, abych si vybral: do zemědělství nebo do dolů. Já jsem jim řekl, že nebudu dělat vůbec nic – k ničemu mě nepřinutí. Pro mě to nebyl velký problém, protože v Praze jsem se vyznal.

* Co jsi dělal?

Všechno možný. Protože tu byl nedostatek zboží, tak jsme sem pokoutně dováželi různý věci z NDR, z Polska… Pak jsem se na to vykašlal, odjel jsem do Varšavy a udělal jsem přijímačky na tamní konzervatoř na basu. Ta škola tam byla perfektní. Rodiče nás vedli k tomu, abychom hráli na hudební nástroje, moje máma hrála fantasticky na piano, a já chodil k sousedovi, který hrál v Český filharmonii na basu, a on mě učil. V Polsku jsem žil s takovou hezkou holkou asi dva roky.

* Co to bylo za slečnu?

No to byla taková zvláštní holka, strašná bordelářka. U ní se nemohly otevřít ani dveře, protože všechno bylo plný prázdných flašek od vodky. Do všech talířů a hrníčků, do všeho klepala popel a házela nedopalky a nikdy to neuklízela. Nedělala nic jinýho, než že ležela na takovým propoceným gauči v napůl roztrhaným županu a učila se – studovala na universitě matematiku, fyziku a chemii. Vždycky jednou za tejden jsme shrábli všechny peníze, ona se zavřela na dvě hodiny do koupelny, z které pak najednou vylezla holka, která vypadala jako Brigitte Bardot. Byla geniální. Když se učila, vytrhávala stránky z učebnic. Říkal jsem jí, jak to, že vytrháváš stránky z knížek – my jsme doma vždycky museli, než jsme se dotkli knížky, si jít umýt ruce. Tak jsme byli vychovaný. Ona na to říkala, že to přece nebude nikam stěhovat. Vytáhl jsem z hromady zmuchlaného papíru jeden a ona věděla nazpaměť, co je na něm napsáno. Později utekla do USA a stala se z ní velká šéfka v NASA.

* Hrál jsi na basu v nějakém orchestru?

Hrál jsem s jednou rokenrolovou skupinou, taky jazz ve Viole a v Redutě. Vždycky nás zakázali, protože u toho byl vždycky hrozný bordel. Hráli jsme v Radiopaláci na Vinohradské ulici a ti naši fanouškové to tam chtěli zapálit…

* Jak jste se jmenovali?

My jsme pořád měnili jména, protože nás pořád zakazovali. Asi nejznámější název byl Hells Devils. Zpíval s námi i Pavel Sedláček, Miki Volek a na kytaru hrál Míla Vokurka. Ted’je z něho mezinárodní hvězda.

* Měl jsi dlouhé vlasy?

Byl jsem trochu mánička, ale neměl jsem to moc dlouhý. Jednou mě jenom kvůli vzezření sebrali v tramvaji fízlové a 16 dní mě bez vysvětlení drželi v Bartolomějský. Ani mě nevyslýchali a pak mě pustili. Mohlo to být někdy kolem roku 1964.

* Okupaci v srpnu 1968 jsi zažil v Praze?

Bydleli jsme pod Jiřákem. Ráno mě vzbudil strejda, že jsou v Praze Rusové. Já mu nechtěl věřit a on řek, otevři okno a uvidíš. Tak jsem vykoukl ven a na ulicích hroznej rámus a tanky. Sebral jsem se a běžel k rozhlasu. Vytáhnul jsem jednoho pána, který ležel pod tankem. Nesl jsem ho v náručí jako dítě a pak jsme ho odvezli do nemocnice. Asi za tejden jsem ho šel navštívit. Sestra mu řekla, že jsem ten pán, který ho do nemocnice přivez, že jsem mu zachránil život a on začal brečet a objímat mě. Amputovali mu obě nohy hned u kyčlí a já si říkal, že až bude bez těch prášků a všechno si uvědomí, tak mě prokleje.

* Jak ses díval na reformní komunisty?

V roce 68 jsem zjistil, že jsem velký vlastenec, ale právě kvůli tomu bych nikdy nedemonstroval za Dubčeka nebo za Svobodu – to nebyla moje parketa. Byli to pro mě cizáci ne kvůli tomu, že byl Dubček Slovák, ale kvůli tomu, že to byl komunista. Já jsem jim zkrátka nikdy nevěřil. Tak jsem byl vychovaný.

* V srpnu 1969 jsi byl už pryč?

Už v říjnu 1968.

* Jaké byly tvoje začátky ve Švýcarsku?

Přišel jsem do Švýcarska přesně 5. listopadu 1968 a ty začátky… Švýcaři na nás byli strašně hodní. Nejdřív jsem byl v utečeneckém lágru a chodil od hospody k hospodě, jestli mě nezaměstnají u nádobí. Myl jsem nádobí řekněme od osmi, devíti ráno do takových půl třetí, a začínal jsem znovu zase v sedm. Od těch tří do sedmi jsem na nádraží myl vagóny. Tam to bylo placený od hodiny, chodili tam samí alkoholici, aby si přivydělali. Mně to nevadilo. Tak jsem šel pak zpátky do hospody k nádobí a za čtrnáct dní jsem v jednom baru začal hrát na piáno. Potkal jsem skvělýho jazzovýho basistu Luďka Hulana, kterého jsem znal už z Prahy, a hráli jsme po barech spolu. Švýcaři nám jednou řekli: „Češi, tak nám zahrajte nějakou cikánskou muziku.“ A on, jazzovej muzikant světovýho kalibru, říkal, to já hrát nebudu. A já jsem říkal, podívej se, já mám takovej hlad, že kdyby chtěli, ať zahraju mongolsky, tak zahraju mongolsky. Tak jsem tam zůstal sám jako pianista a ti majitelé mi ještě dávali bokem nějaké peníze nebo třeba karton cigár… Luděk Hulan se pak vrátil do Prahy a spáchal sebevraždu.

 

* Jak ses dostal od hudby ke knížkám?

Potkal jsem v Benátkách čirou náhodou malíře Štěpána Zavřela. On žil blízko Benátek v takový vesnici, kde jsem pak byl pečenej vařenej. Skvěle jsme si rozuměli. Můj původní záměr byl otevřít galerii moderního umění, ale on mě přemluvil, abychom založili nakladatelství dětských knížek – dělal ještě v Československu u Trnky, kreslenej film atd. Štěpán utekl v roce 58 cestou do Albánie, kam jeli s Krátkým filmem – když měli mezipřistání v Jugoslávii, šel na záchod a utekl oknem. Tam ho chytli a vrazili do kriminálu, kde byl na nucených pracích v kamenolomu. Odtamtud utekl do Terstu atd. Byl to fantastický člověk, můj životní kamarád, v Praze ho nepustili na akademii, tak si ji dodělal v Římě a v Mnichově. Mluvil mnoha jazyky, byl velice sečtělý. Pravý Evropan. Bohužel umřel příliš brzo. Posledních patnáct let jsem to táhl sám.

* Koho jste na začátku vydávali?

První knížku, kterou jsme vydali, ilustrovala Marta Kočí, která utekla do Vídně. To byla holka z Olomouce, fantastická ilustrátorka, v životě jsem neviděl takovej talent, bohužel ho úplně zahodila. A to byla knížka o ochraně přírody, všechno v tmavých barvách, černá, tmavomodrá, jak padá ten kyselej déšť a zvířátka umírají v lese. Přesně se to trefilo do tý doby, z knihy se stal ohromnej bestseller. Text jsem napsal já pod pseudonymem – tenkrát jsme ještě neznali žádný spisovatele. Druhá knížka byla ilustrovaná od Fulvia Testy, Itala z Verony. Byl to Andersenův Císařův slavík. Začali jsme dvěma knížkama. Neměli jsme peníze.

* Jako jednu z prvních jste vydali i dětskou knihu Šťastný skřítek od Petra Síse.

Petr Sís pracoval ve Švýcarsku pro televizi a přišel za mnou s prakticky první obrázkovou knížkou, kterou v životě udělal. Já jsem zadal text spisovateli Maxovi Bolligerovi a ta knížka byla nakonec přeložena do mnoha jazyků a prodává se dodnes. Petr Sís je ohromnej sympaťák. Jsem rád, že jsem mu tu knížku vydal. Jemu to tehdy pomohlo, protože si za honorář koupil letenku do USA, kde začal malovat skvělý věci a má s nimi velký mezinárodní úspěch.

* Se kterými dalšími výtvarníky jste se Štěpánem Zavřelem tehdy pracovali?

Z Čechů to byli Jindra Čapek, Marta Kočí, potom jsme vydávali tři belgické autorky, Španěla Emilia Urberuagu, Poláka Jozefa Wilkoně, což je geniální ilustrátor, nebo Jana Lenicu, otce polskýho plakátu a mnoho dalších. Později jsme začali vydávat italské, německé, britské i francouzské ilustrátory. Nakonec jsme dělali s ilustrátory z 16 zemí. Vybírali jsme si ilustrátory podle toho, co umí, ne odkud pochází.

 

* Mohl bys srovnat polskou, českou, slovenskou a maďarskou ilustrátorskou školu?

Každá je jiná, ani se to snad srovnávat nedá. Poláci spíše vycházejí z grafiky, měli naprosto perfektní plakáty a jsou ze všech těchto škol nejodvážnější. Mají v sobě určitou genialitu. Češi jsou poetičtější a vycházejí spíše z malířství. Slováci hodně vychází ze svého nádherného folkloru a v jejich ilustracích dokonce slyšíte ty jejich písničky. Jsou velice osobití a přitom tomu každý rozumí. Maďaři mají perfektní muzikanty a moderní umění – ale neznám jediného maďarského ilustrátora pro děti.

* Co soudíš o tvrzení, že česká dětská ilustrace osmdesátých let byla světovou špičkou?

To si říkali Češi akorát sami sobě. Zřejmě se utěšovali v té kleci, ve které museli žít. Jediná česká ilustrátorka, která má mezinárodní úroveň, je Květa Pacovská. Ta však vychází – také jako jediná – z moderního umění. Z globálního pohledu jsou z východní Evropy dobří jen Poláci a kdysi byli geniální Rusové a Ukrajinci. Jinak jsou to Francouzi a především Angličané.

Z celosvětového hlediska k tomu přibudou bezkonkurenční Japonci a fantastičtí kreslíři Argentinci. Zbytek je o „vlnách“, jako byli Rumuni (André Francois a jeho škola, kterou však založil ve Francii). Napsal jsem o tom dokonce knížku.

* Štěpán Zavřel byl v Itálii velmi úspěšný, ale v Čechách je trochu opomíjený…

Nejen v Itálii. Štěpán pracoval také třeba v Británii jako art direktor studia Richard Williams – největšího studia kreslených filmů v západní Evropě. Vydávali jsme jeho knížky po celém světě v milionových nákladech. Dostal spoustu mezinárodních cen a dokonce si ho pozvali Číňani na Tchajwan, aby je učil akvarel! V Itálii se po něm jmenuje náměstí, ulice, výtvarná škola… Má tam dokonce dvě muzea. Štěpán, to byla ilustrátorská bomba, která ovlivnila navždy generace – hlavně italských ilustrátorů, kteří prakticky před jeho příchodem nevěděli, co je to moderní ilustrace pro děti. Nebo částečně věděli, ale museli to publikovat v zahraničí. Dnes patří Italové k nejlepším. Štěpán je bezesporu náš mezinárodně nejznámější ilustrátor druhé poloviny 20. století po Jiřím Trnkovi, což byl jeho učitel. V Čechách je opomíjený proto, že zde není jediné nakladatelství, které by mělo odvahu ho publikovat. Ted’publikují Šaškovy velmi dobré – a tenkrát revoluční knížky z 50. a 60. let! Štěpán zde taky bude publikován během příštích třiceti let – jako nový objev.

* Vydávali jste i ilustrátory, co zůstali v Československu?

Když jsem jezdil v sedmdesátých a osmdesátých letech na knižní veletrh do Bologni, tak tam vždycky procházely takové malé delegace z Československa. Češi dělali, že nás nevidí, vždycky udělali kolem našeho stánku velikej oblouk. Slováci přišli, přinesli mi flašku borovičky a před stánkem jsme ji vždycky celou vypili. Já jim říkám, jak je to možný, že Slováci jsou úplně jiný než Češi, a oni na to: „Vieš, Otakar, my sme mladý národ, my sa ničeho nebojíme.“ Taky jsme hned po revoluci udělali v Bratislavě na Bienále ilustrací první výstavu. Zpíval nám tam k tomu Karel Kryl.

* S kým ses v exilu ještě kamarádil?

Jezdil jsem často pracovně do Vídně a vždycky jsem vyrazil za místními Čechy. Pavel Landovský zase jezdil ke Štěpánovi do Itálie. Jinak jsem měl a mám kamarády po celém světě. Žiji také napůl v nejkrásnější zemi světa – v Itálii.

* Máš nějakou historku s Pavlem Landovským?

No s Landovským… Jednou nás ve Vídni zatkli. Chodili jsme spolu do takovýhospody, ještě s kameramanem Jirkou Štíbrem. Šli jsme spolu na koncert Matušky a pak jsme s ním vyrazili do tý naší hospody. A jelikož se tam Jirka Štíbr strašně ožral, jeho manželka Eliška řekla: kluci, tady máte klíče, já vezmu Jirku domů – bydlíme čtvrtej vchod odsud. A šla. Já se zdržel na záchodě a Landovský, klíče v ruce, vyrazil s ostatními napřed. Počítali jedna, dva, tři, čtyři, a ten čtvrtej barák byl vchod do banky – velký dveře z neprůstřelnýho skla. Oni si toho nevšimli a začali se do nich dobývat, tedy de facto do banky, a když to nešlo, vzali kostky a začali je tam házet. Najednou se z obou stran vyrojili policajti, bylo jich asi dvacet. Já akorát vycházel z tý hospody. Vzali nás všechny. Mně kvůli tomu uletělo letadlo.

* Sebrali vás i s Matuškou?

Jo a chvíli trvalo, než jsem přišel na řadu, protože tam byl zatčený celý jeho orchestr včetně samotného Matušky a jeho manželky. Nakonec nás sice pustili, Matuška tam byl tenkrát poslaný oficiálně z Československa a oni z toho nechtěli dělat diplomatický problém. Prošlo nám to, ale než se to vyřídilo…

* Ve Švýcarsku jsi zůstal i po revoluci.

Do Československa jsem přijel hned po 17. listopadu a přivezl jsem asi 40 tisíc plakátů s fotkou Havla. Když jsem přijel, tak to byl tak velký kulturní rozdíl, že  jsem si říkal, že jsem odjel z Prahy, a když jsem se po letech vrátil, tak jsem namísto Prahy našel Mukačevo. A bylo to hlavně v myšlení lidí – baráky se daly opravit a taky se opravily, ale to myšlení lidí bylo strašidelný.

* Znal jsi i švýcarské spisovatele?

Přátelil jsem se například s Maxem Frischem. Hned někdy zkraje jsme přišli k nám domů, trochu napitý, a když nás viděla Suzanne, moje žena, tak se úplně rozklepala, protože Frische měla celou dobu ve škole jako povinnou četbu, a teď tohle. Chodil jsem pravidelně do „Kronenhalle“, restaurace uprostřed Curychu, kde se setkávali všichni: Friedrich Dürematt, Max Frisch, Max Bill, Placido Domingo nebo Juan Mirò a jeho přítel Američan Alexander Calder – jeden z nejznámějších sochařů na světě. Jednou jsem potkal v kavárně v Curychu takového malého velmi příjemného pána, začali jsme si povídat a nějakou dobu jsme se v té kavárně vídali pravidelně, aniž bychom se představili. Jednou ke mně přišel jeden známý a říkal: „Víš, s kým tady vysedáváš? To je Elias Canetti, nedávno dostal Nobelovku!“

Curychem prošla hlavně za druhé světové války strašná spousta zajímavých lidí. Thomas Mann, Joyce, divadelníci, architekti… Dodnes z toho Curych kulturně žije, je tam perfektní opera, „Kunsthaus“ a mezinárodní galerie. Švýcaři na to mají, využívají to a váží si svých umělců.

* Curych je víc protestantský nebo katolický?

Curych je půl na půl, ale katolíci jsou většinou v Curychu usazení Švýcaři z italských kantonů nebo emigranti ze Španělska, Itálie, z Maďarska, a Čechoslováci. Pochopitelně větší vliv má ta protestantská polovina. Když jsem do Curychu v tom roce 1968 přijel, tak všechny hospody zavíraly nejpozději v půl dvanáctý, a když jsem se rozhlížel po ulici, tak jsem myslel, že snad jdou všichni na pohřeb – ženský, kromě Italek, nebyly nalíčený, všechno oblečení lidí bylo buďto černý, šedivý nebo tmavě modrý. Dnes je to úplně jinak. Dnes je Curych mondénní město.

Někteří Švýcaři jsou ale strašně šetrný. Když nás někdo pozval na večeři, což bylo pro mě jako emigranta na začátku vyznamenání, tak jsem se musel předtím vždycky jít někam najíst. Ale musím říct, že zase ne všichni. Časem se to moc změnilo. Jednou nás pozval nějaký milionář, sedíme a ten chlap vyndá ze skříně už otevřenou flašku vína, každýmu trochu nalije a zase ji tam jde vrátit zpátky. Já myslel celej večer, že ho uškrtím. Švýcaři mají fantastické privátní sbírky umění a jsou náruživí sběratelé. To mně hodně pomohlo, když jsem si později k nakladatelství založil ještě galerii moderního umění.

* Jak to máš s Bohem ty?

Jsem věřící katolík. Nechodím do kostela často, ale věřím.

* Byl bys pro monarchii v Čechách?

Já myslím, že už je pozdě. V principu ano, ale já myslím, že už je pozdě, protože ty lidi by pomlouvali i toho krále. Mě zranilo, že si Češi nezvolili Schwarzenberga za prezidenta – konečně mohli mít po osmdesáti letech slušnou hlavu státu.

 

* Havla nepočítáš?

Havla počítám napůl, protože si myslím, že se nechal nakonec korumpovat mocí. Tu „revoluci“ – jako poslední ve východním bloku – nedotáhl do konce, ta „tlustá čára za minulostí“ byla a je dál naprostá národní katastrofa. Tím prakticky znovu legalizoval komunisty a fízly. Stačí se podívat na kteroukoliv vládu. Komunisti vládnou dál a kradou o stošest! Beneš, ten okradl naši rodinu ještě předtím, než ji okradli komunisti. Když se vracel z Anglie, jel rovnou do SSSR. Já jsem viděl fotky, na kterých nějaký Schwarzenbergův příbuzný, myslím, že to byl jeho strýc, stojí za Pražského povstání v baloňáku na střeše Staroměstský radnice a pálí samopalem po Němcích. Divím se, že se nechal Karel Schwarzenberg od toho Zemana takhle nachytat kvůli sudetské otázce.

Stanislav Škoda, Babylon 2/XXIII, 23. června 2014