Dvacáté výročí 17. listopadu probíhalo v podivné atmosféře. Žádné velké oslavy se nekonaly, a pokud nějaké ano, pak převážně komorního rázu a v režii nevládních organizací. Politici radši zalezli. I Mirek Topolánek, který údajně hodlal v předčasných podzimních volbách porazit Jiřího Paroubka pomocí sentimentálních odkazů na sametovou revoluci, pravil, že výročí 17. listopadu přece není žádný První máj.

Tyto rozpaky mají svou logiku. Vzhledem k tomu, co čeští politici všech proudů a barev zejména v posledním roce předváděli, jsou pro oslavy naprosto nepoužitelní. Tíží je černé svědomí a patrně se též bojí vystoupit někde na náměstí před větším počtem lidí, neboť memento vajíčkových útoků mají stále v živé paměti. Při oslavách pádu totality a nástupu demokracie je nelze vystavit do výlohy, poněvadž sice představují příklad demokratických politiků, nicméně příklad odstrašující.

Sami tak potvrzují smutnou skutečnost, že bilance posledních dvaceti let je hodně tristní. V podstatě se báli, že by dopadli jako Miroslav Štěpán před dvaceti lety v ČKD. Až tam to dopracovali. Ale mezi Klausem, Topolánkem a Paroubkem na jedné straně a Štěpánem na straně druhé přece jen existuje jistý rozdíl. Dnešní elita vzešla ze svobodných voleb, a je tedy chtě nechtě vizitkou svých voličů.

Voliči jsou ale postiženi schizofrenií. Nadávají o sto šest, avšak když se konají volby, přijdou poslušně k urnám a volí pořád to samé. Už deset patnáct let jsou stranické preference víceméně konstantní. Dochází-li k nějakým pohybům, tak v rámci nějakého celkem snadno definovatelného bloku. Na levici se část voličů přesouvá mezi sociální demokracií a komunisty, dříve i mezi sládkovci, které Miloš Zeman kdysi označil za „zdivočelé sociální demokraty“. V součtu ale vždy vydají zhruba čtyřicet až padesát procent. Střed politického spektra sice připomíná kaleidoskop, při bližším ohledání však – podobně jako u skutečného krasohledu – zjistíme, že jsou to pořád ta samá různobarevná sklíčka. No a na pravici přežívají voliči ODS, většinou ti, kteří od ODS v devadesátých letech očekávali urychlení reforem a kteří tuto stranu nadále volí, nebo přelétají mezi ní a kaleidoskopickým středem, poněvadž jim nic jiného ani nezbývá.

A právě tady je zakopán pes. Nic jiného jim nezbývá. V České republice totiž neexistuje skutečná opozice vůči současné elitě, jíž by mohl slušný člověk volit. Jedinou reálnou opozici totiž představují komunisté, kteří, věrni své základní taktické poučce pro život v demokracii – „čím hůře, tím lépe“ –, si nyní mnou ruce a v prohlášení k 17. listopadu si dokonce s chutí profackovali Václava Havla. Právě on je totiž dle zmíněného komunistického pamfletu vším vinen: Václav Havel prý vědomě lhal, sice sliboval pravdu a lásku, ale pod rouškou těchto falešných slibů zavedl divoký kapitalismus a vtáhl Českou republiku do válečných dobrodružství NATO.

O čem takové komunistické řeči svědčí? O tom, že KSČM jsou skutečně jen zapšklí dinosauři na vymření, jež se odkládá i proto, poněvadž polistopadové zdravotnictví je prostě kvalitnější než to komunistické. Lidské zdraví se prý dle komunistů stalo zbožím. Pořád lepší než když je pokryteckou propagandistickou formulí, jež vypadá pěkně na plakátu, v praxi ale tak, že komunističtí pohlaváři mají zajištěnu péči v luxusních nemocnicích pro nomenklaturu, zatímco lid je v případě nemoci odkázán na úplatky a příbuzné na Západě, kteří mu na tamním nemravném trhu opatří nezbytné léky.

Prohlášení KSČM k 17. listopadu přesto má, jak již bylo naznačeno, velkou vypovídací hodnotu. O komunistech samotných. Přímo z něj kape přízemní živočišná nenávist k Václavu Havlovi. Podcenili ho, mysleli si, že jeho apely a petice nic nezmohou, a najednou bum bác! Do smrti, kterou i zdejší zdravotnictví, jež má k dokonalosti daleko, dovede ještě dlouho odkládat, mu to nezapomenou. Nebýt té nenávisti, bylo by komunistické prohlášení skoro legrační. Václav Havel jako promotor divokého kapitalismu! Jakoby neexistoval člověk jménem Václav Klaus.

Avšak ani jemu nelze plně přičíst hříchy kapitalismu, které komunisté přišili Havlovi. Zajímavé. Klaus sedí na Hradě, ale asi i proto, že „mydlí do Sudeťáků“, ho komunisté vzali na milost a v jejich prohlášení o něm není ani zmínka. Zato Havel, jenž je už skoro sedm let v politickém důchodu, může za všecko. I za rozkrádání majetku vytvořeného „prací občanů ve čtyřech poválečných desetiletích“, s čímž však tady ve velkém prokazatelně začala filiálka Státní bezpečnosti operující pod krycí značkou Harvardské fondy.

Kdyby chtěl někdo namalovat obraz, který by alegoricky vystihoval situaci České republiky dvacet let po pádu komunismu, musel by ho pojmenovat asi „Pustina s dinosaury“ nebo tak nějak podobně. Věci jsou prý relativní. Prázdno je asi pořád lepší než dinosaurus. Zvláště když má vnějškovou podobu představení v cirkuse Berousek. Anebo dinosaurus pořád vyvolává tolik strachu, že se pak většina lidí chytá i toho pustého prázdna jako tonoucí příslovečného stébla. Zvláště když má vakuum jevovou podobu kotrmelců vypelichaných bezzubých medvědů v politickém šapitó.

Kde jsme se to po dvaceti letech ocitli? Nevypadá nějak takhle peklo? Neprošli jsme tedy transformací z jednoho pekla do druhého? Zdá se, že možná ano.

Josef Mlejnek jr.