Do rukou se nám dostává další dílo Sándora Máraiho — román Noc před rozvodem. Komorní příběh se odehrává těsně před vypuknutím druhé světové války v Budapešti, resp. v Budíně během jednoho slunečného podzimního dne a noci. Soudce Kristóf Kömíves má vést rozvodové řízení svého dávného spolužáka z gymnázia, lékaře Imreho Geinera a jeho choti Anny Fazekasové.

Román můžeme rozdělit na dvě části, první dominuje postava Kristófa, druhá je z větší části Imreho monologem v dialogu, který je adresován Kristófovi. První část se odehrává ve dne, druhá v noci.

V první části Márai formou vnitřních monologů vykresluje obraz typického představitele měšťanské vrstvy, který se i v neklidném klimatu předválečné doby, věštícím definitivní rozpad starých hodnot, snaží udržovat staré pořádky a čelit „víru času“. Je spokojeným občanem a křesťanem, který si navýsost zakládá na své příslušnosti k cechu a rodině. Život chápe jako povinnost, kterou je nutno plnit, a řídí se přitom dvěma základními ctnostmi — vůlí a pokorou. Rozvodová pře a předzvěst setkání s dávnými známými rozvíří hladinu jeho poklidného života a otevře cestu zneklidňujícím pochybám a zasutým citům. Kristófovi opět vytane na mysli vzpomínka na několik letmých setkáních s Annou Fazekasovou, i na noc plnou zámlk, kdy se k němu Anna otočí, jako by chtěla něco říci…

Márai bravurně popisuje Kristófův duševní zápas mezi vědomými reflexemi a nemilosrdnými vpády nežádoucích postřehů, vědomím a nečekanými útoky podvědomí, Kristófovu úpornou snahu „vzduchotěsně se uzavřít před myšlenkou, vzpomínkou, touhou“, které ho zneklidňují a nehodí se mu do programu.

Kristófův neklid graduje na sklonku dne závratí, nepochopitelným selháním nervů. I v jejím okamžiku se však Kristóf zuby nehty drží škatulek, jako jsou úřad, společenský a rodinný život. Ve chvíli, kdy si Kristóf s úlevou může říct, že „nervózní“ den skončil, a chystá se uchýlit do bezpečného přístavu noci, přepadne ho doma nečekaná návštěva a tomu, co ho přes den jen lehce ovanulo, je během noci nucen čelit tváří v tvář.

Vypravěčské žezlo přebírá Imre a román dostává nečekaný spád. V zšeřelé atmosféře soudcova pokoje se rozehrává drama dosud utajeného milostného trojúhelníku a komorní příběh se mění v tragédii antických rozměrů. Stejně jako v románu Svíce dohořívají je dramatičnost koncentrována do jednoho nočního rozhovoru. V dlouhém, vášnivém monologu, při němž Kristóf spíše asistuje, Imre neúprosně odhaluje pravdu o svém manželství, Annině frigiditě a její příčině. Imre má ve srovnání s Kristófem zcela odlišnou životní motivaci, jeho hnací silou není vůle, nýbrž erós. Láska k Anně je pro něho životním motorem a jediným smyslem. Jestliže Kristóf považuje manželství za občanskou ctnost, Imre jej chápe jako „jediné nerozvazatelné pouto mezi lidmi“. Jednoho dne však pochopí, že pod rouškou zdánlivě spokojeného, fungujícího manželství se skrývá prázdný, ubohý obsah. Anna ve skutečnosti není ve vztahu přítomná a nikdy Imremu nevydá své „soukromé vlastnictví“, své tajemství.

Imre se snaží proniknout do skrytých zákonitostí lásky a manželství, táže se, nakolik jsme schopni poznat druhého člověka a následovat jeho duši. Oproti Kristófovi, který si zakládá na „skutečných, hmatatelných“ světech a v románu zastupuje „den“, je však Imre hrdinou „noci“, který se nebojí sestoupit až na samé dno lidského nitra, kde dřímají stíny podvědomí a číhá úzkost ze života.

I přestože román nedosahuje účinku již zmíněného románu Svíce dohořívají, se nám Márai opět představuje jako „mistr povahokresby“ a uchvacuje nás nejen napínavým příběhem a svým pověstným smyslem pro detail, ale také příznačnou směsicí melancholie a ironie, hrou světla a tmy, atmosférou šerosvitu a tajemství. Poutavou atmosféru umocňuje vytříbený styl, který je podtržen kvalitním českým překladem.

Kateřina Horváthová

Babylon 2/XVI, 30. října 2006