Dieter Schlesak napsal knihu o osvětimském lékárníkovi SS Dr. Victoru Capesiovi. Proč si vybral toto téma, které se dotýká nejtragičtějšího místa německo-rumunských dějin minulého století, je nasnadě – Schlesak, který v roce 1969 emigroval do Německa a od roku 1973 žije střídavě v Toskánsku a ve Stuttgartu, se narodil v roce 1934 v rumunské Sighisoaře v Sedmihradsku, odkud pocházel i osvětimský lékárník. Na základě smlouvy mezi pronacistickým Antonescovým Rumunskem a Hitlerovým Německem byli totiž etničtí Němci z Rumunska verbováni přímo do wehrmachtu a SS (ze třinácti osvětimských esesáků, kteří výrazněji v knize vystupují, pocházeli ze Sedmihradska čtyři).

Když začaly v roce 1944 maďarské transporty do Osvětimi, potkávali se sedmihradští esesáci v táboře se svými bývalými krajany. Sám Capesius, jako „zdravotník“, vypomáhal v době největšího „návalu“ na rampě při selekci – doprava a doleva rozděloval své sousedy: mávnutím ruky je posílal buď na okamžitou smrt nebo na pomalé umírání v otrockých podmínkách.

Schlesak příběh osvětimského „lékárníka“ Capesia konstruuje na základě výpovědí svědků v tzv. osvětimském procesu, zahájeném v roce 1963 ve Frankfurtu nad Mohanem, ve kterém bylo vyslechnuto na 350 svědků, bývalých vězňů koncentračního tábora, a obviněno na dvě desítky osob z personálu Osvětimi. Kniha je vlastně vyprávěný dokument, který je provázen citacemi ze soudních spisů.

Jestliže knižní svědectví osvětimských vězňů Rudolfa Vrby nebo Prima Leviho jsou otřesná, tak „příběh“ Capesia je svým způsobem ještě otřesnější, a sice v tom, jak zcela normální člověk, který se celý život ke svému okolí choval slušně, se naprosto lehce, organicky, plynule stane součástí vražedného soukolí, aniž by byl schopen položit si jedinou znepokojivou otázku. Přitom v tomto případě nešlo narozdíl od Norimberského tribunálu o „vrahy od zeleného stolu“, pro které mohla být smrt miliónů lidí něco abstraktně vzdáleného, ale o lidi, kteří byli přítomni továrnímu vraždění a aktivně se na něm podíleli.

A Victor Capesius je strašidelný příklad výše uvedeného. Před válkou působil v Sedmihradsku jako lékárník a zástupce farmaceutické firmy Bayer. Svědkové v procesu vypovídali, že se choval vždy velmi slušně, byl hodný k dětem, kterým dával dárky, co se týká židovství, nikdy se nijak antisemitsky neprojevoval, pocházel z nábožensky založené rodiny, která pomáhala sociálně slabším, byla to taková lepší střední třída. Žádný životní ztroskotanec, který se světu mstí za své mrzáctví.

Ctihodný Capesius se ovšem řízením osudu ocitne uprostřed osvětimského tábora a ukáže se, že veškerá jeho dosavadní cilivisační výbava mu byla absolutně k ničemu. Když měl například zachytit osobnost hlavního SS lékaře, osvětimského vládce nad životem a smrtí, napsal: „Dvojnásobný doktor Josef Mengele, PhDr. a MUDr., zvaný t,Pepo‘, narozen v Günzburgu na Dunaji 16. března 1911, byl,hlavní táborový lékař‘ v Březince. Byl 174 cm vysoký, měl krátký, rovný nos, pihy a pichlavý pohled. Jezdil v opelu…“ Takže o co jde? O čísla, jména, tituly, místa, tělesnou výšku…

K maďarským transportům v květnu a červnu 1944, kdy likvidace lidí v Osvětimi běžela na nejvyšší možné obrátky, vypovídal Capesius po válce následovně: „Ano, ale do plynu jich šlo okamžitě 200 000 nebo 250 000, ti nedostali nic k jídlu. Přitom byly ke každému vlaku připojeny dva vagóny s potravinami, které dostal k dispozici tábor. Nedostalo je německé obyvatelstvo, jak by se zde v procesu rádo tvrdilo. Dva vagóny plné potravin, za to odpovídala maďarská vláda, musely být nacpané: vagon uzených bůčků (sedmihradská slanina!). Ano, to všechno pocházelo ze Sedmihradska. A uzené půlky prasat. Nebo tam byly v pytlích taky fazole a hrách, vagón nacpaný až ke stropu.“

Uprostřed osvětimské apokalypsy počítá Capesius slaninu a bůčky! Oligofrén? Bezpochyby – vysokoškolsky vzdělaný průměrný Evropan, vážený občan, lepší střední třída. Idiot, který – ač vybaven kompletním kulturním zázemím – není schopen si dát dohromady ani ty nejočividnější věci, nebo si položit základní otázku po dobru a zlu.

Součástí nacistického továrního vraždění bylo zbavit lidi předtím, než budou jako hmyz zplynováni, atributů lidství. Povedlo se jim to dokonale, ale u nich samých. Capesius, to je skutečně totálně prázdná slupka, která má sice podobu člověka, ale uvnitř zeje děsivé prázdno, absolutní nic.

Kdybyste se Capesia zeptali, proč se toho účastnil, odpověděl by, že to byla jeho povinnost. U soudu Capesius naříkal: „Já jsem se v Osvětimi ničím neprovinil, prosím, abyste mě osvobodili.“ Otřesné je to, že si to skutečně myslel. A stejně tak můžeme Capesiovi věřit i to, že si s vězni rozuměl lépe než s důstojníky SS – byl to totiž normální, slušný člověk.

Dr. Ella Lingensová, jediná německá (rakouská) vězeňkynělékařka, v procesu vypovídala: „Sotva znám nějakého esesáka, který by nemohl říct, že nikomu nezachránil život. Sadistů bylo málo. Ne víc než pět až deset procent byli pudoví zločinci v klinickém smyslu. Ostatní byli docela normální…“

Nejvíce děs nahánějící je to, že Capesius nepřežívá někde osaměle v kanálech, ale chodí normálně po ulici, říká dobrý den, pije kávu a čte si noviny, a není jeden, ale jsou jich všude kolem milióny.

1. S. Knize ovšem chybí ediční poznámka, ačkoli v tomto případě by byla nutná. V knize jsou použity autentické výpovědi, případně dopisy a jiné dokumenty obžalovaných a svědků obžaloby i obhajoby z osvětimského procesu. Jednou jsou ovšem výpovědi sázeny jiným druhem písma, jindy ne a nevíme, proč.

V knize navíc vystupuje vypravěč Adam, o kterém ovšem nevíme s jistotou, že jím je. Jediná zmínka o tom, že jde o literární postavu, se nachází na přebalu knihy, otázka však je, zda tomu můžeme věřit, když hned nad tím stojí, že Capesius patří k těm nacistických zločincům, jejichž „podíl na zločinech nebyl nikdy potrestán“, ačkoli v samotné knize se dočteme, že Capesius byl v Osvětimském procesu odsouzen k devíti letům žaláře a podle všeho si je odseděl. „Vypravěč“ Adam navíc v knize vystupuje několikrát i s příjmením, hovoří s autentickými postavami, ale v seznamu osob na konci knihy uveden není. Jeho výpověď je tištěna v kursivě, což by sice roli vypravěče nasvědčovalo, ale zase to není důsledně dodržováno. Přitom je to podstatné. „Vypravěč“ Adam například v souvislosti se zprávou z Osvětimi uprchlého vězně Rudolfa Vrby kritizuje údajný laxní postoj Vatikánu k holocaustu následujícími slovy: „Vatikán byl vůči Židům tradičně nepřátelský. Prapříčinou antisemitismu je Vatikán sám. Hitler vycházel z katolicismu: Židé přece přibili Krista na kříž. A sám Pius XII. byl zanícený antisemita.“ Co slovo, to skutečnost převrácená na ruby (mimochodem právě i na základě svědectví Vrby vyvinul Vatikán velký tlak na Horthyho režim, který nakonec transporty do Osvětimi zastavil).

Pokud je výše uvedené autentický projev osvětimského vězně, tak ten má na něj jistě právo a člověk to musí přijmout. Jestli to ovšem skrz osobu vypravěče tvrdí sám autor, tak je to ignorant, který nejenže neví o čem mluví, ale navíc přispívá k zastírání podstaty nacismu přesně v intencích poválečných denunciací Pia XII. z úst pronacistického biskupa Aloise Hudala, na jejichž základě, zpracovaném k tomu účelu propagandou KGB, napsal Rolf Hochhut hru Náměstek, která vylíčila Pia XII. jako bezmála exponenta holocaustu a na dlouhá desetiletí formovala pohled Západu na roli Vatikánu za 2. sv. války – nejen publicistů a veřejnosti, ale donedávna i „seriosních“ historiků. A jak to dopadlo? Co čert nechtěl, Hochhut se stal kamarádem popírače holocaustu Davida Irvinga, kterého hájil při jeho procesech. Tak jak je to s vypravěčem Adamem?

Dieter Schlesak: Capesius, osvětimský lékárník. Paseka 2011, z němčiny přeložila Zlata Kufnerová.