Včera jsme uveřejnili text Lubomíra Martínka s návrhem na uzákonění euthanasie. Slíbil jsem, že snesu argumenty pro opačné stanovisko. Dnes jsem ale jen oprášil starý článeček na obdobné téma, ve kterém jsem si dělal legraci ze smrtelně (doslova) nebezpečných fantasmagorií Alexandra Tomského, které ovšem mají ve společnosti, kde se lidská existence měří užitečností, silnou odezvu. Polemika s Lubomírem Martínkem vyjde v Babylonu někdy koncem týdne.

Politolog a nakladatel Alexander Tomský nedávno v Lidových novinách nastínil civilizační problém: Společnost nejen stárne, zhoršuje se také neustále její celkový zdravotní stav, čili „průměrná kvalita populace“ klesá, a tak náklady na lékařskou péči musí nezadržitelně růst. „Přímo hrůzná čísla nabízejí každý rok statistiky nedonošených dětí. Už v roce 2000 se narodilo 5277 novorozeňat o váze pod dvě a půl kila. O pouhých osm let později je už číslo 8638,“ napsal Tomský, podle které jsme se dostali „do područí technologie a skutečně vyrábíme děti, které nebudou chodit, mluvit, normálně spát, jíst a vyměšovat a po většinu času budou žít v bolestech.“ Na základě výše uvedeného si pak Tomský pokládá řečnickou či řeznickou otázku: „Že doktoři nechtějí rozhodovat o životě a smrti, naprosto chápu – znamená to snad, že mají aktivně podporovat produkci beznadějných případů?“

Tyto úvahy můžeme doplnit. Například počet nemocných alzheimerem, kterých je dnes 35 milionů, se každých dvacet let zdvojnásobí. Přitom léčba této epidemie přestárlé společnosti patří k nejdražším. Světové náklady na léčbu demence vzrostly na 604 miliard dolarů, což je rozpočet českého státu krát deset. Do roku 2050 pak počet lidí, kteří nemocí trpí, vzroste trojnásobně. Už nyní si můžeme živě představit, jak desetimilionové armády dementních důchodců budou sužovat evropský kontinent – budou držet v šachu celou zdravou, mladou populaci, protože spolknou většinu nákladů na zdravotnictví, podobně jako zemědělství unijní rozpočet.

Zatímco v archaických společnostech, jako je tradiční islám nebo dosud neasimilované cikánské komunity, jsou neproduktivní lidé z bůhví jakých příčin středem pozornosti, v moderní výkonné společnosti by výše hrozící problém mohla pomoct řešit euthanasie. Je třeba především stanovit hranice. Dvě a půl kila pro neduživé děti, sedmdesát pět let pro důchodce s plus mínus pětiletou tolerancí podle toho, jak by byl problém v jednotlivých státech Unie zrovna naléhavý.

Nesystémových prvků v produkci beznadějných případů, které ohrožují zdravý vývoj společnosti, je ale mnohem víc. Západní společnost sužuje mimo jiné obezita, která způsobuje národnímu hospodářství obrovské ztráty. Tlusťoši představují velké zdravotní riziko, neúměrně zatěžují zdravotní systém a stejně jako dementní lidé nebo nedonošení tvorové, nebo ti, co mají leukémii a vyžadující naší péči, parazitují na zdravé populaci. Jestliže bychom u podměrečných bytostí stanovili hranici dejme tomu dvě a půl kila, kterou by nebylo možno překročit, tedy směrem dolů, aniž by člověk, tedy systém, ústav, lékař … porušily zákon, měla by být zákonem stanovena i horní, respektive spodní hranice nadváhy – u mužů například 85 kg živé váhy, u žen dejme tomu o deset kilogramů vody, masa, kostí a tuku míň (pro Číňany, Pygmeje a jiné rasy menšího vzrůstu by platily zvláštní tabulky).

Úplně největší škody ovšem páchají vadně myslící, kteří stojí společnost ročně bilióny. Lidské dějiny jsou vlastně dějinami napravování obřích škod, které pocházejí z idiotských nápadů nejrůznějších myslitelů, politiků, vizionářů, vědců, techniků, inženýrů etc. uplatněných v praxi. Eliminovat ty, kteří přicházejí s idiotskými nápady, by znamenalo obrovský ekonomický zisk, který by se mohl například použít pro bezplatné zdravotnictví. Třeba takový Alexander Tomský – je víc k užitku nebo ke škodě? Není z hlediska sociálního, lékařského, vědeckého, ekonomického, technického, lidského, ba právě lidského podobná otázka zcela na místě?

Problém s výše uvedenými črtami spočívá v tom, že takto neuvažují jen předškolní děti, nebo mentálně nedospělí političtí etc. dětinové, ale stejně tak podstatná část dospělé populace, včetně společenských elit, které – stejně jako ony malé děti – nejsou sto dohlédnout rozměr či dopad svých na první pohled skvělých myšlenek, sentencí a pocitů, které provázejí jejich přímočaré, ničím nezatížené mudrování o světě.

Demokracie dostoupila v Čechách takové dokonalosti, že zde nerozeznáte mudrování vysokoškolského profesora, od mudrování předsedy celostátní politické strany a mudrování obou dohromady od mudrování hrabalovského vypravěče ze sběrných surovin, který všechno zná a všechno ví. Kultura přemítání v Čechách je rovnice: dítě = lopatička + hrabičky = akademik. A nejen to: čím větší kvalifikace ke žvanění, psaní atd., tím je myšlení lidovější. V Lidových novinách, které jsou produkovány jako čtivo pro tuzemské učitele, lékaře a další postavičky, jsou zdaleka nejkultivovanější rubrikou Dopisy čtenářů. Zejména kmenoví komentátoři-profesionálové upadají často do myšlenkové zběsilosti, kterou by člověk čekal u hospodského hovada paralyzovaného alkoholem.

Takže U Budyho, rum za dvacet, tedy roku dvacet deset, jak by řekl náš slovenský pan premiér (tato douška byla přidána dnes).

Babylon č. 14/XIX, 29. listopadu 2010