V úterý 6. dubna zemřela v Moskvě Larisa Josifovna Bogoraz–Bruchmann. Přesto, že našimi médii zpráva o jejím úmrtí proběhla, domnívám se, že vzpomínce na ženu, která díky své statečnosti a vytrvalosti v boji za práva člověka patřila k výjimečným zjevům dvacátého století, by mělo být věnováno mnohem více prostoru. Zvláště pak proto, že Larisa Bogoraz se svou účastí na demonstraci v roce 1968 pod heslem Za vaši i naši svobodu pevně svázala s Československem a toto pouto udržovala až do konce svého života. Je opravdu zarážející, že o ženě takového formátu, která je navíc přímo svázána s naší historií, bylo za patnáct let tiskové svobody napsáno tak málo a že nejsou k dispozici ani překlady studií či rozhovorů zahraničních.

Larisa Bogoraz se narodila 8. srpna 1929 v ukrajinském Charkově. Její rodiče byli přesvědčenými členy strany a v tomto duchu probíhalo i dětství Larisy Josifovny. V roce 1936 byl však její otec zatčen a odsouzen jako trockista. Larisa Bogoraz studovala na Charkovské universitě lingvistiku, kterou absolvovala v roce 1950. Ve stejném roce se provdala za Julie Daniela. Poté vyučovala na nejrůznějších školách v Moskvě i mimo ni. Věnovala se matematické lingvistice a v tomto oboru také obhájila v roce 1965 svou disertační práci. Na sklonku téhož roku byl obviněn a zatčen její muž. Záminkou procesu s Juliem Danielem a Andrejem Siňavským se stala publikace textů obou spisovatelů v zahraničí. Je více než symbolické, že oba tito muži nesli v roce 1960 rakev Borise Pasternaka, který stejným způsobem publikoval svůj román Doktor Živago, oceněný v roce 1957 Nobelovou cenou. Tvrdost úderu proti Siňavskému a Danielovi v sobě zřejmě ještě nesla stopy hořkosti sovětské moci, která byla ve chvíli zahraniční publikace již bezmocná. Faktem také zůstává, že třídenní proces Siňavského a Daniela se zapsal do historie také proto, že se stal základním stavebním kamenem systematického aktivního odporu ruských disidentů a inicioval vytvoření skupin zabývajících se vydáváním samizdatu. Již v průběhu procesu se začíná formovat hnutí přátel a příbuzných obou souzených spisovatelů, které se snaží přesvědčit veřejnost, že případ je prezentován nepravdivě a že publikace literárního díla za hranicí v sobě nenese známky žádného trestného činu platného sovětského práva. Výraznými osobnostmi této činnosti jsou manželky obou souzených — Larisa Bogoraz a Maria Rozanova. Na obranu obou odsouzených se postavilo i mnoho lidí ze zahraničí, kde byl proces bedlivě sledován. Ani to však nemohlo zabránit vysokým trestům pro oba spisovatele. Siňavskému soud přiřknul sedm a Danielovi pět let pracovního tábora. Samotný proces a vše, co vyvolal, byl nejspíš jedním z výrazných milníků, který vyznačil další směřování Larisy Bogoraz. Při svých pravidelných návštěvách Daniela se na daleké cestě setkává s rodinnými příslušníky ostatních uvězněných. Byt, přesněji řečeno kuchyň Larisy Josifovny, se stane místem setkávání moskevské inteligence, která se záhy začne rozšiřovat i o disidenty žijící mimo hlavní město, propuštěné politické vězně i ty, kteří na propuštění svých blízkých teprve čekali. Problém politických vězňů artikuluje Larisa Bogoraz v otevřených dopisech. Právě ona se stala spojnicí lidí z nejrůznějších geografických míst i vrstev, kolem které se začalo tvořit kompaktní hnutí nesouhlasu s násilným režimem. V nejedněch zápiscích a vzpomínkách ruských odpůrců režimu nebo lidí, kteří do své pozice na okraji byli prostě zatlačeni, najdete zmínku či dlouhý úryvek, který popisuje neuvěřitelnou otevřenost, s jakou Larisa Bogoraz přijímala ve svém bytě neznámé příchozí a vycházela jim vstříc, ať už radou a pomocí.

Výrazným momentem v činnosti na obranu lidských práv se stalo v lednu 1968 prohlášení „Světové veřejnosti“, které Larisa Bogoraz spolu s Pavlem Litvinovem předali na rozdíl od svých předchozích textů adresovaných sovětskému mocenskému aparátu, zahraničním médiím. U nás je jméno Larisy Bogoraz asi nejčastěji spojováno s demonstrací 25. srpna 1968, která vešla do povědomí jako demonstrace sedmi statečných. V den vpádu sovětské armády na území Československa právě probíhal v Moskvě proces s disidentem Anatolijem Marčenkem, druhem a pozdějším manželem Larisy Bogoraz, který byl souzen za otevřený dopis na podporu československých reforem. V soudní budově se sešli přátelé souzeného, kteří už o invazi věděli, před samotným Marčenkem se však snažili tento fakt zamlčet, neboť se obávali, že by svůj názor na okupaci ventiloval v průběhu líčení, což by se negativně odrazilo na jeho trestu. Nejspíš už zde se mezi ostatními disidenty zrodila myšlenka na nějakou formu protestu. O čtyři dny později Larisa Bogoraz s několika přáteli vyšla na Rudé náměstí, aby zde rozvinuli transparenty s hesly: „Ruce pryč od svobodného Československa“ a rovněž mnohokrát citovaným: Za vaši i naši svobodu“. Demonstrace trvala jen několik minut a policie tvrdě zasáhla proti jejím účastníkům, nešetříc ani některé přihlížející. Na Rudém náměstí protestovali a za svůj čin byli odsouzeni k trestům v táboře, vyhnanství nebo psychiatrické léčebně Larisa Bogoraz, Natálie Gorbaněvská, která na demonstraci přišla s několikaměsíčním miminkem v kočárku, Pavel Litvinov, Konstantin Babickij, Vladimir Dremljuga, Viktor Fajnberg a mladičký Vadim Delone. Demonstrace se také zúčastnila Taťána Bajeva, jejíž účast ostatní zpochybnili a přemluvili mladou demonstrantku, aby se u soudu označila za pouhého svědka události, čímž ji chtěli uchránit před tvrdým trestem. Skutečnost, že Taťána Bajeva na Rudé náměstí přišla opravdu demonstrovat, byla širší veřejnosti odhalena až mnoho let po události.

Larisa Bogoraz byla za svůj protest odsouzena na čtyři roky vyhnanství. Trest si odpykala v Čuně, v Irkutské oblasti, kde byla nasazena na těžkou práci při zpracování dřeva. Sama Bogoraz své rozhodnutí vyjít na Rudé náměstí vždy vysvětlovala jako svoji jedinou možnost — pouhé mlčení ji neuspokojilo: odmítnout souhlas bylo málo, musela veřejně protestovat, aby se nemusela stydět. Komentátoři oné události často tvrdí, že síla celé demonstrace spočívala právě v její nesmyslnosti. Účastníci dobře věděli, že z Rudého náměstí nevede cesta jinam než do soudní síně, dokonce ani nečekali, že se k jejich aktu někdo přidá. Nešlo o žádný boj s mocí, přítomní chtěli jen vyjádřit svůj názor na události a popřít mýtus o mlčícím, souhlasícím sovětském lidu.

Po svém návratu do Moskvy v roce 1972 pokračovala Larisa Bogoraz v protestech proti porušování lidských práv v konkrétních případech. Nicméně se stala i spoluautorkou Moskevského prohlášení, které požadovalo otištění knihy Souostroví Gulag a protestovala proti vyhoštění jejího autora Alexandra Solženicyna ze země. Iniciovala vznik sborníku „Pamjať“, při jehož konspirativním zrodu aktivně působila. Sborník měl mapovat represe stalinské epochy. Myšlence na samizdatový souhrn historických fakt tohoto charakteru předcházel marný, ale ve své době neslýchaný požadavek na otevření archivů KGB.

Významným a úspěšným počinem byla na podzim roku 1986 výzva k amnestii pro politické vězně, která vyústila v jejich osvobozování počátkem roku 1987. Tento úspěch však bohužel přišel příliš pozdě, protože v prosinci 1986 zemřel na následky hladovky ve vězení v Čistopolu druhý muž Larisy Bogoraz Anatolij Marčenko. Jeho kniha Žij jako všichni vyšla česky v roce 1990 a je v ní otištěn rovněž text Larisy Bogoraz popisující překážky,jež kladlo perestrojkové Rusko ženě, která chtěla důstojně pochovat manžela, který právě zemřel v jeho vězení, kde si odpykával trest za to, že chtěl žít v souladu se svým svědomím. Začátkem devadesátých let se Larisa Bogoraz vrátila do Čistopolu s kyblíkem v ruce. V kyblíku přivezla prut šípkového keře, který se rozhodla zasadit na hrobě svého muže. Na cestě ji doprovázely německé kamery, aby se záznam z této cesty na památku Anatolije Tichonova Marčenka stal součástí dokumentárního filmu o Larise Bogoraz. Politicky nejistá rozvolněná devadesátá léta dovolila, aby kamery pronikly přímo do vězení, do cely, kde zemřel Anatolij Marčenko. Ona podivná doba umožnila, aby strážní, tíž, kteří hlídali Marčenka, přijali nyní jeho ženu. Na její dotazy, proč nevydali tělo rodině k moskevskému pohřbu a kam se ztratil poslední Marčenkův dopis adresovaný domů, však uspokojivě odpovědět neuměli.

Ovšem boj s mocí postsovětského teritoria, ale i s rigidními názory části veřejnosti, zdaleka nebyl a není dobojován. I v devadesátých letech byli na území Ruska lidé, kteří byli odsouzeni v naprostém rozporu s právem a kterých se Larisa Bogoraz stále zastávala. O nesvobodném naladění svědčí třeba i telefonát do studia moskevského rozhlasu, kde byli pozváni do pořadu „Kuchňa“ přátelé Larisy Josifovny, aby den po jejím pohřbu společně na tuto ochránkyni lidských práv zavzpomínali. V rámci telefonických dotazů anonymní posluchač diskutující napadl, proč tedy ze země neodešli, když se jim tam nelíbí. Přesně odpověděl bývalý ombudsman Sergej Kovaljov, když řekl asi toto: Nechceme nikam odjíždět, protože to není jenom vaše země, je to taky naše země a nás zajímá, co se v ní děje. Stejně tak i Larisa Bogoraz odpovídala v četných interview, že nikdy nechtěla nikam odjíždět a přes několikeré nabídky k emigraci se rozhodla zůstat v Rusku.

Přesto, že Larisa Bogoraz svou vstřícností propojila mnohé účastníky aktivního odporu, že se její byt stal místem četných schůzek a že mnohé z jejích činů a prohlášení, demonstraci na Rudém náměstí nevyjímaje, měly své následovníky, Larisa Bogoraz kladla důraz na individuální charakter svého odporu. To znovu potvrdila, když se při třicetiletém výročí ruské invaze do Československa odmítla zúčastnit „hromadného kání“ organizovaného výraznými osobnostmi ruského života. Ona už přeci svůj názor vyjádřila, neměla tedy důvod spolu s davem kajícníků defilovat po náměstí. Její pozornost už byla v tu dobu zaměřena jiným směrem — kromě monitorování porušování lidských práv zejména na ruském venkově se výrazně zapojila do protestů proti válce v Čečensku.

V roce 2000 vydalo francouzské nakladatelství Plon knižní rozhovor s Larisou Bogoraz zachycující důležité momenty života této ženy od jejího dětství až po rok vydání knihy. Jelikož autorkou rozhovoru je Francouzska Cécile Vaissié, kniha nemá ruskou podobu a jediným jazykem, do kterého byla zatím přeložena, je slovenština. V pátek 9. dubna měla Larisa Bogoraz v Moskvě pohřeb. Při posledním rozloučení promluvilo mnoho přátel i spolupracovníků, kteří vzpomínali na nejrůznější chvíle života této skvělé ženy. Krátký projev pronesl i český velvyslanec. Hlavně pak zazněl vlastní nekrolog, který Larisa Bogoraz napsala asi před dvěma lety. V jeho úvodu se praví: „V posledních letech odešlo tolik mně milých a mnou milovaných přátel na, jak se říká, onen svět a každému z nich jsem měla napsat nekrolog: ‚Laro, vždyť ty jsi ho (ji) nejlépe ze všech znala a můžeš to napsat lépe, než kdo jiný…‘ …A tak se člověk neubrání myšlence: Bože, ať už je řada na mně, ať se zas potrápí někdo jiný… A tak jsem se rozhodla: ne, já nechci, aby se někdo z mých blízkých kvůli mně trápil. Napíšu si svůj nekrolog sama.“ A právě svým nekrologem pokračujícím v lehkém tónu, který však vůbec neubírá na závažnosti smrti jako posledního rozloučení, podala Larisa Bogoraz svoji poslední a stále konzistentní charakteristiku. Byla to žena, která vždy myslela několikrát dopředu, aby pomohla či vyšla vstříc svému okolí, rozpoznala podstatné okamžiky a dokázala se k nim v pravý čas a s jasným úsudkem postavit. S její nepřítomností se bude mnoho lidí dlouho a těžko vyrovnávat.