Na konci dubna 1945 osvobodili Američané nacistický koncentrační tábor Dachau, kde byly mj. vězněny stovky kněží z celé Evropy, mezi nimi řada Čechů, mezi nimi František Štverák, kněz z Chval u Prahy.

Otec Štverák byl poprvé zatčen už koncem září 1939, kdy zakázal kostelníkovi zvonit na oslavu dobytí Varšavy, jak bylo protektorátními úřady nařízeno. Po druhé byl zatčen v květnu následujícího roku za podporu domácího odboje, včetně pomoci při ukrývání zbraní. Přes mučení na gestapu nikoho a nic nevyzradil. Zbytek války pak strávil v koncentračních táborech v Terezíně, v Dachau, Oranienburgu, v Sachsenhausenu a opět v Dachau, kde se dočkal osvobození.

Několikrát byl za tu dobu na pokraji smrti, přežil dva roky v trestném komandu, kde byla průměrná doba přežití vězňů dva měsíce, přihlásil se k výplatě bejkovcem místo stařičkého polského kněze, který by tělesný trest nepřežil, jednou už byl – prostřílený strážným, se kterým se rval o pušku – odnesen do umrlčí komory …

Ve svých pamětech osvobození Dachau popisuje následovně:

Po páté hodině se vyhoupl americký voják na hradbu parku, tzv. wildparku, a současně z továrny vyběhlo šest amerických vojáků. Žádné poskoky, žádné přískoky, žádné krytí … Jdou chladnokrevně ke strážní věži B a mně se srdce zastavuje v těle. Tak prošli slušnou vzdálenost – asi šedesát až osmdesát kroků. Před věží dává první voják – velitel této skupinky esesmanům na věži znamení, aby se vzdali a vyšli z věže. Vyšlo jich deset, devět s rukama nahoru a desátý se připravoval k palbě. Padlo několik ran na věž a i desátý zdvíhá ruce a nyní zde stojí deset esesmanů proti šesti. Krátká série ran a esesmani leží v tratolišti vlastní krve.

Američtí vojáci osvobodili tábor, ve kterém se válely mrtvoly tisíců naprosto zubožených lidí. Esesmani, kteří toto zařízení „provozovali“, pro ně nebyl nepřítel – byli to psanci stojící mimo jakýkoli pomyslný lidský zákon, a tak s nimi bylo také zacházeno – jejich mrtvoly se válely pod strážní věží deset dní, než začaly páchnout a byly spáleny. (Otec Štverák pak svědčil u amerického vojenského tribunálu v Dachau, který odsoudil desítky táborových esesmanů k trestu smrti oběšením.)

S Dachau ovšem útrapy pátera Šestáka neskončily. V roce 1949 byl tento statečný, vlastenecký kněz zatčen opět a opět byl mučen – tentokrát nacistickou konkurencí v budování „nové Evropy“ komunisty. Ani jim se ale nepodařilo tohoto kněze zlomit. Štverák strávil pět let ve vězení a v internačních táborech a brzo po svém propuštění na následky prožitých útrap zemřel.

Otec Štverák si po celou dobu věznění za nelidských podmínek zachoval svou identitu – lidskou i jako kněz (v koncentrácích sloužil mše, zpovídal, dával rozhřešení, za což byl zvláště ze začátku trest smrti). Dění, osoby, situaci v lágrech popisuje bez sentimentu či pathosu, často naopak s humorem. Jedno je přitom u něj zásadní: stojí vždy na straně slabých a zubožených, což podtrhuje jeho nekompromisní přísnost vůči viníkům zločinů. Je taky cosi vypovídající o naší společnosti, že tento vskutku heroický kněz je české veřejnosti naprosto neznámý.

Paměti pátera Štveráka se čtou jedním dechem. Patří k tomu nejlepšímu, co jsem z „táborové literatury“ četl. Doporučuji. Pod názvem I zvíře mělo víc útrpnosti než člověk je k vydání připravila Stanislava Vodičková, ÚSTR, 2014.