Před 40 lety 16. října 1978 byl na uprázdněný papežský stolec zvolen Jan Pavel II., jehož pontifikát měl mít zásadní dopad na celý východní blok včetně Československa a události závěrečné fáze komunistického impéria.

Od počátku 60. let za pontifikátu Jana XXIII. a především Pavla VI. uplatňoval Vatikán vůči zemím sovětského impéria tzv. východní politiku. Řím se snažil neproblematizovat vztahy s komunistickými režimy s tím, že ony pak budou „vstřícnější“ k náboženství a k věřícím. Zda komunisté pouze tahali Vatikán za nos, nebo východní politika měla nějaký reálný přínos pro církve ve východním bloku, o tom se vedou dodnes spory mezi jejími zastánci a odpůrci. Každopádně komunita sdružená kolem laické katolické exilové organizace Opus bonum, vedené břevnovským opatem Anastázem Opaskem, pobývajícím toho času v benediktinském opatství Rohr v Dolním Bavorsku, v  tom měla jasno.

„Drahý spolubratře,“ píše v únoru 1974 otec Vilém Vondra z benediktinského opatství St. Gallen, který strávil v komunistických věznicích sedm let, Opaskovi, který byl komunisty vězněn jedenáct let. „Přikládám protest proti sesazení Mindszentyho, doufám, že budeš srozuměn. Mám to přeložené do němčiny, jen to potřebuje poslední korekturu. Jinak by to vypadlo, jako bychom chtěli pozvat komunisty do celé Evropy a hlavně jim neklást žádný odpor, aby tu zjednali ‚pořádek‘. Malý nápis vyškrabaný na zdi pankrácké věznice NEPODLEHNI TERORU! měl na vězně kouzelný účinek a bylo by ho třeba napsat velikánskými písmeny i ve Vatikánu – dokud není vše ztraceno.“

Důsledný obhájce náboženských práv ostřihomský arcibiskup Józes Mindszenty, který byl vězněný za nacismu i za komunismu, se po porážce maďarského povstání v roce 1956 uchýlil do asylu na americkém velvyslanectví v Budapešti, kde strávil následujících 15 let. V rámci vatikánské „východní politiky“ mu bylo v roce 1971 povoleno vycestovat na Západ ovšem s tím, že se na prosbu papeže Pavla VI. vzdal úřadu ostřihomského arcibiskupa. Následně se Vatikán s maďarskou komunistickou vládou dohodly na novém, kompromisním kandidátovi.

Když profesor církevní dogmatiky na universitě v Münsteru Herbert Vorgrimler, řídící Internationalen Dialog-Zeitschrift, který se stal fórem pro kritickou dikusi mezi křesťanstvím a marxismem a platformou pro mezioborový dialog mezi Východem a Západem, obhajoval v předních německých novinách Frankfurter Allgemeine Zeitung vatikánskou Ostpolitik, napsal mu počátkem roku 1975 místopředseda Opus bonum ing. Miloslav Čemus:

„Vážený pane profesore, Vaše vývody jsou postaveny na tvrzení, že současná tzv. vatikánská ‚východní politika‘ nemá žádné alternativy. Vycházím ze zkušenosti, že při jednání s komunistickými režimy se může něčeho dosáhnout jedině tehdy, když se neukazuje žádná povolnost.“ Čemus alternativu vidí naopak v pevnějším postavení Sv. Stolce při všech jednáních s komunistickými vládami, které nemohou podle něj začít bez předchozích konzultací s místním episkopátem.

V soukromém dopisu opatovi Opaskovi pak Čemus dodal: „Navrhuji, aby OB nebo ještě lépe Vy, jakožto významný církevní hodnostář český, napsal Vorgimlerovi nezávisle na mne také repliku na ty jeho nehorázné názory! Ať ucítí, že takhle neinformovaně universitní profesor psát nemůže! Připadá mi, jako kdyby čerpal své informace od někoho z Pacem in terris.“

Opaska se východní politika Vatikánu bolestně dotýkala, ani ne v tom smyslu, že to je chybná strategie, jako spíš v absenci projevení solidarity s pronásledovanými spolubratry a vůbec všemi lidmi dobré vůle ve východním bloku, kterou považoval – se svou zkušeností letitého vězně – za zcela zásadní věc. Mlčení Vatikánu o pronásledování věřících ve východním bloku přitom porovnával se starostí liberálů a socialistů o porušování lidských práv na Východě.

„Zatímco socialisté a liberálové zdejší a naši na Západě aspoň nějak bojují za svobodu doma, nejsme schopni si ani vymyslet nějakou účinnou pomoc věřícím, církvi – bez ohledu na vatikánskou politiku, kterou přitom ovšem nemůžeme potřebovat; jak je to smutné!“ stěžoval si Opasek v dopise svému spolupracovníkovi v Opus bonum Vladimíru Krtilovi. „I toho Pelikána nakonec musím obdivovat, že nedá pokoj a upozorňuje svět aspoň občas cizojazyčně na situaci u nás. Všichni anebo mnozí asi mlčí, ti oficiální jistě, právě kvůli římské politice…“

Podobné obavy z neopodstatněného vatikánského appeasementu vůči východoevropským režimům mělo vedení OB před chystanou konferencí účastníků KBSE v Bělehradě, která měla být zahájena v říjnu 1977. Opasek na jaře 1977 konzultoval problémy, o kterých by bylo dobré na konferenci hovořit, s teologem Josem Rabasem. Podle něj by bylo třeba zmínit, že v Československu není dovoleno pořádat náboženské akce v kostele, ani v sakristii ani na faře, stejně jako náboženská literatura a liturgické texty podléhají státní cenzuře, jsou vydávány zřídkakdy a jen pro úzký okruh lidí…

„Je dobré mít na paměti,“ píše Opasek, „zda biskupové, obzvláště v Československu a Maďarsku, nebudou ještě před Bělehradem přinuceni vydat stanovisko, že v oněch státech existuje náboženská svoboda (viz církevní stanovisko k Chartě 77!),“ varuje Opasek a zdůrazňuje: „Musíme každopádně vatikánským monsignorům zabránit v podepsání nějakého falešného stanoviska.“ Podle Opaska by „měli křesťansky smýšlející politici z celého světa přijít se svým stanoviskem, právě tak jako americký prezident Carter.“

S nástupem krakovského arcibiskupa kardinála Karola Wojtyly na uprázdněný papežský trůn v říjnu 1978 se situace zásadně změnila. Vedení Opus bonum právem očekávalo od nového papeže změnu ve vatikánské politice vůči komunistickým zemím.

„Jednou z nejskvělejších událostí roku 1978,“ píše se ve výroční zprávě Opus bonum, „bylo zvolení polského kardinála Karola Wojtyly za papeže. Je samozřejmě, že členové Opus bonum tuto událost mimořádně přivítali, neboť s volbou polského biskupa na Petrův stolec předpokládáme, že v budoucnu bude v Římě věnována větší pozornost nábožensko-církevním otázkám zemí východního bloku. Jako osobní svědek komunistických vládních metod jistě nalezne nový papež tu správnou cestu pro jednání s komunistickými režimy. Opus bonum by právě chtělo svým dílem přispět k tomuto boji s ateistickou ideologií východního bloku.“

Opat Anastáz Opasek se sešel s Janem Pavlem II. v září 1980 symbolicky v nejstarším klášteře latinského Západu v benediktinském opatství na Monte Casino, založeném sv. Benediktem z Nursie, které za druhé světové války z rukou nacistů osvobodily polské jednotky. Bylo to symbolické setkání na místě základů evropské křesťanské civilisace, které povstalo z trosek, aby zvítězilo nad totalitními režimy 20. století.

Na jaře roku 1982 Jan Pavel II. zakázal činnost čs. kolaborantské kněžské organizace Pacem in terris a kardinál Tomášek, který se po setkání s novým papežem napřímil, se za zákaz postavil. Vatikán se stal důležitou oporou nejen československých církevních kruhů kritických vůči režimu, ale všech „obránců svobody“, jak nazval kardinál Tomášek – v odporu proti režimní propagandě – demonstranty v Praze během Palachova týdne.