V karelském Petrozavodsku končí jeden z nejsledovanějších soudních procesů v dnešním Rusku. Dne 8. července 2020 zazněly závěrečné řeči stran v případu čtyřiašedesátiletého historika, odborníka na stalinské represe Jurije Dmitrijeva. Prokuratura pro něj požaduje trest ve výši 15 let odnětí svobody se zařazením do trestanecké kolonie se zvýšenou ostrahou.

Proces s Jurijem Dmitrijevem probíhá už déle než tři roky a téměř po celou tuto dobu je Dmitrijev držen ve vazbě. Soud mu odmítl změnit předběžná opatření dokonce i v situaci pandemie, kdy byly případy nákazy zjištěny mezi vězni vazební věznice, kde je Dmitrijev držen.

Podrobnosti trestního stíhání i jeho okolnosti od začátku vyvolávaly pochybnosti о důvodnosti obvinění a oprávněnosti historikova zatčení. Dmitrijev byl obviněn ze zneužití dítěte, pořizování dětské pornografie a nedovoleného ozbrojování. V červenci 2017 po prostudování dostupných materiálů Lidskoprávní centrum Memorial dospělo k závěru, že případ je vykonstruovaný a Jurij Dmitrijev byl uznán za politického vězně. V dubnu 2018 byl Dmitrijev zproštěn obžaloby. Nicméně už v červnu 2018 byl zprošťující rozsudek zrušen a k dřívějšímu obvinění přibylo nové – z násilných trestných činů sexuálního charakteru. Toto obnovené trestní řízení probíhá dodnes.

Případ Jurije Dmitrijeva má v Rusku velký společenský ohlas. Za skutečný důvod Dmitrijevova pronásledování jeho obránci považují historikovu profesionální činnost – vyšetřování stalinských zločinů. Od osmdesátých let Jurij Dmitrijev pátral v archivech i karelských lesích po utajených pohřebištích, kde leží oběti stalinského teroru. Díky jeho úsilí se největší z těchto hromadných hrobů, Sandarmoch, stal mezinárodně známým pamětním místem, srovnatelným svým významem s Katyní.

Dmitrijevovo trestní stíhání probíhá na pozadí snah o přepsání dějin Sandarmochu – oběti poprav NKVD, které jsou tam pohřbeny, jsou vydávány za oběti druhé světové války zabité během finské okupace. A tak obránci Jurije Dmitrijeva rovněž bojují za právo uctívat památku svých zabitých předků. Sám Dmitrijev, nehledě na pobyt ve vazbě, pokračuje ve své práci – s pomocí přátel a kolegů za tři roky napsal tři knihy, z nichž poslední, Místo paměti Sandarmoch, vyšla v prosinci 2019 (v roce 2017 byly vydány knihy Krasnyj Bor a Vlast na ně nezapomněla. Pamětní kniha karelského lidu).

Proces s Jurijem Dmitrijevem upoutal pozornost také za hranicemi Ruska.

Známé evropské i americké osobnosti – politici, herci, spisovatelé a režiséři – adresovali v lednu 2020 prezidentu Ruska Vladimiru Putinovi otevřený dopis s žádostí o zastavení historikova stíhání: „Zatímco je Dmitrijev stíhán, probíhají pokusy o přepsání dějin pamětního hřbitova Sandarmoch. (…) Všechny dostupné informace o obvinění a průběhu trestního řízení nás přesvědčují o Dmitrijevově nevinně a také o tom, že skutečným důvodem jeho pronásledování je jeho profesionální činnost.“

Dopis podepsalo celkem 105 osobností, mezi nimi francouzský velvyslanec pro lidská práva François Croquette, bývalý ministr zahraničí Francie a spoluzakladatel organizace Lékaři bez hranic Bernard Kouchner, polský intelektuál a disident Adam Michnik, poslanec a bývalý ministr zahraničí České republiky Karel Schwarzenberg, politik a veřejný činitel, jeden z vůdců studentského hnutí roku 1968 Daniel Cohn-Bendit, známí spisovatelé, režiséři a herci: Olga Tokarczuková, Jáchym Topol, Krzysztof Zanussi, Krystyna Zachwatowiczová-Wajdová, Romain Goupil, Marina Razbežkinová, Raphaël Glucksmann, Bérénice Bejoová, Daniel Olbrychski, Agnieszka Hollandová a mnozí další.

Dopis stačil podepsat také nedávno zesnulý Luboš Dobrovský, první československý ministr obrany po roce 1989, vedoucí kanceláře prezidenta Václava Havla a bývalý velvyslanec České republiky v Ruské federaci.

Už dříve bylo na podporu Jurije Dmitrijeva zveřejněno několik otevřených dopisů. Známí ruští spisovatelé, herci, výtvarníci, režiséři a veřejní činitelé požadovali spravedlivé projednání Dmitrijevova případu a jeho propuštění z vazby do konečného rozhodnutí soudu.

Jurije Dmitrijeva podpořila také světová akademická obec. Skutečnost, že historik platí trestním stíháním za svůj poctivý vztah ke zkoumané tematice, znepokojil stovky badatelů z různých zemí. Svůj protest vyjádřili v otevřeném prohlášení, které podepsalo 427 předních badatelů a vyučujících z evropských a amerických universit.

Známí spisovatelé a držitelé mezinárodních literárních cen Herta Müllerová, Světlana Alexijevičová a Jonathan Littell se obrátili na komisařku Rady Evropy pro lidská práva Dunju Mijatovićovou s prosbou, aby věnovala pozornost procesu s Jurijem Dmitrijevem.

V prosinci 2019 se poslanci italského parlamentu obrátili na ministra zahraničí a italskou vládu, aby během jednání s Ruskem podpořili co nejrychlejší propuštění Dmitrijeva.

Evropská unie dvakrát vystoupila s oficiálním prohlášením ohledně případu Dmitrijeva a připomněla tak Rusku nutnost dodržovat mezinárodní dohody ohledně lidských práv a svrchovanosti zákona: 21. května 2020 na Stálé radě OBSE a 27. května 2020 na zasedání Výboru ministrů Rady Evropy; 21. května 2020 s prohlášením ohledně případu Jurije Dmitrijeva vystoupila také Velká Británie.

Otevřené petice „Nedopusťme odsouzení Jurije Dmitrijeva!“ a „Propusťte Jurije Dmitrijeva z vazby!“ na platformě change.org podepsalo více než 11 000, respektive 15 000 signatářů.

Rozsudek v případu Jurije Dmitrijeva vynese soud v Petrozavodsku 22. července 2020.

O případu Jurije Dmitrijeva

Informace zpracovali spolupracovníci Mezinárodního Memorialu v lednu 2020, obnoveno v červnu 2020

Jurij Dmitrijev je historik z Petrozavodsku, vedoucí karelské společnosti Memorial. Od konce osmdesátých let 20. století zkoumá dějiny stalinských represí v Karélii, pořizuje seznamy obětí, rekonstruuje jejich životopisy (od roku 1997 vyšlo pět Pamětních knih s těmito seznamy) a pátrá po pohřebištích popravených osob. Mezi jím nalezené masové hroby patří Sandarmoch – největší karelské popraviště z let 1937–1938, které se díky Dmitrijevovi stalo pamětním místem.

V roce 2008 si Dmitrijev vzal z dětského domova tříletou dceru (nar. 2005). V té době už měl dostatečnou zkušenost s péčí o děti a s jejich výchovou – vychoval vlastního syna a dceru, kteří ve chvíli, kdy si jejich otec adoptoval dceru, měli už své rodiny. Kromě toho Dmitrijev absolvoval také kurz pro adoptivní rodiče. Sám vyrostl v adoptivní rodině a už dávno si přál vzít dítě z dětského domova. Holčička byla často nemocná a slabá, její fyzický vývoj byl silně opožděný, což potvrzují lékařské dokumenty. Jednou z hlavních Dmitrijevových starostí bylo dceřino uzdravení a zlepšení jejího fyzického stavu.

Od prosince 2016 je Jurij Dmitrijev vyšetřován a soudně stíhán na základě obvinění z trestných činů sexuálního charakteru, kterých se měl údajně dopustit vůči své adoptivní dceři.

Průběh pronásledování Jurije Dmitrijeva a podrobnosti jeho případu výmluvně svědčí o uměle vykonstruovaném obvinění a Dmitrijevově nevině. V roce 2017 Lidskoprávní centrum Memorial uznalo Jurije Dmitrijeva za politického vězně. Dmitrijev se už tři roky nachází ve vazbě v Petrozavodsku. Rozsudek nad Jurijem Dmitrijevem má být vynesen v červenci 2020. Hrozí mu až dvacet let vězení.

Z čeho a jak je Jurij Dmitrijev obviňován?

V Dmitrijevově soukromém počítači byly nalezeny fotografie jeho adoptivní dcery bez oblečení (dceři v době Dmitrijevova zatčení bylo jedenáct let, v době, kdy byly snímky pořízeny, jí bylo čtyři a půl roku a sedm let). Dmitrijev vysvětluje, že fotografie pořizoval proto, aby zaznamenal zdravotní stav dcery, která byla po pobytu v dětském domově oslabená.

Tyto fotografie se staly základem pro obvinění:

• podle paragrafu 242.2 Trestního zákoníku Ruské federace, bod „c“, část 2 (Zneužití nezletilé osoby za účelem výroby pornografických materiálů nebo předmětů).

Později, bez jakýchkoli doplňujících skutečností a argumentů k tomuto obvinění přibyla další dvě:

• podle paragrafu 135 Trestního zákoníku Ruské federace, v redakci z 8. 12. 2003 (č. 162-FZ) a z 21. 7. 2004 (č. 73-FZ) (Nenásilné jednání osoby starší osmnácti let ohrožující mravní výchovu osoby, která nedovršila šestnáctý rok, čehož si byl pachatel vědom);
• podle paragrafu 135 Trestního zákoníku Ruské federace, část 3 v redakci z 27. 12. 2009 (č. 377-FZ) (Nenásilné jednání osoby starší osmnácti let ohrožující mravní výchovu osoby, která nedovršila dvanáctý rok, čehož si byl pachatel vědom).

Během domovní prohlídky byla v Dmitrijevově bytě nalezena nefunkční část lovecké pušky IŽ-5 s uříznutou hlavní a k obvinění přibyl ještě jeden bod:

• podle paragrafu 222 Trestního zákoníku Ruské federace, část 1 (Nezákonné držení základních součástí střelné zbraně).

Dne 5. dubna 2018 byl Jurij Dmitrijev Petrozavodským městským soudem plně zproštěn obžaloby podle paragrafů 242.2, bod „c“, část 2; 135; 135, část 3. Obvinění z nezákonného držení zbraně zůstalo v platnosti a Dmitrijevovi bylo na několik měsíců soudně znemožněno vycestovat.

Dne 14. června 2018 však Nejvyšší soud republiky Karélie toto rozhodnutí zrušil. Žalující strana předložila nahrávku rozhovoru, na němž holčička údajně vypráví o tom, jak se jí její adoptivní otec dotýkal, a tento kontakt měl sexuální charakter.

Případ byl vrácen k došetření ve všech bodech obvinění. Na základě této nahrávky bylo vůči Dmitrijevovi vzneseno ještě jedno obvinění:

• podle paragrafu 132 Trestního zákoníku Ruské federace, část 4, bod „b“ (Násilné jednání sexuálního charakteru spáchané na osobě mladší čtrnácti let).

Dne 28. června 2018 byl Dmitrijev vzat znovu do vazby.

Na čem jsou založeny argumenty obžaloby?

• Obvinění podle paragrafů 242.2, bod „c“, část 2; 135; 135, část 3 jsou založena na znaleckém posudku z 9. 1. 2017, který provedli spolupracovníci autonomní neziskové organizace Centrum sociokulturních expertiz (J. Ja. Borejša-Pokrovská /kunsthistorička/, N. N. Krjukovová /učitelka matematiky/ a Z. M. Tarasovová /dětská lékařka/). Předmětem analýzy bylo devět fotografií: čtyři fotografie z roku 2009, čtyři z roku 2010, jedna z roku 2012. Na absenci profesionálů (sexuologa, dětského psychologa) v expertní skupině a také na nekompetentnost analýzy i jejích závěrů během soudního vyšetřování upozornili odborníci pozvaní stranou obhajoby (sexuolog prof. L. M. Ščeglov, doktorka historických věd I. A. Levinská aj.). Soudem stanovená opakovaná expertiza fotografií (provedená v říjnu–prosinci 2017 Federálním oddělením nezávislé soudní expertizy) fotografie prohlásila za běžné snímky bez známek pornografie. Nicméně zrušení zprošťujícího rozsudku fakticky vrátilo soud zpět k argumentům Centra sociokulturních expertiz, jejichž neodůvodněnost byla nejednou prokázána.
• Obvinění podle paragrafu 132 Trestního zákoníku Ruské federace, část 4, bod „b“ je založeno na výpovědi náctileté dívky, která byla násilím odtržena od rodiny, v níž vyrůstala, která se nacházela v izolaci a v situaci psychologického nátlaku ze strany nového poručníka i vyšetřovacích orgánů. Slova dívky byla navíc během rozhovoru předpojatě vykládána a tento výklad jí byl vzápětí vyšetřovatelem vnucován jako její vlastní názor.
• Obvinění podle paragrafu 222 Trestního zákoníku Ruské federace, část 1 je založeno na znaleckém posudku, který uznal část lovecké pušky s hladkou hlavní, nalezenou Dmitrijevem na ulici a zbavenou bojového mechanizmu, za funkční zbraň.

To znamená, že důvody, na jejichž základě jsou vznesena tak závažná obvinění, jsou buď neodůvodněné, nebo pochybné a vyžadují pečlivou kritickou analýzu. Kromě toho velké množství nepřímých známek v průběhu samotného vyšetřování poukazuje na skutečnost, že svou povahou se může jednat o obvinění vzniklé na objednávku.

Známky toho, že případ je zfalzifikovaný a Dmitrijev nevinný

• Trestní stíhání Jurije Dmitrijeva bylo zahájeno na základě anonymního podání, které přišlo na policii údajně poštou. Podatel informoval o tom, že Dmitrijev fotografoval svou adoptivní dceru, a žádal, aby byla učiněna nezbytná opatření. Během vyšetřování nebyly podniknuty žádné kroky k nalezení anonymního podatele ani k vysvětlení jeho motivů. Také soud navzdory advokátově žádosti odmítl učinit opatření, která by vedla k nalezení autora podání a k jeho předvolání k soudnímu jednání v roli svědka, ačkoli takové svědectví by pro spravedlivé projednání případu bylo nepochybně důležité.
• Jurij Dmitrijev opakovaně informoval vyšetřovatele, že několik dní před svým zatčením našel u sebe v bytě stopy po neoprávněném vniknutí, ačkoli z místa nic nezmizelo. Vyšetřovatelé toto oznámení přešli naprosto bez povšimnutí a skutečnost neoprávněného vniknutí do bytu ignorovali, ačkoli kdyby bylo vyšetřeno, mohlo by případ v mnohém projasnit.
• Jak už zaznělo, znalecký posudek fotografií byl svěřen spolupracovníkům Centra sociokulturních expertiz. Jen sotva byla tato volby náhodná, jelikož tato organizace má dávno pochybnou pověst. Odborníci tohoto centra v posledních několika letech provedli celou řadu nekompetentních obžalovacích expertiz pro řadu politicky motivovaných případů obviněných z extremismu, z urážky náboženského cítění atd. – případy Pussy Riot, případy členů náboženského hnutí Svědci Jehovovi (kde se mezi texty uznanými za extremistickou literaturu ocitla mimo jiné také Bible) a jiné.
• Obsah fotografií pořízených Dmitrijevem solidní odborníci za pornografii neuznávají. Na žádném ze snímků nejsou další lidé ani předměty, snímky nedemonstrují ani nenapodobují žádné jednání, sám Dmitrijev na snímcích přítomen není. Kromě toho v průběhu vyšetřování nebyl zjištěn jediný případ jejich zveřejnění – na sociálních sítích ani kdekoli jinde. Fotografie nebyly nikdy upravovány ani vytištěny, nebyly nikomu ukázány ani předány. Obvinění Dmitrijeva ze šíření pornografie je tudíž zjevně absurdní.
• Od roku 2008 úřady pro ochranu dětí kontrolovaly životní podmínky a výchovu holčičky v adoptivní rodině a dodržování jejích práv. Žádné výhrady vůči Dmitrijevovi jakožto adoptivnímu rodiči nikdy nezazněly.
• Adoptivní dcera Jurije Dmitrijeva k němu velmi přilnula, považovala ho za svého otce a těžce nesla odloučení v průběhu prvního roku vyšetřování a soudu. Během výslechů v roce 2017 si nevzpomínala, že by se k ní její adoptivní otec nějak zvláštně nebo nepochopitelně choval, že by se jí něco dotklo nebo ji uvedlo do rozpaků. Komplexní lékařské vyšetření a psychologicko-psychiatrická expertiza ve vztahu k ní neodhalily žádné známky násilí ani psychologická traumata.
• Poté, co byl Dmitrijev v dubnu 2018 zproštěn obžaloby, se prudce přerušila komunikace mezi holčičkou a Dmitrijevovými příbuznými a přáteli, kteří jeho adoptivní dceru znali, měli ji rádi a dál si s ní telefonovali a psali. Od dubna 2018 se s Dmitrijevovou dcerou a její novou opatrovnicí (babičkou) nemohl nikdo spojit, holčička se ocitla v naprosté izolaci. V květnu a červnu 2018 žalující strana zorganizovala několik rozhovorů s holčičkou za účasti psychologa a vyšetřovatele – ačkoli vyšetřování případu bylo uzavřeno. Právě nahrávka posledního z těchto rozhovorů se stala dokumentem, na kterém bylo založeno zrušení zprošťujícího rozsudku a nové obvinění. Je zjevné, že dokument vznikl záměrně a byl pečlivě připraven.
• Nové obvinění Dmitrijeva se v případu objevilo naprosto nečekaně, po dvou letech vyšetřování a přesvědčivého zprošťujícího rozsudku ve věci jiných obvinění.
• V rozhovoru, který probíhal v roce 2018 (nahraném na videu), slova holčičky neobsahují informace o násilném nebo nemravném jednání ze strany Dmitrijeva. Řeč je o několika případech doteků, které sama holčička do okamžiku rozhovoru nevnímala jako něco, co překračuje meze vztahu mezi dítětem a rodičem.
• Sám Dmitrijev „doteky“ vysvětluje tím, že holčička v osmi letech prodělala nemoc, během níž ji musel pravidelně převlékat a kontrolovat suchost prádla. Informace o nemoci potvrzují lékařské zprávy, Dmitrijevova dcera se léčila na lůžkovém oddělení.
• Videonahrávka výslechu dovoluje učinit závěr, že výslech probíhal nekorektně, s použitím psychologického nátlaku a návodných otázek, které už obsahovaly odpověď. Holčička potvrzovala nabídnuté formulace, aby co nejrychleji rozhovor ukončila.
• Součástí případu jsou materiály pozdějších výslechů holčičky, v nichž údajně mluví o opakovaném nemravném jednání svého adoptivního otce. Nicméně tyto výslechy se prováděly bez video- a audiozáznamu, což budí podezření, že materiály mohou být zfalšované. Obvinění z nemravného a násilného jednání je fakticky založeno pouze na výslechových protokolech, jejichž původnost není ničím potvrzena.
• Obvinění z držení zbraně se zakládá na skutečnosti, že během domovní prohlídky byl u Dmitrijeva nalezen úlomek staré lovecké pušky. Zbraň byla rozbitá, nefunkční, a dokonce patrony k ní nelze sehnat už několik desítek let.
• Soud probíhá v uzavřeném režimu, veřejnost i média jsou z něj vyloučeny, o průběhu procesu neexistuje téměř žádná informace.
• Na podzim 2018 byla soudkyně Marina Nosovová, která v Dmitrijevově případu vynesla zprošťující rozsudek, zbavena možnosti profesního růstu: z pozice zástupkyně předsedy Petrozavodského městského soudu měla povýšit na pozici soudkyně Nejvyššího soudu Karélie, avšak její kandidatura nebyla odsouhlasena a Nosovová byla přesunuta na nižší pozici řadové soudkyně městského soudu. Současně prokurátorka Petrozavodsku Jelena Askerovová, oficiální žalobkyně v případu Jurije Dmitrijeva, který skončil jeho zproštěním obžaloby, údajně podala výpověď na vlastní žádost, aby se mohla věnovat soukromému podnikání. Žalobkyně i soudkyně, které v roce 2018 dopustily zprošťující rozsudek, tak byly prakticky současně odstraněny ze scény a zbaveny možnosti udělat kariéru ve své profesi.

V červnu 2017 na základě právní analýzy případu Lidskoprávní centrum Memorial uznalo Jurije Dmitrijeva za politického vězně.

Jaký je skutečný důvod Dmitrijevova pronásledování?

Tendence, do jejichž logiky zapadá Dmitrijevovo pronásledování, jsou zcela zřejmé. V posledních letech se vztah režimu k dědictví stalinismu citelně proměnil. Memorial, organizace, která se věnuje obnově paměti na stalinské represe, byl prohlášen za zahraničního agenta a dostal v této souvislosti pokutu ve výši několika milionu rublů. Jeho aktivisté v různý regionech jsou trestně stíháni. Místa spojená s připomínáním represí se dostávají pod státní kontrolu. Obzvlášť agresivní pozornost vyvolávají ta, která jsou spojená s připomínáním mezinárodních případů. Nejzjevnějšími příklady jsou památková místa v Katyni a Mědném, kde v roce 1940 probíhaly popravy polských důstojníků.

V Sandarmochu je složení obětí mnohonárodnostní, mezi zavražděnými je obzvlášť hodně Finů, Ukrajinců a Poláků. Jurij Dmitrijev všemožně podporoval připomínání zemřelých různých národností, sám se spojoval s představiteli diaspor а zval je, aby uctili památku svých krajanů. Dmitrijev každoročně 5. srpna v Sandarmochu organizoval veřejné shromáždění věnované památce obětí Velkého teroru. Na shromáždění se sjížděli lidé z různých zemí, mimo jiné i velké delegace z Ukrajiny a Polska.

Od roku 2014, po zahájení války na východě Ukrajiny, začala být patrná rostoucí nespokojenost místních úřadů s návštěvami cizinců v Sandarmochu, se shromážděními a svobodnými vystoupeními ohledně politické situaci v zemi. Sám Dmitrijev v roce 2014 válku na Ukrajině veřejně odsoudil. V roce 2015 Dmitrijevovi už nebylo dovoleno vystoupit s projevem. Současně historik získal polskou státní cenu, Zlatý Kříž za zásluhy, což vzhledem k prudkému zhoršení vztahů mezi oběma zeměmi působilo provokativně.

V roce 2016 státní média začala aktivně šířit verzi o tom, že v Sandarmochu nejsou pohřbeny oběti represí, ale sovětští váleční zajatci zastřelení Finy během druhé světové války. A tehdy byl sám Dmitrijev zatčen. Už po jeho zatčení, v letech 2018 a 2019, byly v Sandarmochu zahájeny vykopávky s cílem nalézt „pohřebiště finských koncentračních táborů a vojáků Rudé armády padlých v bojích s finskými okupanty v Karélii v letech 1941–1942“. Vykopávky řídila Ruská vojensko-historická společnost, prorežimní patriotická organizace, a to bez jakéhokoli seriózního vědeckého dozoru. (Finská strana Rusku dávno předala a zveřejnila archivní údaje o pohřbení všech devatenácti tisíc sovětských válečných zajatců, kteří zahynuli ve finském zajetí, tato informace zůstává ovšem ignorována.)

Případ Jurije Dmitrijeva tak zjevně zapadá do celkové strategie režimu potlačit společenskou aktivitu a zahladit památku na nepohodlné události z minulosti.

Obvinění ze sexuálního trestného činu jako způsob zúčtování

Případ Jurije Dmitrijeva je kvůli specifické povaze obvinění výjimečně surový. Obětí pronásledování, které trvá už déle než tři roky, se nestal jen sám Dmitrijev, ale také jeho dcera, která tak přišla o milující rodinu. Její dospívání (nyní je dívce patnáct let) probíhá v izolaci v jedné ze zapadlých karelských vesnic, v atmosféře totální nedůvěry k lidem, na pozadí nekonečného soudního procesu, který ona sama vnímá jako veřejné ponížení.

Možnost hájit Dmitrijeva značně komplikuje skutečnost, že otevřený rozbor podrobností případu by dítěti způsobil dodatečnou újmu. Povaha obvinění je mimořádně pohodlná pro iniciátory případu – soud probíhá v uzavřeném režimu. Zprošťující rozsudek ve věci případů, které se týkají sexuálních trestných činů, ruské soudy prakticky nevynášejí. Navíc takové obvinění zjevně předpokládá zničení reputace a má vrhnout stín také na hlavní Dmitrijevovu práci – na připomínání památky obětí represí.

Ve vinu Dmitrijeva naštěstí uvěřil jen málokdo. Během uplynulých tří let mu tisíce lidí vyjádřily svou podporu – stovky spisovatelů, hudebníků, herců a vědců zveřejnily samostatné výzvy na jeho obranu.

Soud ještě neskončil, ale pronásledování už má své oběti: Dmitrijevovu adoptivní dceru, jejíž život se záměrně a cynicky ničí, samotného Dmitrijeva, kterému na konci ledna bylo 64 let a jehož zdraví je po třech letech ve vazbě silně podlomeno.

Petice na podporu Dmitrijeva z ledna 2020 adresovaná ruskému prezidentovi

Prezidentu Ruské federace V. V. Putinovi

Pane prezidente,

rádi bychom vyjádřili své hluboké znepokojení nad trestním stíháním karelského historika Jurije Dmitrijeva, který se významně zasadil o uchování památky obětí stalinských represí. Zatímco je Dmitrijev stíhán, probíhají pokusy o přepsání dějin pamětního hřbitova Sandarmoch.

Jurij Dmitrijev je známý jako historik, který objevil několik velkých pohřebišť z období stalinského teroru. Provedl rozsáhlý výzkum týkající se osob, které jsou na nich pohřbeny, a řadu let sestavoval a vydával Pamětní knihy obětí politických represí. Sandarmoch, který je z těchto pohřebišť nejznámější, Dmitrijev odhalil v roce 1997. Díky jeho úsilí se z tohoto místa stalo místo pamětní. Dokumenty potvrzují, že v letech 1937–1938 zde orgány NKVD zastřelily více než šest tisíc osob. Díky Juriji Dmitrijevovi známe jejich jména i osudy.

V roce 2016 se v Karélii začala šířit vědecky zcela nepodložená hypotéza, podle níž v Sandarmochu nejsou pohřbeny oběti sovětského teroru, nýbrž rudoarmějci popravení Finy. V prosinci téhož roku byl Jurij Dmitrijev zatčen a obviněn ze zneužití dítěte, pořizování dětské pornografie a nedovoleného ozbrojování. Obětí tohoto obvinění se nestal pouze Dmitrijev, ale také jeho adoptivní dcera, která byla rodině odebrána a vystavena silnému stresu. V dubnu 2018 byl Dmitrijev v trestním řízení zproštěn obžaloby, protože se obvinění ukázala jako nedůvodná.

V červnu téhož roku byl ovšem znovu zatčen a k předchozím obviněním přibyla nová, ještě závažnější. O dva měsíce později bylo v Sandarmochu zahájeno pátrání po ostatcích rudoarmějců, které pokračovalo i v následujícím roce. Trestní řízení proti Juriji Dmitrijevovi stále probíhá. Uzavřenost procesu nám nedává možnost posoudit jeho objektivitu. Nicméně zvláštně působí už jen skutečnost, že naprosto nová obvinění se nečekaně objevila po dvou letech vyšetřování a soudu, vzápětí poté, co byl Jurij Dmitrijev zproštěn obžaloby.

Všechny dostupné informace o obvinění a průběhu trestního řízení nás přesvědčují o Dmitrijevově nevinně a také o tom, že skutečným důvodem jeho pronásledování je jeho profesionální činnost.

Juriji Dmitrijevovi je 64 let. Jeho zdraví se za tři roky věznění velmi zhoršilo. Na základě vznesených obvinění může být odsouzen až ke dvaceti letům odnětí svobody. Takový rozsudek nebude znamenat jen konec jeho badatelské práce, ale i jeho života.

Velice znepokojeni jsme také osudem Dmitrijevovy adoptivní dcery, která podruhé musela přestát ztrátu rodiny, veřejné ponížení a obvinění vznesené proti blízkému člověku. Odsouzení Jurije Dmitrijeva může být nenapravitelným činem, který ovlivní celý její další život.

Doufáme, že přihlédnete k našemu znepokojení a obavám, že uděláte vše, co je ve Vašich silách, aby pronásledování historika Jurije Dmitrijeva bylo zastaveno a aby v jeho případu padl spravedlivý rozsudek.

Adam Michnik, veřejný činitel, novinář, šéfredaktor deníku Gazeta Wyborcza, Polsko

Jáchym Topol, spisovatel, dramaturg Knihovny Václava Havla, Česká republika

Krystyna Zachwatowicz-Wajda, herečka, režisérka, Polsko

Svetlana Alexijevič, spisovatelka, držitelka Nobelovy ceny za literaturu (2015), Bělorusko

Anton Batagov, hudební skladatel, muzikant, Rusko

Agnieszka Holland, režisérka, herečka, Polsko

Maja Komorowska, herečka, Polsko

Olga Tokarczuk, spisovatelka, držitelka Man Bookerovy ceny (2018) a Nobelovy ceny za literaturu (2018), Polsko

Magdalena Lazarkiewicz, filmová režisérka, Polsko

Daniel Olbrychski, herec, spisovatel, Polsko

Nicolas Werth, historik, ředitel výzkumu Národního výzkumného centra (CNRS), Francie

Tomasz Kizny, fotograf, novinář, badatel, Polsko

Petr Blažek, historik, Ústav pro studium totalitních režimů, Česká republika

Nikolaj Chalezin, režisér, dramatik, ředitel běloruského Svobodného divadla, Bělorusko

Natalija Koljada, umělecká ředitelka běloruského Svobodného divadla, Bělorusko

Thomas Piketty, ekonom, profesor na École des hautes études en sciences sociales, Francie

Petr Kolář, diplomat, bývalý poradce Václava Havla a velvyslanec České republiky v Ruské federaci, Česká republika

Anna Zonová, spisovatelka, Česká republika

Krzysztof Zanussi, filmový režisér, scénárista, producent, Polsko

Tomáš Glanc, filolog, profesor slavistiky na Univerzitě v Curychu, Česká republika

Marina Razbežkina, filmová režisérka, producentka, členka Evropské filmové akademie, Rusko

Luboš Dobrovský, první československý ministr obrany po roce 1989, vedoucí kanceláře prezidenta Václava Havla, bývalý velvyslanec České republiky v Ruské federaci, Česká republika

Martin Putna, filolog, profesor Univerzity Karlovy, bývalý ředitel Knihovny Václava Havla, Česká republika

Alena Machoninová, rusistka, Česká republika

Jan Machonin, rusista, Česká republika

Gerd Koenen, historik, spisovatel, odborník na dějiny komunismu, Německo

Gerd Poppe, bývalý ombudsman německé spolkové vlády pro lidská práva, Německo

Susanne Schattenberg, profesorka, ředitelka Výzkumného ústavu pro východní Evropu při Univerzitě Bremen, Německo

Freya Klier, spisovatelka, dokumentaristka, Německo

Karl Schlögel, historik, odborník na dějiny a sociologii zemí východní a střední Evropy, Německo

György Dalos, spisovatel, historik, novinář, překladatel, Maďarsko – Německo

Herta Müller, spisovatelka, držitelka Nobelovy ceny za literaturu (2009), Německo

Roger Wiltz, novinář, překladatel, Francie

Philippe Frison, překladatel, Francie

Mohammed Zaher, učitel, Francie

Bruno Laplane, soudce, předseda Vyššího soudu v Dijonu, Francie

Petr Uhl, novinář, v roce 1989 člen pražské organizace sovětského Memorialu, Česká republika

Anna Šabatová, politička, bývalá mluvčí Charty 77, Česká republika

Dominique Vidal, novinář, historik, Francie

Martin Sabrow, historik, politolog, ředitel Centra pro výzkum soudobých dějin v Postupimi, Německo

Bernard Outtier, čestný ředitel výzkumu Národního výzkumného centra (CNRS), Francie

Norman M. Naimark, historik dějin východní Evropy, odborník na genocidy, profesor Stanfordovy univerzity, USA

André Markowicz, překladatel, Francie

Anna Kaminsky, historička, ředitelka Nadace pro výzkum a dokumentaci diktatury SED, Německo

Stefan Troebst, historik, profesor Leibnizova ústavu pro dějiny a kulturu východní Evropy v Lipsku, Německo

Dietrich Beyrau, historik, čestný profesor Ústavu pro dějiny a zeměvědu východní Evropy, Tübingen, Německo

Rainer Goldt, profesor, Ústav slavistiky Univerzity Johannese Guteberga v Mohuči, Německo

Heiko Haumann, emeritní profesor východoevropských a soudobých dějin na Univerzitě v Basileji, Švýcarsko

Jiřina Šiklová, socioložka, aktivistka Charty 77, Česká republika

Petr Placák, spisovatel, historik, Česká republika

Josef Pazderka, novinář, šéfredaktor Aktualne.cz, Česká republika

Štěpán Černoušek, zakladatel společnosti Gulag.cz, Česká republika

Jonathan Littell, spisovatel, držitel Goncourtovy ceny (2006), USA, Francie

Michel Hazanavicius, režisér, držitel Oscara (2012), herec, scénárista, Francie

Michel Parfenov, spisovatel, překladatel, nakladatel, Francie

François Croquette, francouzský velvyslanec pro lidská práva, Francie

Michel Eltchaninoff, filosof, šéfredaktor časopisu Philosophie magazine, Francie

Raphaël Glucksmann, spisovatel, novinář, dokumentarista, poslanec Evropského parlamentu, Francie

Nicolas Tenzer, politolog, spisovatel, zakladatel a prezident Centra pro studium a reflexi politické akce (CERAP), Francie

Rachel Mazuy, historička, odbornice na dějiny současnosti, CNRS, Francie

Karel Schwarzenberg, poslanec a bývalý ministr zahraničí České republiky, Česká republika

Dominique Simonnet, spisovatel, novinář, Francie

Nicole Bacharan, historička, politoložka, Francie

Bérénice Bejo, herečka, držitelka Césara (2012), nominovaná na Oscara, Francie

Galia Ackerman, spisovatelka, historička, Francie

Yves Cohen, historik, ředitel Centra pro historický výzkum na École des hautes études en sciences sociales (Paříž), Francie

Marie Pierre Rey, historička, odbornice na ruské a sovětské dějiny, Univerzita Paříž 1 Panthéon-Sorbonne (Paříž), Francie

Cécile Vaissié, profesorka univerzity v Rennes, historička, politoložka, odbornice na Rusko, autorka knihy Za naši a vaši svobodu! Disidentské hnutí v Rusku, Francie

Romain Goupil, herec, režisér, scénárista, Francie

Otto Luchterhandt, profesor, doktor práva, Hamburská univerzita, Německo

Caroline von Gall, profesorka, Ústav východoevropského práva a srovnávacího práva na Kolínské univerzitě, Německo

Boris Czerny, profesor university v Caen, Francie

Melani Pascal, profesorka, Université Bordeaux Montaigne, Francie

Aglaé Achochova, vedoucí fondu ruské knihy v Univerzitní knihovně jazyků a civilizací (BULAC), Paříž, Francie

Stefan Rohdewald, profesor, Historický ústav, Justus-Liebig-Universität Gießen, Německo

Anna Shor-Chudnovskaya, socioložka, Sigmund Freud Privatuniversität Wien, Rakousko

Martin Malek, politolog, Vídeň, Rakousko

Susanne Scholl, spisovatelka, odbornice na Rusko, Rakousko

Daniel Marc Cohn-Bendit, politik, jeden z vůdců protestů roku 1968 ve Francii, člen Evropského parlamentu a spolupředseda politického klubu Zelení – Evropská svobodná aliance, Francie – Německo

Bernard-Henri Lévy, filosof, spisovatel, dramatik, režisér, Francie

Petr Pithart, politik, bývalý premiér a předseda Senátu ČR, disident, signatář Charty 77, Česká republika

François Zimeray, politik, advokát, obránce lidských práv, bývalý francouzský velvyslanec pro lidská práva (2008), Francie

Aušra Maldeikienė, politička, ekonomka, vyučující, spisovatelka, poslankyně Evropského parlamentu, Litva

Andrius Kubilius, politik, bývalý předseda vlády Litevské republiky (1999–2000; 2008–2012), předseda strany Vlastenecký svaz, poslanec Evropského parlamentu, Litva

Isabel Santos, politička, poslankyně Evropského parlamentu Portugalsko

Petras Austrevicius, politik, poslanec Evropského parlamentu, Litva

Liudas Mazylis, politik, poslanec Evropského parlamentu, Litva

Rasa Juknevičienė, politička, od roku 1996 poslankyně parlamentu Litevské republiky, ministryně obrany Litevské republiky, poslankyně Evropského parlamentu, Litva

Gilles Authier, filolog, vedoucí výzkumu jazyků a literatury Kavkazu na École pratique des hautes études v Paříži, Francie

Anne Le Huérou, socioložka, odbornice na ruská studia, docentka Univerzity Paříž X, Francie

Bernard Kouchner, lékař, diplomat, ministr zahraničí Francie (2007–2010), spoluzakladatel organizace Lékaři bez hranic, Francie

Aude Merlin, politoložka, odbornice na Rusko, profesorka na Université Libre de Bruxelles, Belgie

Silvia Serrano, politoložka, odbornice na Rusko, profesorka Pařížské univerzity, Francie

Laure Thibonnier, badatelka a vyučující katedry slavistiky a germanistiky na Université Grenoble Alpes, Francie

Lucie Kempf, politoložka, odbornice na Rusko, badatelka a vyučující na Univerzitě v Nancy, Francie

Andreas Kappeler, emeritní profesor Vídeňské univerzity, Rakousko

Marieluise Beck, politička, členka Svazu 90/Zelení, spoluzakladatelka think-tanku Zentrum Liberale Moderne, Německo

Ralf Fücks, politik, od roku 1982 člen strany zelených v Německu, bývalý starosta Brém, výkonný ředitel think-tanku Zentrum Liberale Moderne, Německo

Viola von Cramon-Taubadel, členka Svazu 90/Zelení, poslankyně Evropského parlamentu, Německo

Pavel Litvonov, veřený činitel, účastník lidskoprávního hnutí v SSSR, politický emigrant, USA

John H. Erickson, emeritní profesor církevních dějin a bývalý děkan Pravoslavného teologického semináře sv. Vladimíra, Crestwood, New York, USA

Nikoloz Tokhwadze, Německo

Heidi Hautala, politička, poslankyně Evropského parlamentu (2009–2011), ministryně pro mezinárodní rozvoj a řízení státního vlastnictví (2011–2013), Finsko

Reinhard Bütikofer, politik, člen Svazu 90/Zelení, poslanec Evropského parlamentu, Německo

Maria Nooke, socioložka, ředitelka Nadace Berlínské zdi (2009–2017), státní zástupkyně pro vyšetřování důsledků komunistické diktatury, Německo