Známý český novinář Ferdinand Peroutka, který válku strávil v nacistickém koncentráku a po komunistickém puči emigroval na Západ, kdysi napsal:

Druhá světová válka měla titul boje proti fašismu. Slavným jejím výsledkem bylo, že byl poražen ten fašismus, který sám sebe nazýval fašismem. Zmateným jejím výsledkem bylo, že nebyl odstraněn fašismus, který sám sebe fašismem nenazývá.

I když ruský imperialismus má kořeny již v carských dobách, rok 1939 k ohraničení našeho tématu jsme vybrali záměrně. Je to datum, kdy se dva totalitní režimy spikly proti Evropě, rozdělily si sféry vlivu, společně napadly Polsko a rozpoutaly 2. světovou válku.

Pakt Molotov-Ribbentrop ze srpna toho roku je datum, kdy Hitler pozval Stalina do Evropy. Měl za to, že až to s těmi na západě vyřídí, obrátí se na východ. Nebyl ovšem sám, kdo měl plán. Stalin si mnul ruce ne méně: v dohodě s Hitlerem dostal více méně zadarmo velký kus východu kontinentu, a co víc: Berlín ─ s vydatnou sovětskou pomocí ─ se navíc činil na Západě přesně podle bolševického plánu, který načrtl Stalin už v roce 1925: vypukne nový celoevropský konflikt a až se imperialisti vzájemně požerou, triumfálně vstoupí na scénu SSSR: „Zasáhneme jako poslední a zasáhneme proto, abychom vhodili rozhodující závaží na misku vah.“

Když 4. srpna 1939 poslal nacista Ribbentrop komunistovi Molotovovi telegram: „Kapitalistické demokracie Západu jsou nesmiřitelnými nepřáteli nacionálně socialistického Německa i Sovětského svazu,“ nebyl to jen pouhý manévr, který měl uvolnit Berlínu ruce k útoku na Západ, v intencích bolševiků. Vidět v nacisticko-sovětském spříseženství ze srpna 1939 pouhou strategii by byl (a dodnes bohužel často je) tragický omyl.

Komunisté a nacisté byli sourozenci, dvě totalitní hnutí, která měla společnou matku, první světovou válku, zatímco pater semper incertus, jak víme z klasické literatury. Přes projevované rivalství, které bylo ovšem do značné míry instrumentální ─ z vnitropolitických i zahraničněpolitických důvodů ─, bylo stejně účelové jako jejich spojenectví, nacisty s komunisty svazovaly dvě základní věci: stejný nepřítel (liberální, kapitalistický, buržoasní, nihilistický, dekadentní… Západ), a také povaha jejich moci. I když se obě totalitní hnutí stavěla být ─ v různých situacích a dobách, podle momentální potřeby ─ nacionalistická, socialistická, konzervativní, komunistická, národně socialistická, lidové národní, lidově demokratická, ve skutečnosti byla obě extrémně revoluční, přičemž ideologie v tom hrála roli mobilizačního prvku, kdy bylo více méně jedno, vyznával-li někdo boj mezi rasami nebo mezi třídami či kult Slunce: podstatný byl onen boj.

Válka, kterou rukou nedílnou rozpoutali, byla v komunistické i v nacistické eschatologii považována nejen za závěrečný akord éry kapitalismu, ale měla také či především očistnou funkci: zbavit svět balastu křesťanské civilisace, urychlit dějiny a přiblížit věk nového člověka a nové společnosti, který bude nastolen po pádu kapitalismu. Tomuto úkolu, kterým byli nacisté a komunisté pověřeni se zhostit Prozřetelností a jejími dějinami, nemohly překážet žádné kultury, státy, národy, třídy, které patřily minulosti ─ včetně bývalých lidí, jak to hezky nazvali komunisté.

Když se sovětsko-nacistická válka proti Západu let 1939-1941 změnila, zákonitě, na sovětsko-nacistickou válku mezi dosavadními spojenci a zároveň konkurenčními hnutími v nároku na panství nad světem, šlo v ní jen o jedno ─ čí vize se ukáže silnější, přičemž prvotní cíl sovětsko-nacistického spříseženství zůstal stejný: zotročení evropských národů a zničení dosavadního civilisačního řádu.

Tvrdit dnes, že nás Rudá armáda v roce 1945 osvobodila, může jen nesvéprávný idiot nebo totální ignorant. Ať už jde o Poláky, Balty, Židy, Romy, Maďary, Čechy, Slováky, Rusíny, Rumuny, Bulhary, Ukrajince, Bělorusy, nebo Krymské Tatary. A stejně tak i o Rusy. Sotva utichly zbraně 2. sv. války, Sověti opět utáhli šrouby. Statisíce Rusů a dalších národů SSSR, kteří se nejen ničím neprovinili, ale naopak bojovali za svůj domov proti nacistickým vetřelcům, skončily po válce v gulagu. Stalin, po hrůzách holocaustu, spustil novou antisemitskou kampaň a zapříčinil i nový hladomor: zatímco SSSR ze strategických důvodů posílal vlaky obilí na západ, v té samé době umřely v centrálních oblastech Ruska dva miliony lidí hladem.

Válka sovětů s nacisty v letech 1941-45 nebyla Velká vlastenecká válka, ale velká antivlastenecká válka. Ve znásilněné východní polovině Evropy to ovšem byla povinná školní, společenská, politická mantra, která se musela pořád dokola opakovat, aby nepozbyla účinnosti, a kterou vedle režimních novinářů a historiků (někteří tuzemští historici a publicisté to dělají o své vůli a intelektuální kapacitě dodnes) hlídala i bezpečnost, v „blízkém zahraničí“ pak armáda. Dnes se s odkazem na Velkou vlasteneckou válku snaží Putin legitimovat válku Ruska proti Ukrajině. Ani neví, jakou v tom má pravdu. Právě probíhající ruská agrese na východě Evropy není totiž nic jiného, než dalším dějstvím onoho sovětsko-nacistického spříseženství z roku 1939 proti Evropě, které ve východní části Evropy přežilo rok 1945.

Válečné cíle Spojenců v boji proti německému nacismu, jak byly vyhlášeny v Atlantické chartě deklarující svéprávnost a svébytnost osvobozených národů, na což pak navázala Charta OSN, se po válce naplnily pouze v západní polovině Evropy. Pro národy, které se dostaly pod sovětský protektorát, ale skončila válka de facto až s pádem komunistických satelitů SSSR v roce 1989. A pro národy bývalého Sovětského svazu trvá dodnes.

Sešli jsme se zde, abychom z různých stran a rovin rozebrali a odmítli lživý narativ, který po dlouhá desetiletí používá Kreml k legitimizaci své imperiální politiky. Spíš než o historickou konferenci, má jít o živou diskusi o kořenech a o kontextu toho, co se dnes v té nejbrutálnější podobě odehrává na Ukrajině.

Naší ambicí je, aby se z této konference stala tradice, kdy bychom se pravidelně jednou za rok sešli v tomto paláci nad Vltavou v druhdy královském městě Praze diskutovat o evropské minulosti, která spoluutváří naši současnost a budoucnost, pomáhat evropské společnosti vytvářet si imunitu proti všem totalitním výzvám, které jsou v moderní společnosti přítomné od jejích počátků, a které bohužel zdá se opět nabývají na síle.

Děkuji vám za pozornost.

předneseno  7. 11. 2023 v Lichtenštejnském paláci na úvod konference Ruský imperialismus 1939/45-2023