Když jsem si před čtrnácti dny přečetla zprávu, že v Rusku se na 30. října, tedy na Den paměti obětí politických represí v několika velkých městech chystají akce s názvem Zvon paměti (Kolokol pamjati), trochu jsem se zarazila. Vždyť akce, která si posledních jedenáct let z iniciativy nezávislé neziskové organizace Memorial oběti pravidelně připomíná a každý rok jim při dvanáctihodinovém předčítání, od desíti do desíti, jména doslova vrací, má docela jiný název – Vracení jmen (Vozvraščenije imjon). Už dávno se koná po celém Rusku, a dokonce i za jeho hranicemi (u nás pod trochu nečeským názvem Navrácení jmen). V Moskvě uctění obětí symbolicky probíhá u nejstaršího pomníku obětem sovětského teroru, u Soloveckého kamene na Lubjanském náměstí – u žulového valounu z ostrovů v Bílém moři, kde se ve 20. letech rodil gulag, na náměstí, kde dodnes sídlí tajné služby, dědičky těch, co ten systém přivedly na svět.

Každý může přijít k tomu kameni. Každý může vrátit do kolektivní paměti jméno, příjmení, věk, profesi a datum popravy někoho ze zastřelených v Moskvě. Jak píší organizátoři: „Lidé se popravovali tajně – my památku na ně činíme veřejnou.“ Každý může přečíst jméno svého příbuzného, známého svých blízkých nebo cizího člověka z dlouhého seznamu. Ten moskevský čítá přes čtyřicet tisíc osob. A i po jedenácti letech je jich pořád spousta nepřečtených.

Tak k čemu Zvon paměti? Že by ta jména vyslovená netrénovanými deklamátory do mikrofonu nezněla dost nahlas? Co je to vůbec za zvon? Zvon. Obyčejný zvon. Pravda, sochař jej dostal za úkol vyrobit teprve před dvěma týdny, takže jeho konkrétní podobu zatím neznáme. Každý, kdo bude chtít uctít památku obětí politických represí, si na ten zvon bude moct přijít zazvonit. A bude pak moct i zapálit svíčku a položit květiny. Alespoň tak to začátkem října prezentoval předseda prezidentské rady pro lidská práva Michail Fedotov. Akce rovněž potrvá dvanáct hodin, rovněž od desíti do desíti – ale proběhne až třicátého, takže se nebude křížit s Vracením jmen, které se odehrává 29. října. Není to tedy útok – připomínek obětí totalitního režimu přece nemůže být nikdy dost! Jenže k čemu nový rituál, když ten starý s každým rokem nabírá na síle?

Zvonit se na zvon paměti nebude u nějakého maličkého kamene, nýbrž u monumentální bronzové Zdi nářků. Tam není jeden kámen – celé prostranství před tou šest metrů vysokou a třicet pět metrů dlouhou stěnou lidských postav bez tváře je vydlážděno kamením z lágrů, z míst, kde probíhaly represe a masové popravy. Ten odosobnělý památník obětem stalinismu má připomínat především nelidský rozsah represí – ne však už jejich konkrétní jména. Byl odhalen loňského 30. října za účasti Vladimira Putina (koneckonců jeho podpis stál pod nařízením ten dlouho plánovaný a očekávaný pomník vybudovat). A zatímco světová média žasla nad tím, jak rázně Putin během slavnostního ceremoniálu stalinské represe odsoudil, uniklo jim, jak šikovně si tím paměť o nich přivlastnil, jak ji zestátnil a jak ji zároveň zbavil jména i tváře. Navíc ve všech jeho nesporně pravdivých soudech a odsudcích chybí kdokoli, kdo by byl za represe jakkoli zodpovědný. „Represe nebraly ohledy na nadání, na zásluhy o vlast, na upřímnou oddanost vlasti,“ říkal ve svém projevu ruský prezident, „smyšlená a absolutně absurdní obvinění mohla být vznesena vůči každému. Miliony lidí byly prohlášeny za ‚nepřátele lidu‘, byly zastřeleny nebo zmrzačeny, prošly si utrpením ve vězeních, táborech a vyhnanství.“ Jako by se represe děly samy od sebe – nepadlo žádné jméno, ani Stalinovo, ani slova jako sovětský režim nebo stát nezazněla. Jak jinak, vždyť stát o sobě mluví jako o vítězi, a nikdy jako o zločinci – to v rozhovoru pro kulturně-společenský portál Colta.ru o současném Rusku poznamenala německá kulturoložka Aleida Assmanová. A svému závěru předeslala zajímavý postřeh: „Velmi mě překvapilo, když jsem se dozvěděla, že Putin, protivník Memorialu, se účastní analogických procesů. On je však proměňuje v část historie, nikoli paměti. Vzpomínky, které dřív patřily do rodinného života, se nyní stávají majetkem státu a podléhají jeho interpretaci.“

Bylo tedy jen otázkou času, kdy se režim pokusí zmocnit také živelné, zlidovělé a sílící akce u Soloveckého kamene, kdy ten skromný pomník prohlásí za provizorium, které už nadále není potřeba. Vždyť máme z takových kamenů celé náměstí! Jen ta akce, která vrací obětem jména a oživuje alespoň vzpomínku na konkrétní osoby, se režimu do jeho koncepce anonymní masové tragédie ani trochu nehodí.

Do akce Vracení jmen zbývalo pouhých deset dní. Moskevská radnice jí s odvoláním na jakési stavební práce odebrala dříve udělené povolení. Akci navrhla přenést ke Zdi nářků. A nejspíš doufá, že u ní vrácená jména přehluší halasným zvoněním.

Spolu s představiteli Memorialu ale věřím, že lidé 29. října k Soloveckému kameni dorazí, že přijdou jména popravených Moskvanů přečíst jednoduše ze zvyku, že si svou paměť ukrást nenechají.