Současný patriarcha neboli nejvyšší představitel Ruské pravoslavné církve Kirill mimo jiné proslul výrokem, v němž označil vládu Vladimira Putina za „Boží zázrak“. Jeho nedávné setkání s papežem Františkem na Kubě bylo právě i díky jeho těsným vztahům s ruským prezidentem komentováno převážně v politickém duchu. Zazněla dokonce kritika, že nejen Kirill, ale i papež František už možná zašel hodně daleko, tedy příliš naproti aktuální ruské moci a jejím politickým zájmům. Lze však Kirilla vnímat jako pouhého Putinova „poskoka“? Zdá se, že věci jsou přece jen složitější.

V roce 2008, při oslavách 1020 výročí christianizace Kyjevské Rusi (křtu knížete Vladimíra), ještě jako metropolita smolenský a kaliningradský, Kirill v Kyjevě prohlásil: „Rusko, Ukrajina a Bělorusko jsou Svatá Rus. Svatá Rus představuje ideál lásky, dobra a pravdy. Svatá Rus je krásou, Svatá Rus je silou a my společně s vámi tvoříme jednu Svatou Rus.“ Když se stal patriarchou, z tohoto názoru neslevil ani o píď. Ostatně, jeho titul zní patriarcha moskevský a celé Rusi. Přičemž „Rus“ neznamená Rusko či Ruskou federaci, Rus je širší pojem, který však nemá úplně jasné hranice. Zhruba řečeno, zahrnuje Rusy, Bělorusy a Ukrajince a historicky odkazuje ke Kyjevské Rusi, prvnímu státnímu útvaru východních Slovanů.

25. září 2009 Kirill v Minsku konstatoval, že nyní je „historická Rus rozdělena na suverénní státy. Byla to vůle lidu a patrně též šlo o záměr Boží prozřetelnosti.“ Nicméně zároveň se označil za „patriarchu národa, který vzešel z kyjevské křtitelnice“ a varoval, že pokud by státní suverenita měla narušovat jednotu církve, pak půjde o špatnou a Bohu nelibou činnost. Pod Kirillovu církevní jurisdikci proto dodnes spadá – mimo jiné – i Ukrajina. Ukrajinská pravoslavná církev kyjevského patriarchátu, tedy jakási ukrajinská národní pravoslavná církev, není ostatními pravoslavnými církvemi (ruskou, srbskou, rumunskou, řeckou atp.) uznávána, a je tudíž takzvaně nekanonická neboli vlastně „nepravá“. Přesto se k ní, v důsledku současné ruské agrese, hlásí čím dál tím více Ukrajinců.

Kirill je dlouhodobě zastáncem a propagátorem nábožensky pojaté koncepce „ruského světa“, kterou asi nejlépe vystihuje již citovaný pojem „svatá Rus“. Východoslovanské pravoslavné národy, tedy především Rusové, Ukrajinci a Bělorusové, dle Kirilla tvoří či přesněji řečeno mají tvořit zvláštní civilizaci založenou na duchovních základech pravoslaví. Civilizaci, jejímž ústředním místem je chrám, na rozdíl od západní konzumní společnosti, jež je prý vystavěna okolo nákupního centra.

Západ je ruskými nejen církevními, ale i politickými představiteli líčen jako zkažený, vyprázdněný, zaměřený pouze na materiální hodnoty, jako civilizace bezduchých sodomitů. Ruská společnost může navenek skutečně vyhlížet až protikladně, zvláště například při přenosu bohoslužby ze zaplněného moskevského Chrámu Krista Spasitele, kde prezident Putin a premiér Medveděv zbožně stojí se svícemi v rukou. Tehdy se zdá uvěřitelné, že Rusové jsou bytostně křesťanský národ, zejména když se podle sociologických průzkumů okolo 70 % občanů Ruska hlásí k pravoslaví.

Avšak průzkumy sledující návštěvnost bohoslužeb odhalují, že pravidelně do kostela chodí okolo pěti procent obyvatel Ruska, v době velkých svátků asi tak čtvrtina, maximálně třetina. V roce 2012 přes 60 % Rusů přiznalo, že nečetlo Bibli. Přihlášení se k pravoslaví je tudíž výrazem nikoliv náboženské, ale národní identity, vyjadřuje inklinaci nikoliv k víře, ale především k národní či státní kulturně-historické tradici. Celkem běžnou ruskou „konfesí“ je proto „pravoslavný ateista“, ostatně, k tomuto směru se kdysi přihlásil i běloruský prezident Lukašenko. Logicky sice jde o přímý rozpor, sociálně však o dosti rozšířenou a vlastně snadno pochopitelnou věc.

I jiné ukazatele nelíčí ruskou společnost zrovna jako vzor křesťanských ctností. Sužuje ji například alkoholismus, vysoká rozvodovost i potratovost či nízká porodnost, takže stárne a vymírá. Ale patriarcha Kirill si toho je dobře vědom, stejně jako prezident Putin. Kirill dokonce hovoří o potřebě rechristianizace ruské společnosti, k tomu však potřebuje pomoc státu. Putin zase ví, že na prázdnotě, kterou v lidech po sobě zanechal komunismus, nelze stavět ani pořádný stát, natož mocnost. I proto si ti dva, mimochodem, někdejší rozvědčík (Putin) a agent (Kirill) KGB, padli no náruče. Jde o objetí slabých, jež navenek vypadá triumfálně a z krátkodobého či střednědobého hlediska může každému z nich dodat sílu. Otázkou samozřejmě je, komu takový svazek, typický pro skoro celé ruské dějiny, přinese zisky z dlouhodobého výhledu.

Kirill se snaží oprášit původně byzantský ideál nikoliv oddělení, ale spolupráce státu a církve, označovaný řeckým výrazem symfonia neboli souzvuk či harmonie. Nicméně historicky se ruské pravoslaví skoro vždy spíše dostalo do područí státu. Dirigentem v oné pravoslavně-státní symfonii byl tedy car – a patrně ke škodě náboženství jako takového.

Nábožensky definovaný koncept „svaté Rusi“ či „ruského světa“ má nesporně hluboké duchovní kořeny a jeho výklad se v pravoslavném podání liší od Putinovy politické interpretace. Pro ruské státní a zahraničněpolitické zájmy a jejich legitimizaci je však přesto velmi výhodný, poněvadž vlastně spoluvytváří ideové nebo ideově-civilizační zdůvodnění pro posilování a rozšiřování sféry vlivu ruského státu. I proto někteří autoři Ruskou pravoslavnou církev dokonce označují za „soft power“ Ruské federace.

Ovšem proplétá-li se náboženství s politikou, přestává být záhy jasné, který z proutků v oné pomlázce patří náboženství a který politice. A zatímco zpolitizované náboženství se tak poskvrňuje mocenskými pletichami a často i krví, politika si patrně odnáší více: krásné a přitažlivé roucho, jímž se překrývá kdejaké čistě mocensky motivované jednání, a které též dovede společnost stimulovat ke zdánlivě náboženským, ve skutečnosti však politickým akcím.

Propojení státu a církve pak v Rusku vadí nejen liberálům, ale i části pravoslavných – často právě těm, kteří jsou skutečně věřící a účastní se církevního života. Liberálů ani „pravoslavných neateistů“ však v Rusku zřejmě není mnoho. I v tom asi spočívá současné ruské neštěstí.