Někteří kmotři tohoto druhého typu vytvořili se „svými“ politiky legendární dvojice. Vztah lze přirovnat k medvědářovi a jeho chlupatému partnerovi nebo k pasákovi s prostitutkou/prostitutem. Politik bez svého pasáka neučinil stěžejní rozhodnutí. Peníze získané na základě jejich rozhodnutí, bylo-li to třeba, inkasoval kmotr. Z vybraných úplatků, provizí či přímých výnosů ze zakázek, jež kmotři od svého parťáka získali, se pak realizovala volební kampaň paseného politika.

Rok se s rokem sešel a NFPK (Nadační fond proti korupci) vydal ve spolupráci s Euromedia Group, a.s. v edici Universum další knihu svého zaměstnance doktora práv Ondřeje Závodského. Tento nevidomý právník prvně proslul před deseti lety, kdy jako zaměstnanec ministerstva vnitra upozornil na tamní nekaloty, za což byl nejdříve odvolán z funkce, aby mu policie dala později za pravdu, přičemž NFPK jej poté odměnil Cenou za odvahu. V letech 2014 až 2017 byl Závodský náměstkem na ministerstvu financí, kde bojoval proti hazardu. Ovšem po nástupu Aleny Schillerové do funkce ministryně byl opět odvolán. Tento zkrachovalý státní úředník, jak sám sebe žertem označuje, pak loni knižně debutoval dílem Čas oligarchů, jejich sluhů a nepřátel, které mělo nebývalý ohlas díky svému třaskavému tématu, jímž bylo polopatické rozkrytí fungování oligarchických struktur v ČR se zvláštním důrazem na aktivity premiéra Andreje Babiše. Rovněž Závodského novinka Výstup na vrchol korupce – Od obálek k národní prostituci, z níž pochází úvodní citace, má výbušný potenciál, neboť se zaměřuje na aktivity výše zmíněných politických prostitutů nejen doma, ale i v zahraničí (zvláště na Východě a Dálném východě, tedy hlavně v Rusku a Číně).

Stejně jako v minulé knize i ve své novince nás čtyřicátník Závodský nejprve uvede do éry před listopadem 1989, aby nám na konkrétních příkladech předvedl, jak fungovala korupce za tehdejšího režimu a kterak se později proměňovala. Na rozdíl od některých jiných autorů publicistiky Závodského práce jsou velmi čtivé. Pro ilustraci poměrů neváhá do nich např. zakomponovat vlastní vzpomínky z dětství na svérázného muže z komunisty perzekvované rodiny, jenž na oplátku škodil režimu tak, že rozkrádal vše státní ve velkém, aby tím zásoboval své přátelé a známé. Dějinotvorné události se zde mísí s příběhy obyčejných lidí, vysoké s nízkým. Na rozkrádání socialistického majetku však autor nechá brzy zapomenout, to když reflektuje ekonomické procesy z první půle devadesátých let: „Jak již bylo uvedeno shora, privatizace v některých fázích a režimech neměla skoro žádná kritéria, a proto platilo, že kdo dodá peníze, ten majetek v zamýšleném privatizačním procesu dostane.“

Pro ilustraci tehdejšího korupčního koloritu uvádí autor neúspěšný pokus o podplacení bývalého premiéra Petra Pitharta manažerem Agrobanky Králem roku 1991, na kterém se ukazuje stará bolest české justice: léta se vlekoucí procesy s nevalným výsledkem, kdy korupčník často odchází od soudu s podmíněným či velmi nízkým trestem a směšně nízkou pokutou, načež působí vesele dál. Následně nám Závodský osvětlí třeba kauzu Lízner, anebo korupcí zavánějící odstraňovaní starých ekologických zátěží v privatizovaných Třineckých železárnách, přičemž tato aktivita souvisela se sponzorským darem pro ODS od podnikatele Šrejbera. Autor zmíní i další aféru ODS s tajným kontem ve Švýcarsku, která na podzim 1997 při tzv. Sarajevském atentátu položila vládu Václava Klause. Vývoj korupce šel tedy takto: za komunistů se jednalo o menší úplatky v obálkách, v první půli devadesátých let se mnohem větší úplatky nosily v kufřících, ale v druhé půli devadesátek již kufříky obřím částkám úplatků nestačily, proto bylo nutné přejít na používání bankovních kont.

Přes stručnou rekapitulaci počátku milénia (např. marginální existenci hnutí VV – Věci Veřejné) se Závodský dostává do současnosti. Bere si na paškál prezidenta Miloše Zemana, jehož označuje mimo jiné za „proruského prostituta“, který svými bonmoty dělá ČR medvědí službu (např. jeho označení BIS za čučkaře, zlehčování jedu ricin či výrok, že novičok, který zabil agenta Skripala, se vyrábí u nás atd. atp.). Podle autora jsme v současné době obětí hybridních útoků východních velmocí Ruska a Číny, které se snažit vmanipulovat ČR do své sféry vlivu a prezidentovy dezinformace tomu hodně pomáhají. Následuje výčet případů, kdy prezident porušil ústavu.

Co se Číny týká, Závodský reflektuje pročínské aktivity prezidentova „pasáka“ Petra Kellnera prostřednictvím jeho společnosti Home Credit, např. kterak se vměšuje do akademických svobod University Karlovy, aby prezentovala zločinný politický systém Číny v lepším světle. Za pročínského prostituta je označen ministr Hamáček a jeho vítání čínské pomoci v podobě draze zaplacených a zčásti nefunkčních roušek a testů na Covid-19. (Mimochodem koronavirovou krizi a chování vlády v této době hodnotí autor až brutálně upřímně: „Přiblblosti typu, že se mají nosit roušky do bazénu a že si máme zakrývat pusu v lese, kde nikdo není, jsou jen vrcholy nastoleného marketingově-tupounského managementu.“)

Pro premiéra Babiše, jenž prý dluží Bank of China miliardu, volí Závodský zvláštní kategorii oligoprostituta („Oligoprostitut prostě nemůže svého věřitele naštvat a proto jdou národní zájmy stranou ve prospěch finanční stability jeho podniku.“) a následně dospívá k pozoruhodné myšlence: „Tvrdím, že Andrej Babiš není ve střetu zájmů, ale že jeho soukromé a veřejné zájmy již v jeho osobě fakticky splynuly.“ Napadá mě, že by bylo komické, kdyby si Andrej Babiš vzal tento názor za svůj a použil ho pro svoji obhajobu, že není ve střetu zájmů, což se však, jak víme, nikdy nestane, neboť pan premiér volí oblíbenou strategii doktora Plzáka: „Zatloukat, zatloukat a zase zatloukat.“

Bez povšimnutí nenechá autor ani případ náhlého úmrtí předsedy senátu Jaroslava Kubery v souvislosti se zamýšlenou cestou na demokratický Tchaj-wan, který považuje komunistická Čína za své území. Zde si Závodský nebere servítky a tzv. Čínský dopis Kuberovi považuje za „vlastizrádný komplot“ v hlavní roli s Pražským hradem. V tomto případě zmiňuje autor špinavou práci hradního kancléře bez prověrky Mynáře, jehož definuje jako typického parazita (aby nedošlo k mýlce, Závodský vyjmenuje několik klasických parazitů jako je veš, tasemnice či štěnice), přičemž uvádí seznam kauz, které už v minulosti Mynářovi beztrestně prošly včetně nedávno proslulé zabíjačky „hladového“ prasete v Osvětimanech. Tedy prostitut potřebuje svého parazita a naopak, neboť žijí v symbióze. Prostitut však potřebuje i tzv. drápala, jehož Zeman nachází především ve svém mluvčím Ovčáčkovi, který drápe na papír či internet informace, kryjící prezidentovy přehmaty ve stylu „vrtěti psem“. Do kategorie drápala řadí Závodský rovněž prezidentem vyznamenaného historika a spisovatele populárních středověkých detektivek Vlastimila Vondrušku. Obětí prostitutů, parazitů a drápalů jsou pak občané státu, který je kvůli současnému korupčnímu modelu oligarchicko-velmocenského-prostitutivního trojúhelníku přirovnán k postupující rakovině mozku.

Ve druhé části knihy se Závodský představuje coby dějepisec a politolog, když stručně rekapituluje historii Ruska a Číny za poslední století se zřetelem k dnešku (nechybí výčet vražd bývalých ruských agentů mimo Rusko a současné korupční praktiky v něm, násilné obsazení Tibetu Čínou, masakr na náměstí Nebeského klidu, potlačování náboženství a perzekuce Ujgurů, všudypřítomná cenzura v ČLR atd. apod.). Reflektováno je i hojné obchodování demokratických států s totalitní Čínou: „Lapidárně řečeno, mlčení vůči zvěrstvům, jichž se komunisti v Číně na věřících dopouštějí, si čínští komunisté kupují obchody s evropskými a americkými podnikateli, kteří zase donutí prostituované politiky k tolik potřebnému mlčení, nebo dokonce podpoře těchto hrůz.“ Dojde také na kritiku komplikovaného a předimenzovaného volebního systému v ČR včetně přímé volby prezidenta a složitě napsaných zákonů, kterým mnohdy nerozumí ani právníci: „Prostě pravidla jsou dnes tak nesmyslně složitá, že i na kolaudaci záchodu potřebujeme odborníka a prakticky nic, co nám ukládají veřejné předpisy, už si nemůžeme udělat sami bez specialisty.“

Pro demokraticky založeného čtenáře s kritickým myšlením může být četba Závodského knihy přinejmenším depresivní, neboť nachází-li se naše země ve výše popsané situaci, pak jde vývoj špatným směrem, a vzhledem k momentálnímu rozložení sil v poslanecké sněmovně se to asi jen tak nezmění. V samotném závěru nám však autor (jenž je praktikujícím křesťanem katolického vyznání) nabízí řešení, když vyzývá čtenáře k větší občanské iniciativě, skrze níž můžeme tyto neutěšené poměry změnit, protože: „Stát se neskládá jen z premiéra a prezidenta, stát má tvořit občanská společnost.“