Dne 5. prosince 2008 zemřel ve věku 79 let patriarcha ruské pravoslavné církve Alexij II. Smutek byl veliký – lítost projevil někdejší prezident SSSR Michail Gorbačov i dnešní ruský prezident Dmitrij Medveděv, kolem rakve s tělem mrtvého procházely tisíce a tisíce plačících lidí.

Podle některých se k nářku nad patriarchovým odchodem připojila i nebesa – od Alexejovy smrti do jeho pohřbu (9. prosince) v Moskvě vydatně lilo. Nekrology oplývaly chválou: od roku 1990, kdy Alexij II. nastoupil do úřadu, byly v Rusku otevřeny tisíce kostelů a nevídanou měrou vzrostl počet praktikujících pravoslavných, jako houby po dešti rostly kláštery, duchovní semináře a školy.

Není úplně spravedlivé přičítat to všechno mrtvému patriarchovi: i v jiných zemích po zhroucení komunismu skončil útlak církví a dokonce i v hodně ateistickém Československu (bylo by spravedlivější mluvit o Česku, slovenská situace se v tomto ohledu od české vždy lišila a liší) to vypadalo, že se víra obrozuje. Alexij II. měl štěstí, že v té době stál ruskému pravoslaví v čele a mohl tedy využít změny poměrů k povznesení církve i víry.

„Drozdov“
Zároveň se ovšem na adresu zesnulého patriarchy ozvaly i nesmělé hlasy kritiky. Ozývaly se i dříve: estonský deník Postimees v březnu 1996 napsal, že agent s krycím jménem „Drozdov“, zverbovaný v roce 1958 estonským KGB, se narodil ve stejném roce jako Alexij II (1929), a připomněl, co stojí v příslušných dokumentech KGB: že by „Drozdov“ mohl být brzy jmenován pravoslavným biskupem Tallinu. Alexij se tallinským biskupem stal v roce 1961. Oficiální prohlášení Estonské bezpečnostní služby z tehdejší doby ovšem uvádí, že nelze potvrdit, zda byl patriarcha Moskvy a vší Rusi dlouholetým agentem KGB. Patriarchův oficiální mluvčí tehdy prohlásil, že úvahy o agenturní činnosti hlavy ruské pravoslavné církve mají provokační charakter a jejich cílem je církve kompromitovat.

Je samozřejmě třeba připomenout, že problém spolupráce s politickou policií se samozřejmě netýkal jen představitelů církve, byl to problém celé sovětské (a nejen sovětské) společnosti a Alexij II. měl zajisté pravdu, když ve druhé polovině devadesátých let minulého století řekl: „Kontakty duchovních s představiteli sovětské moci byly samozřejmě čímsi nevyhnutelným stejně jako v dobách jakékoliv jiné moci.“

Kritika z podzemí
Těžko se však divit, že lidé, křesťanští aktivisté, kteří za sovětských dob bojovali za svobodu náboženství a byli za to pronásledováni, jako byl Gleb Jakunin či Zoja Krachmalnikovová, Alexijovi (a celému moskevskému patriarchátu) vyčítali, že jejich kontakty s mocí byly příliš těsné. A nešlo přitom o případné tajné kontakty z dob sovětské vlády, ale o kontakty mnohem pozdější, z doby po rozpadu Sovětského svazu, kdy ruský stát hledal novou identitu a obrozující se církev byla po ruce.

„Jak to,“ ptal se v říjnu 1996 otec Gleb Jakunin, „že moskevský patriarcha stojí ve sdělovacích prostředcích vedle státních představitelů jako zástupce věřících? Proč vedle něj nestojí představitel islámu, katolické církve a dalších náboženství? Podle ústavy jsou si přece všechna náboženství rovna.“ A pokračoval: „Oficiální církev není zkorumpována jen mocí, ona i obchoduje! A nejen s kuřecími stehýnky, to by se ještě dalo pochopit, ona obchoduje i s alkoholem a tabákem! To je přece něco naprosto nepřípustného. A přitom představitelé skutečné, nezkorumpované církve, ti, kteří vyšli z podzemí, nemají žádné kostely a jsou na pokraji vyobcování.“ Štědrá privilegia ruského státu se ve skutečnosti týkají budování celých podnikatelských impérií, například na stáčení minerálky do lahví či dovozu automobilů a zmíněného již tabáku a alkoholu.

Pravoslaví a moc
Pravoslavná církev je ovšem s mocí spjata tradičně odjakživa. Myšlenka „třetího Říma“, s níž přišel na začátku šestnáctého století pravoslavný mnich Filofej, hlásá, že po pádu Konstantinopole převzala dědictví Božího království na zemi Moskevská Rus jako třetí Řím, „a čtvrtého nebude“. Toto spojení trůnu a oltáře vzájemně si dodávajících legitimitu, které bolševická revoluce rázně zlikvidovala, vyvstalo po pádu komunismu jako možná ideologie, kterou lze oprášit k novému použití.

Na oplátku za státní ochranu a výsady pomohla ruská pravoslavná církev Kremlu například „umravnit“ ochránce lidských práv. Na sněmu, který se konal v dubnu 2006, přijala Deklaraci o právech a důstojnosti člověka, v níž se nezastřeně říká: „Existují hodnoty, které mají nemenší význam než lidská práva. Je to je víra, mravnost, svatyně, vlast.“ Dostanou-li se tyto hodnoty do konfliktu s dodržováním lidských práv, musí společnost, vláda a zákon harmonicky spojovat obojí. Působení ve prospěch dodržování lidských práv si nesmějí podle Deklarace „monopolizovat lidé, kteří mají svůj konkrétní názor na člověka, na svět, na společnost a na stát“ – tj. obhájci lidských práv.

A právě Alexij II. prohlásil, že západní představa o lidských právech nedovoluje pravoslavným věřícím žít v souladu s jejich vírou. „Ruskou pravoslavnou církev a Kreml,“ píše Edward Lucas v knize Nová studená válka, „nespojuje jenom minulost ve stínu v KGB, ale i vášnivá víra, že ruská civilizace je založena na svérázných hodnotách, docela odlišných od západních… Pravoslavný klérus rovněž sdílí kremelský odpor proti Západu – tvrdí, že představitelé cizích náboženství, zejména římského katolicismu, si umínili odlákat mu jeho ovečky.“ („Cestujícímu“ papeži Janu Pavlovi II. se nepodařilo Rusko navštívit hlavně pro odpor moskevského patriarchátu.)

Přes to vše si ruští pravoslavní na Alexije II. rozhodně zachovají příznivou vzpomínku. Je pravda, že neprolomil to, co je na ruské pravoslavné tradici nepříjemné a do budoucna nebezpečné – pocit nadřazenosti jejich náboženství nad jinými, ostražitost a vyhraněnost vůči Západu a odtažitost od jinověrců v Rusku. Ani se o to nepokusil. Nutno mu však přiznat, že se pokusil nabídnout ruské společnosti víru, která by mohla vyplnit duchovní vakuum vzniklé po pádu komunistické ideologie, a že pro povznesení své církve udělal, co bylo v jeho silách.

Petruška Šustrová

Babylon 4/XVIII, 15. 12. 2008