Čínská snaha ovládnout instituci dalajlamy odráží strategický význam Tibetu. Zároveň představuje globální výzvu pro obranu náboženské svobody a pluralismu proti autoritářským režimům.

Blížící se 90. narozeniny 14. dalajlamy Tändzin Gjamccha 6. července 2025 představují nejen příležitost pro oslavu významného jubilea a připomínku jeho celoživotního odkazu, ale i klíčový moment pro budoucnost tibetské identity a mocenských ambicí Pekingu za hranicemi ČLR. K příležitosti tohoto milníku vydal projekt Sinopsis ve spolupráci s organizacemi Turquoise Roof a Češi Tibet podporují zprávu autorky Kate Saunders s názvem „Sacred Authority and State Power: The Dalai Lama Institution and its Future in a Global Context“ (“Posvátná autorita a státní moc: Instituce dalajlamy a její budoucnost v globálním kontextu”). Saunders ve své rozsáhlé zprávě rozdělené do pěti částí rozebírá souvislosti nástupnictví dalajlamů jakožto nejznámější a nejvlivnější linie tibetských převtělenců (tib. tulků) a současně ukazuje, jak se z mýty opředeného fenoménu tibetského buddhismu stává mezinárodní kolbiště náboženské svobody a autoritářských státních zájmů.

Ztělesnění soucitu i čínského útlaku

Pro Tibeťany je dalajlama nejen duchovním vůdcem, ale jako ztělesnění bódhisattvy soucitu a patrona Tibetu Avalókitéšvary (tib. Čänräzig) současně také symbolem kulturní a národní identity. Od poloviny 17. století instituce dalajlamů spojovala duchovní i světskou vládu nad Tibetem. V roce 2011 se však 14. dalajlama politické moci vzdal ve prospěch demokraticky volených představitelů tibetské exilové vlády – takzvané Ústřední tibetské správy, v jejímž čele nyní stojí sikjong Penpa Tsering. Dalajlama přesto nadále reprezentuje tibetský vzdor vůči čínské nadvládě, počínaje okupací Tibetu roku 1950 a následným tibetským národním povstáním a útěkem dalajlamy s desítkami tisíc následovníků do indického exilu v roce 1959.

I přes vytrvalou snahu čínského režimu se však dalajlamova autorita po odchodu do Indie z Tibetu nevytratila. Mnozí z více než 150 Tibeťanů, kteří se od roku 2009 rozhodli aktem sebeupálení poukázat na bezpráví páchané na jejich zemi a lidu se vedle svobodného Tibetu dovolávali právě návratu dalajlamy do vlasti. Kontrola nad touto autoritou by tak Číně umožnila dále upevnit moc nad Tibetem a legitimizovat zde působení centrální vlády v Pekingu. Tím se vysvětluje paradox, proč ateistická komunistická strana nehodlá instituci dalajlamy zrušit, ale naopak usiluje o její ovládnutí.

Řízení reinkarnací v gesci ateistických komunistů

Čínská politika vůči Tibetu historicky procházela střídavými obdobími relativní uvolněnosti a tvrdé státní kontroly. Katastrofální období Kulturní revoluce a ničení tisíců chrámů v letech 1966-76 vystřídalo částečné uvolnění v 80. letech, vycházející z Teng Siao-pchingových celostátních reforem. Ještě na počátku 90. let Peking umožňoval omezené konzultace s dalajlamou, nicméně zlom nastal s výběrem 11. pančhenlamy, po dalajlamovi druhém nejvyšším představeným buddhistické školy Gelugpa a de facto i tibetského buddhismu jako takového.

Jen několik dní poté, co 14. dalajlama v roce 1995 z indického exilu uznal za 11. pančhenlamu pětiletého chlapce Gendün Čhökji Ňimu, jej čínské úřady unesly i s rodinou a na jeho místo dosadili vlastního pančhenlamu Gjalcchäna Norbua. Jak uvádí Kate Saunders, tento krok postrádá legitimitu mezi Tibeťany, kteří Gjalcchäna Norbua vnímají jako politický nástroj Pekingu a nikoli skutečnou duchovní autoritu. Zatímco o právoplatném následovníkovi tak již 30 let nemáme žádné ověřené zprávy, stranou schválený pančhenlama se minulý měsíc oficiálně setkal s generálním tajemníkem Si Ťin-pchingem.

V periferních oblastech centrální vláda prosazuje jednak “chanizaci”, tedy cílené dosídlování Číňanů z majoritního etnika Chan, tak i „sinizaci“, neboli kulturní počínšťování prostřednictvím jazykové, náboženské a národnostní politiky. V případě Tibetu navíc uplatňuje specifické a poměrně bizarní nástroje, jako je v roce 2007 přijaté „Opatření k řízení reinkarnací živých Buddhů v tibetském buddhismu,“ nebo později zprovozněné databáze “schválených převtělenců”, čímž dále institucionalizuje svou kontrolu nad náboženskými procesy. Tyto kroky, jak Saunders zdůrazňuje, odhalují nejen důležitost, kterou Peking přikládá této otázce, ale i jeho nejistotu ohledně udržení moci nad Tibetem.

Převtělování v Tibetu a mimo něj

Na druhé straně Tibeťané aktivně čelí výše uvedeným hrozbám. V roce 2011 dalajlama vydal prohlášení o své reinkarnaci, kde zdůraznil, že rozhodnutí o jeho nástupci je výhradně v rukou tibetského lidu a jeho náboženských vůdců, a že ve věku “přibližně 90 let” se s nimi poradí o budoucím směřování této instituce. Už v tomto dokumentu uvedl také možnost emanace do svého nástupce ještě za svého života (tzv. ma-dé tulku), pro které existují precedenty v jiných liniích tibetských převtělenců, čímž nastínil také jistou míru doktrinální flexibility, ze které jeho nástupce může vzejít. Nedávno pak zopakoval svá dřívější prohlášení, že jeho nástupce se narodí mimo čínskou kontrolu ve svobodné zemi.

Kate Saunders popisuje čínské aktivity jako „komplexní snahu přetvořit globální buddhistický svět“, kdy Peking usiluje o vliv na země s tibetským buddhismem, jako Indie, Nepál, Bhútán či Mongolsko, a formuje mezinárodní buddhistický diskurz. Ani v tomto případě však dalajlama není jen pasivním pozorovatelem. V březnu 2023 dalajlama v indické Dharamsale oficiálně uznal osmiletého mongolského chlapce jako 10. džebcündampu chutuchtu – duchovního vůdce tibetského buddhismu v Mongolsku a třetího nejvyššího postaveného po dalajlamovi a pančhenlamovi. Jak Saunders poznamenává, proces rozpoznávání reinkarnací nikdy nebyl zcela oddělen od politiky, ale nyní se odehrává na globální scéně.

Globální rozměr nástupnictví a výzva pro mezinárodní společenství

Čínské vedení si je velmi dobře vědomé strategického významu Tibetu – ať už kvůli jeho poloze na hranici s regionálním rivalem Indií; bohatým nerostným zdrojům v podobě obřích ložisek železné rudy, mědi, nebo v poslední době tolik skloňovaného lithia; ale i pramenům největších asijských veletoků, na jejichž vodách jsou závislé více než 2 miliardy lidí – mimo Čínu také v Indii, Bangladéši a Jihovýchodní Asii. Tibetský buddhismus a dalajlámův odkaz přesto zůstávají silným zdrojem inspirace pro miliony lidí po celém světě, což v otázce nástupnictví dává exilové komunitě strategickou výhodu.

V uplynulých letech proběhla série setkání tibetské komunity ve městech jako Washington, Paříž, či Dillí, kde se diskutovaly scénáře budoucnosti Tibetu, včetně nástupnictví dalajlamy. Tibeťané pro tyto účely usilují o podporu zahraničních vlád, ve snaze zajistit uznání legitimního nástupce a zachovat vlastní identitu. Spojené státy tak již v roce 2020 přijaly tzv. Tibetan Policy and Support Act, který mimo jiné brání čínským zásahům do výběru dalajlamy pod hrozbou sankcí. Podobně tak Evropský parlament letos v květnu přijal rezoluci, která odmítá čínské vměšování do tibetského buddhismu, včetně nástupnictví dalajlamy, a vyzývá k sankcím proti čínským úředníkům za porušování lidských práv. Jak Saunders uzavírá, otázka nástupnictví 14. dalajlamy už není jen tibetskou záležitostí – je to výzva pro demokratický svět, aby se postavil za svobodu a spravedlnost.

V souladu s historickou tibetskou tradicí a v kontextu globálního významu této instituce 14. dalajlama Tändzin Gjamccho během právě probíhajících oslav svých 90. narozenin v indické Dharamsale potvrdil pokračování instituce dalajlamy. Současně zdůraznil, že výhradní pravomoc rozpoznat jeho budoucí reinkarnaci bude ležet v rukou nadace Gaden Phodrang, která spravuje majetek a duchovní odkaz dalajlamovské linie, bez jakéhokoli vměšování jiných stran. Boj mezi posvátnou autoritou a státní mocí ovšem zdaleka není u konce.