Tento den 8. června 1867 proběhla v Budapešti korunovace císařovny Alžběty (1837 – 1898), legendární Sisi na uherskou královnu. Tolik wikizdroje, a my můžeme říci: výborně! Důvodů je více, a všechny jsou oprávněné a srdečně upřímné.

V prvé řadě Sisi zaintervenovala u císaře Františka Josefa ve prospěch uherských rebelantů z revoluce 1848, kteří po prohrané revoluci dleli v emigraci, by se mohli amnestovaní vrátit. Stalo se, reprezentanti v čele s hrabětem Andrássym vytvořili novou vládu a Uhersko dospělo k dualistické emancipaci s Rakouskem. Vděční Maďaři korunovali Sisi na uherskou královnu, poctili ji mnoha umělecky zdařilými sochami po celé pusztě i uherských akátových hájích a náměstích, a darovali jí zámeček Gödöllö v pešťské župě jako její sídlo.

Jistě by se našlo dalších důvodů ještě mračna, že však jsme v okénku poetickém, zmíním dva: morální i hmotnou podporu poety Heinricha Heineho, který – ač židovského původu, či právě proto?, vcelku však pro nás důvod irelevantní – zásadně ovlivnil tvářnost německé poesie, a pro svůj vyhraněný postoj k militárnímu vilémovskému císařství byl víceméně dohnán k emigraci do Francie. Již tento důvod Sisiny opory a podpory básníkovi stačí k čestnému místu v srdci poetů a všech, kdo přesevšechno berou poesii vážně – že povznáší ducha nad všednost a dává nám nový vhled skutečnosti.

Mojí zmínky hlavním důvodem je Sisina vlastní poetická tvorba. Začala skládat básně již v dívčím věku a s přestávkami komponovala do konce života. Vydávala soukromě, v několika výtiscích pro své důvěrné blízké a rukopisy vposled uložila do kanceláře švýcarského presidenta s tím, že mohou být publikovány až v roce 1950.

Tak se i stalo. Po jejich zveřejnění se žádná senzace nekonala. Rakouská historička Brigitte Hammanová jejich autorku zkrouhnula jako zpovykanou prachatou hysteričku, která neví, co s volným časem, a její básně označila za paskviliózní odvar z Heineho fuseklí.

Jenomže je to jinak. Skládání básní zanechává trvalé stopy na duši, obzvlášť, vyberete-li si dobrý estetický a ideový vzor. Máte-li vlohu, doberete se úspěchu. Ostatně romanopisec Lev Nikolajevič Tolstoj kdysi zveřejnil, že úspěch je 99% píle a 1% talentu. Sisi v básních zanechala reflexi své doby, dění, osobních prožitků a intimity mikrokosmu. Ke svojí smůle však byla manželkou císaře habsburského a to se v jistých kruzích neodpouští. Dle určitých názorů totiž má být poeta někde na pomezí mezi silničním lupičem a kurvou, žít v prokletí a strachu ze stínů úsvitu, padnout úkladem, vraždou, chorobou, vylítnout komínem a zřítit se v zapomnění navždy. Což se Sisi málem povedlo, a ona to věděla, co všechno čeká ohrožený druh Poesie.

Na památku poety Sisi, naší dobré císařovny, která Čechy neměla ráda – jistě věděla proč! – uvádí Babylon další ukázku z překladatelského ateliéru Bc. Anežky Kasalové.

Nedělňátko.

Jsem dítě neděle, dcera slunečního dne;

Paprsky zlaté kynou mi, když sedím na trůně,

A mihotavě probleskuje Slunce v koruně;

Já živa jsem z toho jen, že zrána vysvitne,

Zemřu na beznaděj, až jednou ztratím je.

I.

Jaro jsem prosnila

Na osamělé hoře

A v létě vyplula

Básnit na širé moře.

Brzy až s podzimem

Vtrhne má rodina,

Bude mi úkrytem

Zelená houština