O Turkmenistánu se v českých ani světových médiích moc nepíše, a pokud ano, pak buď proto, že tam proběhly volby, nebo umřel prezident, či případně o nějaké kuriozitě, jakou je několikametrová zlatá socha prezidenta.

Tentokrát jsou to prezidentské volby, které se v té poněkud zapomenuté zemi konaly v neděli 12. února. Překvapení se nekonalo: z devíti kandidátů zvítězil Gurbanguli Berdymuhamedov (nar. 1957), který zemi vládl už v předchozích dvou pětiletých obdobích, od 11. února 2007. Předcházela tomu loňská změna ústavy Turkmenistánu, při níž parlament jednomyslně vyškrtl věkovou hranici, podle které nesmělo být prezidentskému kandidátovi víc než sedmdesát let, a prodloužil prezidentské období z pěti let na sedm.

Podle volební komise získal Berdymuhamedov téměř 98 procent hlasů a volební účast představovala rovněž téměř 98 procent hlasů. Při těch číslech musí přemýšlející člověk zpozornět: je vůbec taková účast možná? Je možná taková jednomyslnost? V Turkmenistánu je bohužel obojí nejen možné, ale i běžné. V pastevecké zemi, jejíž většina se rozkládá na poušti Karakum, má prezident fakticky postavení všemocného vládce, banky (mezi nimi Prezidentbank) vlastní stát, a prezident má hlavní slovo při všem, tedy i při těžbě, zpracování a prodeji ropy a zemního plynu, jichž má země slušné bohatství.

Politické dějiny Turkmenistánu jsou snadno přehledné. Po rozpadu Sovětského svazu se z bývalé sovětské republiky stal samostatný stát a jeho prezidentem Saparmurat Nijazov. Ten se označil za „otce Turkménů“, Turkmenbašiho, a sepsal knihu, jež „obsahovala veškeré vědění a moudrost“. Pak nechal zavřít všechny knihovny – vše, co obsahovaly, bylo podle něj „bezcenné“.

Berdymuhamedov, který je původním povoláním zubař, s vlastní propagací rovněž nelenil: napsal řadu knih o koňských dostizích (návštěva parkurových dostihů, které prezident miluje, je v zemi povinná), vlasteneckou píseň, která je takřka posvátná, a v hlavním městě si podobně jako jeho předchůdce nechal postavit šestimetrovou sochu pokrytou zlatem.

Těžko si představit nějaké pozorovatele, kteří by nedělní volby v Turkmenistánu uznali za „průhledné a spravedlivé“, ale nic takového se nestalo a nemohlo stát ani při volbách předchozích. Při pohledu na to, jak to v zemi chodí, lze jen spravedlivě konstatovat, že se v zemi hrubě porušují lidská práva, že jsou vězněni a mučení oponenti prezidenta (pokud se vyskytnou), a že kult osobnosti prezidenta dosahuje nebývalých výšin. A co má být? Prezidentova zlatá socha kvůli tomu zářit nepřestane.