Nominace německé ministryně obrany Ursuly von der Leyen na post předsedkyně Evropské komise ukazuje, že „odtažitá“ a „nudná“ politika v Bruselu dokáže být stejně třaskavá a nepředvídatelná, jako ta domácí.

Jméno von der Leyenové totiž nefigurovalo v žádných plánech před summitem Evropské rady a s jeho protahováním se poprvé zmínilo až v úterý ráno, jako by právě bylo vytaženo z klobouku. Pochopitelně je dobře, že se šéfové evropské 28 na někom nakonec shodli. Je ale podezřelé, s jakým nadšením ji přijali šéfové visegradské čtyřky včetně českého premiéra Babiše. Jedná se přece o dlouholetou souputnici a kolegyni tolik vysmívané a haněné kancléřky Merkelové, na které kolikrát nenechali nit suchou.

Von der Leyenová je jediným ministrem, který dosud zasedal ve všech vládách Merkelové. Přes svoji nepopiratelnou služební zkušenost je zároveň považována za nejslabší ministryni v současné spolkové vládě. Nyní ji triumfuje pouze ministr dopravy, kterého dohání fiasko se zaváděním mýta na německých dálnicích. Portfolio von der Leyenové, ministerstvo obrany a tedy Bundeswehr, je totiž považován za všechno jiné, jen ne za v dobrém stavu. Resort je sužován mnoha aférami a současný stav německých ozbrojených sil skutečně vzbuzuje rozpaky. Situaci Bundeswehru dobře symbolizuje stav vládní letky, která za poslední dva roky měla více letů s defektem než bez něj. Po oznámení odchodu Merkelové se tak i von der Leyenové současné angažmá považovalo za konečné a nominace na předsedkyni Komise je pravděpodobně i pro ni osobně naprostou senzací.

Přesto je její nominace zároveň považována za Merkelové porážku. Vysvětlení je snadné. Německá kancléřka prosazovala volbu z okruhu tzv. Spitzenkandidátů, tedy vůdců frakcí v Evropském parlamentu, která volbu předsedy komise měla více přiblížit tradičnímu parlamentnímu procesu. A zde se skrývá i hlavní důvod, proč země V4 společně s italskou podporou zadupaly do země kandidaturu Franse Timmermanse. Nikoli kvůli jeho domnělým či skutečným činům a názorům, ale protože jeho prosazení by mohlo oslabit roli Evropské rady při obsazování míst ve prospěch Evropského parlamentu. Ostatně Babiš sám prohlašuje, že EU by měla mnohem více řídit Evropská rada, tedy koncilia šéfů členských zemích, na kterých ČR může nejen hrozit svým vetem, ale i se chlubit, čeho všeho je premiér sám schopen dosáhnout.

Zemím střední Evropy tak šlo především o pohřbení principu spitzenkandidátů, obejít při rozhodování přímo volený Evropský parlament a uchovat možnost vždy vytáhnout nějakého králíka z klobouku.

Společný odmítavý postup V4 však celý region zahnal do izolace a nezbyl na něj žádný vysoký post při obsazování zbývajících. Nezachránil to ani Viktor Orbán, který celému bloku zavelel k podpoře von der Leyenové, aby po prvotním torpédování projevil tradiční snahu o konstruktivní řešení. A v neposlední řadě může hrát roli i jisté podcenění von der Leyenové na základě jejích současných výsledků. Mnohým vůdcům střední Evropy konvenuje představa, že by předsedou komise byl člověk slabý, který by měl problémy prosazovat a zvládat společné politiky, a EU by tak samovolně vzdaloval současné nebo ještě větší míře integrace. V tom se ovšem podle všeho mýlí. Von der Leyenová prokázala nesmírnou vytrvalost a pro navrženou funkci má vzorovou služební průpravu.

Volbu von der Leyenové ovšem musí posvětit právě Evropský parlament, který se na výsledky posledního summitu dívá s větší či menší nelibostí. Kdyby von der Leyenová měla před poslance v Bruselu předstoupit zítra, její šance by byly nevalné. Má na to však čas do konce měsíce, za který se dá mnohé stihnout.