Čím je ti poezie? Uměním, věděním, tvorbou ataraxie?

Poezie ve mně žije, vidění mé formuje, /s věděním i nevěděním básním až do rozednění / Co se z toho vyvine, to sama nevím.

Odkdy čarokrásně skládáš básně?

„Nevím vlastně,” odpověděli by mnozí. / Mně však již v pěti letech vnukli bozi / abych u okna stála / s pohledem upřeným do dáli. / Náhle se básně samy skládaly.

Hledáš inspiraci v jiných formách, bo jseš sama sobě norma?

Každá norma, každá forma / už tu jistě někdy byla. / Naše nosy, naše vlasy / naše oči, naše řasy / také podobné jsou jiným. / Přesto každý z nás je svůj / a zároveň můj i tvůj. / Také básně, milý Vítku / čerpají ze starých svitků / ale vždy jsou zase jiné. / Dokud život nepomine.

Je to pravda, také šalba, občas formy mění kalba… co tvůj poetický blog? Kolikátý ho už provozuješ rok?

Blogerkou jsem třetím rokem. / Dělám to však jen tak bokem.

Co tě živí – práce, manžel, anebo jseš nomádkou? Potěš nás tou pohádkou!

Živí mne má hlava a též ruka s křídou / to když stávám před svou internacionální třídou. / Angličtina, kterou učím, pro ně je jak ruština / Slovíčky je přesto mučím. / Výtvarka je zajímá.

Dalšího jitra:

Dobré ráno, Vitku. Zdál se mi dnes v noci zvláštní sen, /zřejmě naším rozhovorem ovlivněn: / Kdosi uměl čísti verše ze zvrásnění lanýže.

Do informačního smogu povyprávěj o tvém poetickém blogu…!

Blog byl původně můj nápad. / Pak však druzí začli chápat, / že má dosti velký dopad. / Nechci se však opakovat. / Poskytl mi prostor v netu / časopis, jež dává světu / samé básně: DAS GEDICHT. / Magazín je hodně čtený, /nenáviděný i ctěný. / Na tom blogu každý měsíc / vyjde překlad jedné básně / z češtiny či z němčiny. / To jsou moje počiny.

Řekni s tvojí nenucenou grácií, jak ses odhodlala k emigrácii?

Emigrovala jsem v létě osmdesát devět, / do Německa a pak hned do Belgie. / Tam mi ale brzy řekli: „Adieu, / vrať se domů, je tam demokracie!“ / Mně se ale domů nějak nechtělo, / vždyť tam moje mladé tělo dosti úpělo. / Proto pilně „der, die, das / cvičila jsem jako ďas, / až mne na univerzitu vzali / v městě Cáchách, v pěkné dáli / na západě Bundes-říše. / Dneska se to pěkně píše, / však bylo to náročné dost.

Krom poesie šumění, věnuješ se jinému ještě umění?

Ano, věnuji. Ráda maluji. / Obrazy mi povětšinou doma visí / Prodala jsem jich jen deset na výstavách kdysi. / Inspirují mne zejména krajiny. / Teď však zkouším abstraktnější roviny. / Obrazy mé básně v knížkách ilustrují / a tak přeci jenom někam doputují.

Rezavá loď

Klára Hůrková

 

Úsečka

Přemítáš nad stopou obrazů

které jsi vnesla do krajiny

a krajina zas do tebe.

Známá slova i jejich stíny

slétají se ti do oken.

Znovu se rodíš a umíráš

možná už po sté v tomto domě

a okno, které zavíráš,

zůstává tajemstvím i pro mě.

Za vrchol čínsky modrých hor

zapadá slunce nejistoty

a každý další hlubší vnor

tě vrhá lehce

do prázdnoty

Zblízka

Ti, kdo nás nejvíc milují

se na nás dívají tak zblízka

že nás nevidí

Objímají nás ve svých snech

jako zlaté modly

Ale naše sny

jsou pro ně jen

podivní ptáci za oknem

které je lépe nekrmit

Kosmická

Pořád se chlubíš tím,

že ses dotkla nebe,

jak unavený kosmonaut

který po léta nevychází z bytu

jen novinářům

poskytuje interview:

„Vesmír je černý“, říká

„Jen občas

oslepující záře hvězd…

Nedejte se zmást

světlem na Zemi.

Světlo samo

a všechny věci v něm

jsou pouhá iluze.“

Když novináři odejdou

s jeho poselstvím do světa,

stojí u okna a hltá pohledem

život na noční ulici

ve světle lamp.

Bratře havrane

zůstaneš se mnou

až se naše životy vyčistí

až z lesa vyjde

zlatá pára

a vůně třezalkových květů

se s mísí s dechem rašeliny

Pak vzlétneme

nad mnohoslovný les

stokrát přečtený

s tajným posláním

nepozorováni

A už v tom nebude

patos ani krása

jen šumění křídel

které jiní neuslyší

Fotografie mé neznámé babičky

Babička Olga

Kozorožec – Buvol

měla hnědé oči

V patnácti letech

vlasy do pasu

U fotografa

se odmítala usmívat

Vidím v ní

samu sebe

bez potřeby přetvářky

Haiku

Línám štěstí srst

Snad padá do mých básní

Stele hnízdo snům

Kocour Rilke a rezavá loď

V útrobách velryby

nebylo by jí líp

Tak poezie našlapuje

sametovými tlapkami

po zrezivělé palubě

a v podpalubí

nám leze do náručí

i pod kůži

svítí jí oči

a dvojjazyčně přede