V nakladatelství Ideal právě vychází překlad knihy Johna O’Sullivana Prezident, papež a premiérka, která líčí politickou dráhu tří velkých osobností studené války, které jsou často označovány za přemožitele komunismu. Vybrané ukázky pocházejí z poslední kapitoly nazvané „Mat“.

Kdyby Reaganovo prezidentské období zobrazoval film z jeho hollywoodských časů, neskončil by v lednu 1989, nýbrž u některého ze tří jiných dat. Prvním z nich byl 31. březen 1988, kdy během vrcholné schůzky v Moskvě mluvil ke studentům Moskevské univerzity. I když schůzka sama měla podle názoru pozorovatelů jen hubené výsledky, rozhovory o omezení strategických zbraní (SALT) se pohnuly jen o málo kupředu, byl to triumf lidského faktoru v politice. Na procházce po prodejním centru na Arbatu Reagana obklopily davy obyčejných Rusů (a obtěžovala ho nemotorná taktika sovětské policie při vyklízení zástupů). Moskevské intelektuály starý herec ohromil projevem, v němž citoval ruského filmového tvůrce Sergeje Ejzenštejna o tom, že základem vůdcovství je vize. Gorbačov ho provázel po Rudém náměstí.

Morálním vyvrcholením jeho návštěvy však byl právě onen projev na Moskevské univerzitě. Většina studentů, kteří tam byli, šla k maturitě v době, kdy sovětská média amerického prezidenta odsuzovala jako nebezpečného válečného štváče. Byli příliš mladí, než aby pamatovali jeho hollywoodskou dráhu. Ale nadšeně mu tleskali, protože k nim promluvil jako vyslanec z budoucnosti. Reagan studentům líčil novou informační ekonomiku vyvěrající z lidské tvořivosti, které jeho politika pomohla pokročit dál: „Podobně jako motýl z kukly se vylíhneme z průmyslové revoluce – ekonomiky omezené na zemské zdroje – k ekonomice mysli, jak nazval svou knihu jeden ekonom. K ekonomice, která nebude klást hranice lidské představivosti ani tvořivé svobodě… Představte si malý počítačový čip. Jeho hodnota netkví v písku, ze kterého je vyroben.“

Kolem nich se tyčily trosky, které komunismus nadělal z průmyslové ekonomiky. Ale Reagan ukazoval na informační ekonomiku, která se před nimi otvírá nyní, když už jim nestojí v cestě ideologie. Tleskali starému okouzlujícímu řečníkovi, který se s nimi podělil o svou vizi tak jako s tolika americkými posluchači.

Druhým datem by byl 6. prosinec 1988, kdy Reagan pozval Gorbačova a svého budoucího nástupce (a dosavadního viceprezidenta) George Bushe na oběd na Governors Island na konci Manhattanu. Gorbačov právě oznámil v OSN, že SSSR jednostranně snižuje své konvenční ozbrojené síly o 500 000 mužů, své tankové divize o čtvrtinu a bojové letouny o 500. Tato omezení ostře snížila, neli úplně odstranila, převahu Varšavské smlouvy v konvenčních zbraních, která tak strašila Thatcherovou, a kvůli které nebyla ochotna oslabit atomové odstrašování. Při obědě se Gorbačov zeptal odstupujícího prezidenta, jaký má na jeho projev názor.

„Naprosto to schvaluji,“ řekl Reagan, a později odpoledne to zopakoval tisku. Byl to právě ten druh rozsáhlého omezení zbraní, o kterém vždycky říkal, že ho chce dosáhnout – a o němž mu odborníci říkali, že je to utopie.

Třetí případné datum proběhlo až po jeho odchodu z úřadu: 9. listopadu 1989, kdy byla konečně zbořena berlínská zeď. Neudělal to ovšem záměrně Gorbačov, jak ho k tomu Reagan vyzýval, ale byl to důsledek byrokratické chyby. Když se na podzim 1989 šířila po východní Evropě vzpoura proti komunismu, snažily se obležené východoněmecké úřady vytvořit nějaký bezpečný ventil pro lidovou nespokojenost živenou noc co noc se opakujícími nepokoji, a nařídily, aby jejich občané mohli volněji navštěvovat Západní Berlín. Nedorozuměním kolem tohoto pokynu se stalo, že pohraniční stráže nechaly lidi projít na druhou stranu. Začal plynout pramínek, informaci vysílala média, z pramínku se stala záplava a tato lidská povodeň inspirovaná svobodou začala kus po kuse bořit nenáviděnou stavbu. Za několik hodin byl Berlín jedním městem a Východní Německo jako komunistická diktatura přestalo existovat za několik dnů. V několika příštích měsících se sovětské impérium ve východní Evropě postupně úplně zhroutilo a nahradily ho nezávislé tržní demokracie.

Stržení berlínské zdi bylo skutečným vyvrcholením Reaganovy prezidentské dráhy. Svůj všední odchod v lednu zvládl dobře. Jeho poslední prezidentský projev k americkému národu bylo přátelské rozloučení, v němž pojal prezidentskou funkci jako jistý typ společného podniku s národem, při němž střežili Ameriku, jeho „zářící město na kopci“: „Dokázali jsme to, přátelé. Nepromarnili jsme čas. Dosáhli jsme změny. Udělali jsme město silnější. Udělali jsme je svobodnější. A necháváme je v dobrých rukou. Celkem to není špatné. Vůbec to není špatné. A tak nashledanou.“ Poslední ráno mu v kanceláři jeho poradce pro národní bezpečnost Colin Powell podal denní bezpečnostní hlášení. Bylo krátké a příjemné: „Pane prezidente, ve světě je klid.“ Reagan předal moc Bushovi a vrátil se do Kalifornie.

Jenže ve světě klid nebyl. Kvasila v něm myšlenka svobody, kterou Reagan velebil a zároveň zosobňoval. Deset měsíců poté Berlíňané uposlechli Reaganovy rady. Strhli zeď.

John O’Sullivan, Prezident, papež a premiérka, 278 s. John O’Sullivan působil v době, kdy byl Reagan prezidentem, jako washingtonský sloupkař, byl zvláštním poradcem premiérky Margaret Thatcherové a pravidelně psal o Janu Pavlovi II. a vlivu katolické církve na mezinárodní vztahy. Je zkušený britský a americký novinář: byl šéfredaktorem National Review, The National Interest, Policy Review a United Press International, redaktorem New York Post, redaktorem londýnských Times a londýnských Daily Telegraph. V současné době rediguje na volné noze National Review a píše týdenní sloupky pro Chicago Sun-Times, a je členem Hudson Institute. Je nositelem titulu Commander of the British Empire a zakladatelem New Atlantic Iniciative, a žije střídavě ve Washingtonu D. C. a doma v Decaturu v Alabamě. Často jezdí do Británie, Evropy a Latinské Ameriky.

přeložila a předmluvu napsala Petruška Šustrová. vychází v Nakladatelství Ideal, edice Dějinné zvraty a souvislosti.

Původně vyšlo: Babylon, 1. 10. 2007