V Sovětském svazu se, jak ví každý, kdo chodil do školy v době, kdy SSSR ještě existoval, psalo azbukou. Některé republiky si zachovaly i vlastní původní písmo, třeba Gruzie nebo Arménie, ale v kterémkoli sovětském městě se člověk mohl orientovat podle nápisů v azbuce. Sovětskému svazu ovšem dávno odzvonilo a dříve podmaněné národy se vrátily ke svým jazykům – a víc a víc se vracejí i k latince.

Někdy v roce 1994 jsem navštívila Pobaltí a v litevském Vilniusu mě hrdě upozorňovali, že jejich ulice už nejsou označeny v azbuce. Ta hrdost měla jednoznačně politický tón, byl to symbol rozchodu se sovětskou minulostí. Když jsem se ale o něco později ptala v estonském Tallinnu, proč tam ještě ulice jsou popsány dvojjazyčně, jen mávli rukou a prohlásili, že jsou přednější věci. Asi byly, soudíc podle porovnání výsledků transformace v obou zemích. Jenže Pobaltí je něco trochu jiného, tři tamní republiky „spadly“ do SSSR přece jen o generaci později. Něco jiného je i jižní Kavkaz – v Gruzii i v Arménii měli nejen vlastní jazyk, ale i vlastní písmo v dobách, kdy o azbuce ještě nikdo neslyšel.

Když se nedávno pro latinku rozhodli v Kazachstánu a v Kyrgyzstánu, vyvolalo to ostrou reakci řady ruských komentátorů. Aby ne: správně pochopili, že změna abecedy naznačuje i změnu orientace. A pro Kazachstán a Kyrgyzstán je samozřejmě důležitý turkický svět, kde člověk s azbukou daleko nedojde. Změna abecedy ovšem není jednoduchá, je drahá a pro starší generaci je nové písmo těžké. Ti lidé prožili život ve světě azbuky, a teď by měli jít znovu do školy?

Ruština (nejen azbuka) byla mocným tmelem sovětského světa, zejména tam, kde se v republikách sešli obyvatelé řady různých národů, by se lidé bez ní prostě nedomluvili. Vedle ruštiny sovětští obyvatelé hovořili i vlastními jazyky, ale psalo se azbukou. A v Ruské federaci i dnešní zákony stanoví, že se píše azbukou, i když v rozsáhlém Tatarstánu používají učenci latinky. Vynucuje si to mimo jiné technický pokrok, před nímž není úniku: jak se, prosím vás, chcete domluvit s kolegy ve světě azbukou? Angličtina psaná azbukou? Absurdní.

Zajímavý je „plíživý“ postup k latince v Bělorusku. Jeden tamní vtip praví, že se Alexandr Lukašenko tolik chce udržet u moci, že se údajně tajně učí bělorusky. Ve skutečnosti nejspíš tak daleko nezachází, ale fakt je, že v roce 2000 padlo v Minsku rozhodnutí: všechny zeměpisné názvy v zemi mají být převedeny do latinky. A jak železnice, tak minské metro používají v názvech zastávek latinku.

V Bělorusku je to ovšem s latinkou složitější – běloruština se tradičně psala oběma abecedami, přejít na latinku v běloruštině by tedy nebyl problém. Jenže prosazování běloruštiny před ruštinou, které za rozpadu SSSR a nějakou dobu po něm vypadalo jako samozřejmý trend, se po nástupu Lukašenky fakticky zhroutilo. Bělorusky se mluví skoro jen na venkově a ve městech ji zhusta pokládají za příznak křupanství, ve školách se učí skoro výhradně rusky a v běloruštině toho vychází pramálo. Cesta k latince by tedy musela mít předstupeň, návrat původního jazyka. Nejspíš má pravdu běloruský lingvista Vincuk Vjačorka, když říká, že i volba písma je volbou civilizace.

x   x   x 

P. S. Český lingvista Jaroslav Suk, který žije v Švédsku, mi k tomu přičinil tuto poznámku:

Kromě těch politických aspektů je to vždycky problém, jak písmem nejlépe obsáhnout fonetickou a fonologickou stránku daného jazyka, tj. stránku řečových zvuků a jejich významu. Latinka má pro slovanské jazyky málo písmen, takže musíme používat spřežky, diakritická znaménka nebo nová písmena. Ruština to má ještě složitější, protože počet souhlásek se měkkostí/tvrdostí zdvojuje. Tím je azbuka geniální, že tuhle úlohu převzaly samohlásky, „měkké“ a „tvrdé“, a tím se počet potřebných písmen radikálně snížil. Dál bylo třeba vymyslet (nebo z jiných písem převzít) písmena pro ch, ž, š, c, č, šč (původně št) a vyřešit různé problémy s j, e apod. Latinkou by to samozřejmě šlo vyřešit taky, docela snadno by se třeba daly udělat „měkké“ samohlásky třeba jako polské nosovky.

Ve středoasijských končinách přecházeli často nejdřív z arabského písma na latinku. Stalinští lingvisté vypracovali písmo pro řadu národů sovětského impéria založené na azbuce a používající různé pomůcky z latiny a přizpůsobená písmena azbuky s různými extra nožičkami, ocásky apod. Některé národy tak dostaly písmo poprvé. Jiné, používající předtím třeba arabské či modifikované perské písmo, tibetské, mongolské apod., přešly na písmo, které se změnilo v podstatě jen pro homogenizaci říše.

Myslím, že jen Tádžikistán dodnes nepřešel na latinku… Chtějí mít perské (arabské) písmo, podle různých prohlášení, ale to se dosud nerealizovalo.

Jaroslav Suk