Rozhovor Babylonu s holandským bohemistou Edgarem de Bruinem

* Můžeš, Edgare, říct, cos to dostal za cenu?

Cena se jmenuje Premia Bohemica a udílí ji Obec spisovatelů zahraničním bohemistům, kteří se zasloužili překlady o propagaci české literatury ve světě.

* Očekával jsi, že ji dostaneš?

Ne. Za prvé jsem ještě mladej, a taky jsem měl dojem, že tuhle cenu dostávají spíš lidé, kteří působí na universitě a jsou ve spojení se studenty. Překvapilo mě, že ji dali člověku, který je mimo akademické prostředí.

* Jsi bohemista na volné noze.

Jo. Nemám rád instituce, spolky, atd. – potrpím si na samostatnost. Nikdy jsem například nebyl na srazu bohemistů v Čechách, nic proti tomu, ale to není nic pro mě – já chci lidi potkávat přirozeně a ne proto, že děláme stejnou věc. Nechci mít vůči ničemu a nikomu závazky.

* Jak to celé začalo?

Moje první setkání s Čechy a Československem bylo v roce 1968, kdy mi bylo deset let – do té doby jsem o té zemi nevěděl nic. 21. srpna jsme se s rodiči a s bráchama vraceli z dovolené v Rakousku a na dálnici u Norimberku jsme najednou viděli obrovský kolony Američanů, tanky, atd. Já z toho byl úplně vedle, co se děje. Maminka, která sledovala veškeré dění a byla strašně zažraná do historie, nám po návratu domů, kdy jsme se dozvěděli, co se stalo, všechno vysvětlila. Když pak začala škola, ukázalo se, že náš učitel o prázdninách zrovna v Praze byl a ukazoval nám diapozitivy z okupace – zakrvácené vlajky a tak – a líčil nám svoje zážitky. To na mě tehdy udělalo velký dojem. Další náhoda byla, že když jsem byl na střední škole a hrál basket, tak jsme byli pozvaný do Československa – moje škola organisovala basketbalový turnaj a z Prahy na něj jezdilo gymnasium Nad Štolou. V roce 1976 pak recipročně pozvali naši školu do Československa. Bydleli jsme v rodinách a já zjistil, že studenti, u kterých jsme bydleli, mají úplně stejný zájmy, jako jsme měli my. Zní to dost debilně, ale tehdy jsem věděl jenom to, že v Československu je komunismus.

Tahle zkušenost byla takový zlom, řekl jsem si, že se musím dozvědět víc o lidech, s kterými jsem se mezitím skamarádil – jak vlastně v Československu žijí, jak to všechno vlastně je, a začal jsem studovat bohemistiku, i když jsem na střední škole dělal přírodovědnou větev – chemii, fyziku a matematiku, ale taky pár let angličtinu, němčinu a francouzštinu. Universita v Amsterdamu byla jedna z mála v Evropě, na které se dala studovat čeština jako hlavní obor – většinou byla všude ruština a jako vedlejší obor čeština. První dva roky jsme tam byli dva studenti, měli jsme úplně privátní přednášky. V létě jsem byl vždy na pár týdnů v Československu. Až v roce 1981 jsem zde mohl rok studovat.

* Jak to vypadalo na FF UK?

Já tam moc nechodil. Byl jsem tam jen párkrát. Na Větrníku na Petřinách jsem bydlel na pokoji s Mishou Glennym a ani jeden z nás nechodil na přednášky. Raději jsme chodili do hospody, kecali a sháněli informace, což bylo strašně důležitý. Lidi mi strašně pomáhali, měl jsem přístup k samizdatové literatuře.

Jednou, ale to bylo na letní škole o rok později, byl tam takový tlusťoch, docent, který dělal českou literaturu, začal něco vykládat a jedna holka z Kanady, která seděla za mnou, říká: Proč se bavíme o těhle lidech, proč se nebavíme o Škvoreckým. On se z toho pokoušel vykroutit a my se svíjeli smíchy. Ale to už jsme dělali takový naschvály, byli jsme drzý. Jako cizinci jsme si to mohli dovolit.

Probírali jste české ineditní autory na universitě v Amsterdamu? Samozřejmě. Nejprve jsme měli klasiky, 19. a 20. století, Vančuru nebo třeba i Pujmanovou, a hned jsme se dostali k Vaculíkovi, Klímovi, Hrabalovi, Škvoreckýmu… Takže když jsem zde začal studovat, nebyl jsem už ignorant, jako když jsem byl v Praze poprvé.

* Učili vás Holanďani nebo Češi?

Jeden Holanďan a tři Češi. Vedoucí byl profesor Mojmír Grygar, který tam začátkem 70. let zůstal.

* Kam jste v Praze chodili?

S Mishou Glennym jsme měli dvě adresy: nechodili jsme do pokračování na straně 5 dokončení ze strany 1 menzy, ale k Peškům na Pavláku, kde měli levný jídla, bylo to tam zaplivaný, ale moc dobrý. Pak jsme chodili do Obecního domu, kde se mohlo dýl sedět. Taky k Pinkasům, k Tygrovi, kam se dalo.

Lidi nám říkali, kde se děje něco zajímavého. Třeba jsme jeli na nějaký pražský předměstí, kde se v jenom bytě promítaly český trezorový filmy. Někdo vlastnil videorekordér, byly to strašně špatný kopie, na obrazovce sněžilo, ale nám to vůbec nevadilo. Nebo jsme jeli někam za Plzeň na nějakou místní punkovou kapelu. To byly ohromný zážitky.

* Otravovala tě StB, když ses pohyboval v těchto kruzích?

Ne, měl jsem štěstí a nevím proč. Bavili jsme se o tom několikrát s Mishou, ale ani jeden z nás neměl problémy. Jen na koleji byly občas nějaké diskuse se svazákama. Když jsem tady byl v roce 1984 na půl roku, bydlel jsem na koleji s Angličanem, Polákem a Němcem. Všichni jsme se museli hlásit na cizinecké policii, takže pochopitelně o nás věděli, a všichni ti tři byli pak pozváni „na pivo“, ale já ne. Vyprávěli mi to. Pozvali si je na Olšanskou a tam jim mezi řečí řekli, hele, nechceš si občas popovídat, mohli bychom zajít na pivo. Mně se to ale nestalo a jsem nesmírně rád, že jsem toho byl ušetřen – člověk neví, jak by v podobné situaci reagoval. Na rozdíl od vás, kteří jste dobře věděli, jak to všechno chodí, jsme byli pořád hodně naivní. Samozřejmě jsme ale nemluvili s neznámými lidmi o tom, o čem jsme se bavili s kamarády, i když možná mezi nimi byl také nějaký donašeč.

* Vozil jsi něco ven?

Jeden kamarád z Holandska pašoval Svědectví, chytli ho a pak sem nesměl tři roky. To jsem nechtěl riskovat, takže když jsem chtěl něco vyvézt do Holandska, šel jsem na ambasádu a náš atašé pak poslal třeba rukopisy Třešňáka do Amsterdamu diplomatickou poštou. U Tygra jsem se seznámil s profesorem Kladivou a on mi dal rukopis biografie Hrabala. Já jsem to dostal ven a když jsem se před pár lety setkal s Jiřím Gruntorádem z Libri Prohibiti, zmínil jsem se mu o tom a jemu se úplně rozsvítily oči, že mu to chybí.

* Když ses vrátil do Holandska, pokoušel jsi se kamarádům vysvětlit, o co tady jde?

Jasně, vedli jsme o tom živý diskuse a já se pokoušel odbourat ty předsudky. Nejvíc mně vadilo, když někdo říkal, že ty Češi tady jsou chudáci. Říkal jsem, že oni nečekají na naši lítost, ale jsou jiné způsoby, jak jim pomoct, mluvit s nimi, zprostředkovat jim naši zkušenost a zajímat se o tu jejich.

* Co byli rodiče?

Otec byl u vojenského námořnictva. Za války byl jako nizozemský voják v zajetí a internovali ho v Německu, ve Stuttgartu, kde musel odklízet po náletech mrtvoly. Naštěstí se nedostal do koncentráku. Jednou nebo dvakrát se pokusil utéct do Švýcarska. Maminka za války odmaturovala a pracovala pak jako úřednice. Vzali se v roce 1949. Jako námořník byl otec hodně pryč. Když jsem se narodil, nakrátko přijel a zase odjel na víc než rok, protože byl tenkrát zrovna konflikt s Indonésií o Novou Guineu. Maminka nepracovala a starala se o nás děti. Měla ohromný zájem o historii a o všechno, co se týkalo Evropy. Když umřela, tak jsem na půdě objevil hromady výstřižků o Československu 1968 nebo o Maďarsku 1956.

* Mluvili jste s tátou o válce?

Bohužel ne. Včera jsme se bavili s Emilem Haklem o jeho knize O rodičích a dětech, jak hodně mluvil se svým otcem, to mi scházelo. Ty věci z války mi vyprávěl spíš strejda. Otec o tom nechtěl mluvit.

* Jak probíhal generační konflikt v Holandsku?

To, o čem se v 60. letech mluvilo, se v 70. letech uskutečnilo. O 70. letech bylo zvykem mluvit jako o nudné době, ale i když se už neděly tolik ty pouliční rvačky, tak se naopak mnoho věcí podařilo prosadit. Všechny věci, které začaly v 60. letech, takový ty demokratický tendence, se v 70. letech staly realitou – studentský parlamenty, otevřené diskuse s profesory, vydávání studentských časopisů, atd. Pro nás už to bylo zcela normální.

* Díky tomu se revoltující mládež smířila se systémem.

Myslím, že jo, veškerá hierarchie se odbourala, respekt k autoritám. Dneska už je to zase na opačné straně -schází respekt k jakýmkoli autoritám. Pro nás to ale byl základ. Mám o sedm let staršího bráchu, který zažil na plno 60. léta, měl dlouhý vlasy, nosil klobouk a dlouhý afghánský kabát a kouřil hašiš, takže jsem byl u zdroje. Brácha domů každý pátek přivedl kamarády, seděli u něj v pokoji, poslouchali Woodstock a kouřili hašiš. Maminka říkala dobrý, ale radši se nekoukám, co se tam děje. Já jsem pak díky bráchovi mohl ve svým věku dělat věci, který oni dřív ještě nesměli -ve čtrnácti chodit na koncerty, přijít domu ve tři ráno, a naši si nedělali starosti. Zajímal jsem se třeba o to, proč Baader – Meinhoffová v Německu dělají to, co dělají. Nesouhlasil jsem s tím vůbec, ale zajímalo mě to.

* Oslovovalo tě to jako antisystémová věc?

Jo, a musí se to také brát v kontextu, že se obraceli proti generaci Němců, kteří budovali nacismus. I když byli třeba jen ve wehrmachtu, tak přesto o tom odmítali mluvit. Byl to také generační konflikt a určité sympatie jsem pro ně tehdy měl. Když tehdy zastřelili toho Schleyera, tak to byl nacista, který řádil tady v Praze. I když vlastně klesli na stejnou úroveň, jako ti nacisté, tak jsem to chápal. Bylo opravdu nanejvýš pobuřující, že taková svině, jako byl Schleyer, mohl po válce zastávat takovou vysokou funkci.

* A v Holandsku?

V květnu 1980 byla korunovace královny Beatrix a všechno začalo bouřit. V Amsterdamu byly velký squaty, squatteři obsadili asi kilometr čtvereční města, kde byla volná zóna, a to úplně vybuchlo. Zažil jsem pouliční rvačky s policií.

* Squatteři byli proti monarchii?

Ne, to byla jen záminka. Říkalo se, proč ta korunovace, když my nemáme kde bydlet. To byl takový slogan. Obraceli se proti systému, který umožňoval, že v Amsterdamu byly ze spekulativních důvodů léta neobydlený činžáky, zatímco tisíce lidí neměly kde bydlet. Na královnu nikdo neútočil. Říkali, kdybychom měli mít presidenta, tak Beatrix by byla první president.

* Republikáni v Holandsku nejsou?

Jsou tam taky.

* Republikanismus je ale obskurní záležitost.

Ani ne obskurní, ale spíš je to trochu recese – není to seriosní téma.

* Něco jako monarchisti v Čechách.

Asi. Všechno má svý pro a proti. Někdo si asi říká, co kdyby korunní princ byl úplný idiot…

* No právě. Není člověk, který se chová a myslí jinak než většina nejrůznějších vyčůranců, ten nejlepší representant obecných hodnot? Intelektuální plebs u nás dodnes označuje krále Ferdinanda V. za slabomyslného, a přitom to byla zdaleka nejslušnější hlava státu, kterou jsme kdy měli – a to včetně T. G. Masaryka.

Jistě, je to representativní funkce. Beatrix je lyrická, je i chytrá – ostatně její otec byl dost velký vyčůranec. Nemám nic proti ní, nemám nic proti monarchii ani republice – není to téma, které je zásadní.

* Já bych to skoro za zásadní viděl, protože takováto representace, nepokurvená zákulisními politickými intrikami, má ohromnou sílu, jak se třeba ukázalo za války.

Jasně. Královna Vilemína odmítla kapitulovat a za svůj hlavní stan si zvolila Londýn, který odmítla opustit i během bombardování. Každý týden měla projevy v rozhlase k domovu, které se staly součástí naší historie -neustále v nich nadávala Němcům do skopčáků, kteří se roztahují v naší zemi, atd. Tím získala ohromnou popularitu. Myslím že osmdesát, devadesát procent Holanďanů má rádo svou královnu a nedá na ni dopustit.

* Vedly se v Holandsku diskuse o tom, že odmítnutí kapitulace bylo zbytečné gesto, které stálo život desetitisíce lidí a vybombardovaný Rotterdam?

Že by to bylo zbytečný gesto, o tom se nediskutovalo nikdy. Litovalo se pochopitelně zničení Rotterdamu, ale nikdo za to nedával vinu tomu, že jsme nekapitulovali hned – spáchali to nacisté a basta.

* V Česku se třeba zpochybňoval i takový těžko zpochybnitelný akt odporu, jakým byl atentát na Heydricha – zbytečně, jen stál životy tisíce lidí.

Takhle ale nemůžeme uvažovat, protože to bychom neudělali už nikdy nic – svět by byl zcela volně k použití pro všechny nejrůznější zločince. Následky za všechny škody musí nést vždy agresor.

* Co si myslíš o kause bratří Mašínů?

Byli to samozřejmě hrdinové, i když mám pochybnosti o tom, jestli nestříleli i docela nevinné lidi. A ovšem byli to i dobrodruzi – jestli byli tak politicky přesvědčení, to já nevím.

* Této diversní skupině dokáží někteří lidé vyčítat, že nebrala zajatce jako pravidelná armáda – jako kdyby něco podobného bylo možné.

Nebrat zajatce je pochopitelně součást diversního boje, i když to zní krutě, ale taková válka je. Vzali odpovědnost, které se většina lidí vzdala, do svých rukou.

* Jaký byl studentský Amsterodam 70. let?

Žili jsme hudbou. Když jsem začal v roce 1976 studovat v Amsterdamu, právě v Anglii začínal punk a rychle se dostal k nám. Punk je hudba mého mládí.

* Čím vás punk oslovil?

Bylo to jednoduchý, nebylo to žádný velký myšlení a přitom to bylo přesně proti tomu, co jsme považovali za blbý. The Clash atd. měli plný zuby všech těch bombastickejch kapel hrajících muziku, která byla do posledního detailu vymyšlená. Punk se ale chtěl vrátit ke kořenům, k tomu, co má hudba být. A byla to i revolta proti politice státu ve vztahu ke společnosti.

* Měl jsi číro?

Měl jsem hennou obarvený vlasy, který mi trochu stály, ale číro jsem neměl.

* Jak jste vnímali politiku?

To byla doba baronky Thatcherový, kterou jsme nenáviděli – považovali jsme ji za největší krávu na světě. Dneska už to vidím trochu jinak, ale tehdy to pro nás byla noční můra, stejně jako Reagan byl ten největší idiot na světě.

* Báli jste se, že by mohl vyvolat novou válku?

My jsme nikdy nevěřili v konfrontaci, ale v dialog, a teďko přišel Reagan a řekl, nebudu se s váma bavit, já tam ty rakety dám, protože on věděl, že vydrží dýl. Nakonec se ukázalo, že co dělal, mělo výsledky, a to velmi dobré.

* Neuznával jsi žádnou autoritu?

V 70. letech jsme měli vládu, nejlevicovější, co jsme prý kdy měli, a já tenkrát obdivoval premiéra, Den Uyl se jmenoval. Byl velmi upřímný a nebyl to žádný populista, člověk s ním mohl souhlasit nebo ne, ale měl své přesvědčení. Na nic si nehrál, a to je věc, kterou mám u lidí rád – když nic nepředstírají. I když s nimi třeba nesouhlasím, tak mám k takovým lidem ohromný respekt. Takže už tehdy jako čtrnáctiletý jsem byl jeho fanoušek. Pro nás to byl člověk, který přinesl ohromnou svobodu a upevnil v nás přesvědčení, že to, co říkáme my, je taky důležitý -nejen to, co tvrdí papaláši. To mě hodně ovlivnilo, ten pocit svobody, že člověk bere svůj osud do vlastních rukou, nespoléhat se na druhého a jít za svým cílem. Punk byl pro mě osvobozením skrz návrat ke kořenům.

* Nakonec to skončilo komercí…

Tomu se nedá zabránit, komerce dřív nebo později využije všechno, ale tehdy to bylo opravdu osvobozující. Moje generace navíc měla sociální cítění. Nezažili jsme takový šílený zvraty, jako tomu bylo u vás, a možná i díky vědomí toho, že jsme měli lepší možnosti, cítili jsme i určitou odpovědnost vůči druhým lidem ve světě. Mám kamarády, kteří udělali medicínu a odjeli na deset let pracovat do Asie nebo Afriky.

* Nenadávali ti v Praze do levičáků?

No právě. U nás jsme například protestovali proti rozmístění amerických raket a kamarádi tady v Čechách vůbec nechápali, proč to děláme. Ale já žil na Západě a pro nás to bylo důležitý. Já byl vždy trochu na levý straně. Ale s lidmi stejné generace v Čechách si rozumím dobře -i když jsme vyrostli v jiném systému, máme přesto něco generačně společného. Těžko říct co, ale něco tam je, co nás spojuje – to, co se dělo v roce 1968 v Paříži, v Berlíně, v Hamburku, a na druhé straně v Praze, jsou dvě odlišný věci, které ale přesto mají něco společného – takovou tu celkovou atmosféru…

* Četli jsme stejný autory, poslouchali stejnou hudbu, a přitom jsme měli diametrálně odlišný pohled na politiku. Chápal jsi tenkrát, proč tomu tak je?

Nevím už, jestli tenkrát, ale jinak je to přece přirozený, že se mladý lidi bouří proti establishmentu. V kapitalismu jsou z nich levičáci, v komunismu se obracejí k víře nebo dokonce k monarchismu.

* Takže jsme na jedný lodi…

Jo, jsme.

* Kdybys srovnal nizozemskou a českou literaturu?

Ve všech literaturách jsou dobrý a špatný knihy a nemá to nic společnýho s tím kontextem. V Česku leží mnoho témat ještě na ulici, nejen třeba rok 1968, ale i rok 1989 a to, co následovalo po tom, zatímco v Nizozemí je poslední taková velká událost druhá světová válka. Jako u lidí, i u autorů nejvíce oceňuju upřímnost – když píšou tak, jak to sami cítí. V české literatuře mě oslovují knihy autorů mé generace, protože v nich cítím něco společného, i když to neumím pojmenovat. Jsem rád, že je škála české literatury pestrá. Mám rád Jáchyma Topola, ale kdyby každý psal jako on, tak by to bylo strašný. Jsem rád, že tady existujou knihy mladých autorů, jako je Hůlová nebo Pilátová, že Urban píše svým způsobem a jinak Emil Hakl.

* Potkal jsi se U Tygra s Hrabalem?

Ano, on mě znal a říkal mi, ať si sednu vedle něj, ale mně bylo vždy trapně – co bych měl říkat, atd. Totéž platilo i o jiných spisovatelích, nechtěl jsem se nikam nutit.

* Jak se díváš na Bondyho?

Oceňuji ho jako takového duchovního otce, že pomáhal vaší generaci, že byl přístupnej, že jste s ním mohli mluvit o nejrůznějších věcech, nosit mu svý básně a on nedělal žádné pózy. To bylo skvělé, že se tady ty generace v 70. a 80. letech promíchaly. Že tady nebyly žádné věkové či společenské přehrady, což bylo ovšem dáno tím debilním systémem, který lidi vlastně naháněl dohromady. Když třeba třináctiletý Filip Topol hrál u Havla na chalupě, tak to by v Holandsku bylo naprosto nepředstavitelný – takovýhle spojení mezi undergroundem a tzv. vysokou kulturou. Systém potlačoval nastolení nějakých generačních konfliktů. Kdyby to tady bylo jako v Holandsku, tak byste se asi proti Havlovi postavili, i když vím, že to je určitá generalizace, pohled zvenku, protože mezi vámi taky existovaly střety.

* Třeba Hrabal.

No vidíš a já ho zase chápu, proč začal publikovat v těch 70. letech, a taky jsem úplně poslední z těch, kdo by se cítil povolán ho za to nějak soudit, což souvisí s tím, že sám nevím, jak bych se zachoval. Pro Hrabala byl strašně důležitý kontakt se čtenáři a stejně tak i pro lidi, kteří vystáli frontu na jeho knihy, kontakt s ním.

* Hrabal je v Holandsku známý?

Je, i když ne tak jako Kundera. Všichni jen trochu znalci a kritici ovšem říkají – proč Hrabal nedostal Nobelovu cenu, proč není stejně tak známý jako Kundera? On se ale nějakým způsobem nechytil, prodává se slušně, ale to je všechno.

* Kdo ještě?

Ivan Klíma.

* Je to překvapující?

V Holandsku například vyšla asi před třemi roky jeho kniha Ani svatí, ani andělé, která tady měla spíš negativní recense. U nás se psalo, že je bezvadná. Společnost, která má jiné zázemí, se může na stejný věci dívat úplně jinak. Teď se začala objevovat nová jména, ale to bude nějakou dobu trvat, než se uchytí.

* Znáš Ladislava Klímu?

Moc jsem od něj nečet, ale třeba můj bývalý docent Kees Mercks ho zbožňuje a chce ho i přeložit – v Holandsku ještě bohužel od něj nic nevyšlo.

* Kolik věcí jsi dosud přeložil?

Víc než pětadvacet románů, pár divadelních her a nějakou poesii, ale na tu si moc netroufám – na to musí mít člověk nadání.

* Z čeho čerpáš holandskou jazykovou výbavu?

Snažím se co nejvíc číst holandskou literaturu. Při překladu narážím vždycky na zásadní problém, který nespočívá v nedostatečné znalosti jazyka, z kterého překládáš, ale v omezenosti používat vlastní jazyk. Číst má člověk cokoli, včetně braku, aby viděl, jak lidi píšou, myslí, mluví. S holandštinou je velký problém, že je to jazyk dost akademický, že tam není moc velký rozdíl mezi mluveným a psaným slovem, jak tomu je v češtině, kde hovorový jazyk prosakuje do textu mnohem přirozeněji. To je strašně těžký převést do holandštiny. Hovorový jazyk je u nás spojen s nižší sociální třídou, zatímco tady universitní profesor může klidně mluvit hovorově. U nás je to vlastně slang, který je v psaném jazyce možno použít jen výjimečně.

* Co čteš?

Teďka čtu například holandskýho klasika, Hermans se jmenuje. Je to z druhý světový války o chlapíkovi, který je v odboji (nebo si to myslí), a po válce je zatčený pro kolaboraci. Dojde to až do takový absurdity, že se sám sebe ptá, jestli si celý ten odboj nevymyslel. To je výborný. Druhá kniha je o studentovi, který jede do Norska hledat meteority, a přitom se vůbec nic, aspoň v tý první části, neděje, což vůbec nevadí, protože je to úžasně napsáno. Jinak mám na knihy ale dost různorodý vkus. Z český literatury mám rád Topolovu Noční práci také díky tomu, že když jsem ji překládal, narážel jsem na ohromnou mnohovrstevnatost toho textu – vedli jsme o tom doma celé diskuse. To bylo opravdu dobrodružství, ale například Sestru nemám trpělivost číst. Vím, že to je asi dobrý, ale já jsem na to asi líný. Podobně to bylo i s Andělem. Před rokem jsem dostal knihu Markéty Pilátový Žluté oči vedou domů. Já vím, že jsou na to různý názory, ale já jsem to přečetl během jednoho dne, a to je pro mne první kritérium – je v tom něco, co mě strhuje. Nebo román Prima Leviho, co vyšel i v češtině – Když ne nyní, kdy. Je to o židovské partyzánské skupině, která se snaží postupovat z okupovaného Ruska a Polska na západ – je to černý, ale úžasný. Buď se mně něco líbí, nebo ne, když jde o autory, které zastupuju, tak jim to taky říkám. Mám rád Haklův román O rodičích a dětech, ale třeba Schránku Sabriny Black jsem v polovině odložil.

* A co filmy?

Miluju český filmy z 60. let. Mám slabost pro Formana – Černý Petr. Ve filmu víte, že jste dobrý, a umíte to taky presentovat, a to právě schází český literatuře. Pořád říkám, proč nejste pyšnější na svou literaturu! Doma si klidně diskutujte o kvalitě, ale proč si nestojíte za svým navenek? Nerozumím tomu, proč v kategorii objev roku dostal letos Magnesii Literu překlad Pamuka. Loni byl knihou roku překlad z rumunštiny! Proč? To jsou ceny, co mají propagovat původní českou literární produkci.

 

Původně vyšlo v papírovém vydání časopisu Babylon 26. 5 2008