Slovenský premiér Robert Fico v předvečer setkání premiérů Visegrádské čtyřky a na úvod pařížského jednání evropských lídrů o pomoci Ukrajině prohlásil, že „Západ chce využít konflikt na Ukrajině ke zničení Ruské federace“, Putina Unie „falešně démonizuje“, je „zarážející, že neexistuje žádný reálný mírový plán“ a „jediným plánem EU je dále podporovat vzájemné zabíjení Slovanů…“ Z jeho blábolení je zřejmé, že tento slovenský populista je schopen pro své mocenské ambice použít cokoli bez sebemenšího ohledu na zájmy Slovenska, natož nějaké Evropy, které je jeho země součástí.

Vezměme ale Fica i s jeho žvaněním za slovo. Byl to totiž právě kremelský režim, jehož moc vyrostla a byla udržována na kostech milionů zavražděných, umučených, utýraných „Slovanů“. Kreml má ve své zločinné historii na svědomí víc životů „Slovanů“ než měl nacistický režim, s kterým Moskva na počátku války společně napadla „slovanské“ Polsko, povraždila tam místní „slovanské“ elity a statisíce „Slovanů“ pak deportovala do gulagu stejně jako Židy, nebo Balty – Katyň byla jen špička ledovce.

Po Germánech Slovani

Nemusíme při tom zůstávat u sousedů. Na konci války byly v rámci „osvobození“ odvlečeny desítky tisíc svévolně zatčených Slováků do gulagu včetně tech, kteří byli náhodně sebráni jen tak na ulici, stejně jako byly v rámci „osvobození“ vojáky RA masově znásilňovány Slovenky (jen v Bratislavě se jednalo o tři tisíce případů, tedy jen těch zaznamenaných). Na Podkarpatské Rusi byli místní „Slované“ (Rusíni) de facto vystaveni ze strany ruských bratrů genocidě: rusínské školy byly zavřeny, místní řeckokatolické náboženství bylo zakázáno a všichni ti, kteří měli nějakou funkci za Masarykovy první republiky, byli zlikvidováni: pozavíráni, pozabíjeni, umučeni, včetně řeckokatolických kněží, a zbylé rusínské elity byly poslány do gulagu.

Kolektivní postižení bez soudu Němců, Maďarů, jakož i zrádců a nepřátel českého a slovenského národa bylo ve skutečnosti bolševické opatření ke zničení právního státu a celého dosavadního civilisačního řádu. Po vzoru nacistů vyhlásili bolševici ve svém v Moskvě sepsaném vládním programu poválečné Československo za slovanský stát, z kterého vypadli dvě hlavní oběti nacistického holocaustu, Židé a Romové, přičemž hned po svém plném převzetí moci komunisté inscenovali antisemitské procesy a podobně jako nacisté „dědičně postižené“ sterilizovali romské ženy.

Zbytky demokratů, které poctivě odvedly mouřenínskou práci za komunisty, byly pak samy po zásluze zlikvidovány a spolu s nimi ovšem i malí a střední podnikatelé, živnostníci, zemědělci, za které bolševici údajně „bojovali“ proti „fašismu“ – rozuměj kapitalismu: buržoasii jako takové, její kultuře a světu, včetně švadlenky a ševce, kteří vykořisťovali sami sebe. Benešův dekret o konfiskaci nepřátelského majetku (sudetských Němců etc.) použili komunisté po únoru proti českým selským rodinám, kterým ukradli majetek a vysídlili je (vyhnali) z gruntů, na kterých rodiny hospodařily po staletí, i když na rozdíl od českých Němců byli sedláci vyhnáni jen v rámci země – do neúrodných oblastí podhůří pohraničních hor, zatímco otce rodin komunisti pozavírali nebo je aspoň poslali k PTP.

A stejně jako staletá osídlení českých Němců, kteří se provinili tím, že byli Germáni, zničili bolševici osídlení „slovanských“ Lemků – obklíčili jejich vesnice, nahnali desetitisíce lidí do dobytčáků a jejich domy na polsko-ukrajinsko-slovenském pomezí srovnali se zemí podobně jako se to stalo s vesnicemi na Šumavě.

Věčný major Zeman

Zdálo by se, že definitivní tečkou za „slovanským bratrstvím“ v tuzemské společnosti byl 21. srpen 1968, kdy se ve zcela civilní, mírumilovné, poklidné atmosféře čs. měst zjevily na jejich ulicích ruské tanky jako přízraky z nějakého neskutečného sci-fi, a kdy Kreml (stejně jako dnes s Ukrajinou) tvrdil, že ho ohrožuje NATO, na hranicích Československa stojí wehrmacht, v republice byly objeveny sklady zbraní a KAN je sdružení nacistických kolaborantů a esesáků, ačkoli šlo jen o to, že se místo častušky začal hrát rokenrol – čs. společnost se po teroru 50. let zbavila komunistické mantry a zcela normálně se bavila a žila.

(Dnes něco podobného – spolu s ruskými propagandisty a proruskými, Ruskem placenými weby a jejich čtenáři – tvrdí Česko proti bídě, Rajchl a spol., a taky už zřejmě zcela dementní Daniel Kaiser: viz jeho článek v Echu z 15. 2. Tucker versus náčelníci generálních štábů, což jen zapadá do jeho letitého boje proti sudetoněmeckému revanšismu, který jako kdyby vypadl ze seriálu Třicet případů majoru Zemana.)

Třetí Řím, tedy říše

Celá věc je o to obludnější – tak nevýslovně pitomá, že výše zmíněné není vůbec nic nového, ale po staletí to samé pořád dokola. U zrodu moderní české, občanské politiky v polovině 19. století stáli lidé, kteří přes své počáteční naivní myšlenky na slovanské bratrství (v rámci slabosti domácí české politiky), velmi brzy nahlédli, že panslavismus je z úplně stejného těsta jako pangermanismus, a navíc je pokrytecký: že je to nástroj velmocenské politiky ruského impéria v rámci jeho náhledu na sebe sama, na Moskvu jako na Třetí Řím (říši), ve kterém jsou okolní národy tolerovány jen pokud bezezbytku přijmou ruský světonázor, dodržují ruský modus vivendi a uznají Pax sovietica – ctí Moskvu jako nový Cařihrad, a v tom Krista jako záštitu pravoslaví, stejně jako marx-leninismu.

Výše uvedené je nejen gros carských stejně jako bolševických vlád a aktuálně vlády Putina, ale stejně tak je to integrální součástí přemítání ruských elit o světě vezdejším a o postavení Ruska v něm, které najdeme třeba i u takového na Západě dodnes uctívaného velikána jako byl Dostojevskij, který si v Deníku spisovatele mj. posteskl, že Rusové neučinili pakt s Napoleonem, který by si vzal západní půlku Evropy, zatímco Rusům by připadla ta východní (ke smůle autora Zločinu a trestu si to dohodl až Stalin s Hitlerem v roce 1939), přičemž by bratry Slovany, zkažené Západem, přivedli pod to pravé ořechové, tedy ruské. Leonťjev, filosof a spisovatel, představitel novoslavjanofilů, souputník Dostojevského, měl za to, že Rusko nemá chránit rakouské Slovany, ale naopak musí chránit Rakousko, které je užitečnou „karanténou pro Čechy a ostatní již příliš evropské Slovany“.

Nevyslovitelné zlé

Opakovaně se o výše uvedeném přesvědčovali už zakladatelé moderní české občanské politiky a politického myšlení, nejen Karel Havlíček Borovský, který odjel do Ruska jako Slovan a vrátil se jako Čech, ale stejně tak otec národa František Palacký, který ve svém slavném psaní do Frankfurtu z r. 1848 představu byť i liberálního Velkoněmecka odmítl právě s poukazem na despotický panrusismus:

Víte, pánové, která mocnost drží veškerý veliký východ našeho dílu světa. Víte, že tato mocnost, již nyní vzrostši u velikost ohromnou, sama sebe a v sobě každého desítiletí větší měrou se sílí a vzmáhá, nežli to díti se může v zemích západních. Že jsouc ve středu svém nepřístupna skoro každému outoku, stala se již dávno nebezpečnou svým sousedům. I ačkoli majíc na půlnoci bránu otevřenou, že vždy přece přirozeným vedena pudem, zvláště na jih rozšiřovati se hleděti bude, že každý krok, kterýž by na této cestě dále ještě učinila kupředu, hrozí během čím dále rychlejším zploditi a založiti universální monarchii, tj. nepřehledné i nevyslovitelné zlé, neštěstí bez míry a hranic, jehož bych já, Slovan tělem i duší pro dobré lidské neméně těžce želel, byť i tato monarchie prohlašovala se za slovanskou…

Nebo do třetice Vilém Mrštík, který si v roce 1896 po svém návratu z Ruska, kam jel na národopisnou výstavu, poznamenal: Ve vztahu Ruska k západu by Evropa hrála roli mouřenína, který „buď vykoná za odměnu svou povinnost, a pak může jít, anebo se vzdá svého náboženství, své víry a časem i národnosti a stane se tím, čím se už staly legióny jiných, totiž Rusem, ruským poddaným.“

Nikdy nebudeme proti SSSR

Výše uvedené si můžeme konfrontovat s profesionálními čs. „politiky“ o padesát, respektive o sto, let později:

„Mír sovětský znamená mír československý a naopak.“

Jan Masaryk, Praha 7. 11. 1945

„Všichni Češi a Slováci souhlasí, že spolupráce se Sovětským svazem je nezbytnou pro naše vlastní a pro národní zájmy. Nikdy nebudeme proti Sovětskému svazu, ale vždy půjdeme po jeho boku.“

Dr. Zenkl při zasedání Prozatímního národního shromáždění v Praze, v listopadu 1945

A do třetice:

„Sovětský lid se skutečně povznesl civilizačně tak vysoko, že se sociální poměry předrevoluční zdají zapadat do šerého dávnověku; idea rovnoprávnosti je společná demokracii i bolševismu, což je důvodem, aby se mezi bolševismem a demokracií vyvinula účinná praktická spolupráce,“ v rámci dobového přání otcem myšlenky už jen nepříčetně blábolil Hubert Ripka, pravá ruka Edvarda Beneše, který – pojímaje politiku „vědecky“, ne jako nějaký nechápavý amatér – de facto zastával totéž. (V zákonu polistopadové Národní fronty z roku 2004 Edvard Beneš se zasloužil o stát chybí druhá část věty: EB se zasloužil o stát, a také o jeho destrukci.)

Hrůzyplná blbost

Hrůzyplná naivita, servilita, nesvéprávnost, nekompetentnost, blbost zbytků předválečných demokratů, kteří v l. 1945-48 dělali jen stafáž bolševikům a byli za užitečné idioty nejmasovějšímu vrahovi lidských dějin Stalinovi, se dá snad aspoň trochu pochopit v dobové atmosféře po pádu šestiletého nacistického teroru, což si stěží dokážeme představit. Dělat dnes něco podobného je už jen prostý zločin, pro který v rámci ruského bombardování ukrajinských měst neexistuje sebemenší omluva.  Robert Fico je zločinec, který se bude zodpovídat před soudem dějin.

P.S. Národovcům, kteří brojí proti Evropské unii jako tomu největšímu zlu, jak to předvádí třeba výše zmíněný Daniel Kaiser, vůbec nedochází, že bez EU bude ČR zase jen ocásek Německa, od kterého nám pak nepomůže nikdo jiný než bratr Rus podobně, jak už to udělal v roce 1945 a 1968. (Palackého koncepce austroslavismu je platná dodnes, jen habsburskou monarchii nahradila EU.) Z tohohle druhu ničím nepoučitelné debility, která hájí „národní zájmy“ v duchu neprůstřelné idiocie Huberta Ripky LP 1945, je mi vskutku na zvracení.