Nedávné víkendové protesty proti problematické ruské penzijní reformě zcela zastínily regionální volby, konané ve stejném termínu. Demonstracím vévodila hesla typu Putine, začni u sebe! nebo Putine, poraď, jak se dožít penze! Řada protestujících si přitom jasně uvědomuje, jakým nebezpečím pro jejich životní úroveň je třeba strmě klesající rubl, který jasně říká, že ruská ekonomika je na tom zkrátka o dost hůř, než je Kreml ochoten připustit.

Více než tisícovka zadržených ve čtyřiceti ruských městech jednoznačně sděluje, že Putinův režim je si velmi dobře vědom, jak výbušným tématem je penzijní reforma pro obyčejné Rusy. Přesně z tohoto důvodu se ovšem i následně udělované administrativní tresty většinou pohybují mezi třemi až osmi dny vězení.

Ruští liberální odborníci i politici se však zabývají spíše tím, kdo na takovéto protestní akce chodí či naopak nechodí. Například sociolog Igor Ejdman z toho pohledu rozeznává v zásadě tři kategorie ruských občanů: Zaprvé je to opoziční omladina, která je proti režimu ochotná protestovat v podstatě kdykoli. Zadruhé existuje poměrně silná skupina politicky indiferentních lidí, kteří kašlou jak na protesty, tak na volby a aktivně tedy nepodporují ani režim, ani opozici. Což je pro úřady nakonec možná nejpřijatelnější. Nu a zatřetí tu máme vůči státní moci loajální důchodce, kteří jsou ovšem vždy připraveni takříkajíc „zahnout“ Putinovi s komunisty. Jak ale Ejdman vzápětí dovozuje: „Putinův režim se nemůže spolehnout ani na jednu z těchto tří skupin – jedině na svou moderní opričninu, tedy na různé silové struktury a tajné služby. Masovou podporu mu tak může zajistit jedině bezuzdná propaganda v stylu ‚všichni po nás jdou‘, využívaná během zahraničněpolitických konfliktů.“ Ostatně právě proto je tu konflikt na Ukrajině i syrské dobrodružství s nejasným koncem.

Ještě příkřejší je známý opoziční politik Dmitrij Gudkov, který říká: „Kdysi lidé věřili, že svých cílů mohou dosáhnout ve volbách – vždyť zdrojem veškeré moci je lid, což se píše v komické brožurce jménem Ústava. Pak jsme ovšem přestali věřit nejen ústavě, ale i protestu. Tato víra skončila roku 2012 kauzou Bolotného náměstí, kde jsme ještě útočícím obuškům neustále opakovali: My jsme přece neozbrojení! To, co se odehrává teď, je definitivní uhasínání víry v onen mírumilovný protest… Následovat bude ještě několik desítek soudních procesů a zmrzačených lidských osudů… až vše dojde i těm nejmírumilovnějším a nejbezbrannějším. Pak už režimu nepomůže ani obrněný transportér jménem Karatel, ani obušek zvaný Argument…“

Věru chmurná perspektiva, ale jak říká sám Gudkov – „mlýny dějin melou pomalu, ale neúprosně“.