Psát o Rusku je těžké. Když chce člověk pochválit hezký dům, většinou zjistí, že je postaven na ukradeném pozemku a navíc ho zpravidla dříve či později někdo strhne.

O moc lepší to není ani s lidmi.

Jednou jsem chtěl napsat o mladém sympatickém starostovi Archangelsku, který měl svou hlavu a dokonce se pokusil kandidovat na prezidenta. Navíc se jmenoval Alexandr Donský a mohl jsem si tak v duchu představovat, že bude Rusku vládnout společně s doposud neznámým Dimitrijem Něvským, když jsou teď tandemy v módě. Ale než jsem se stačil rozkoukat, byli oba v žaláři. Člověk si tedy postupně raději zvykne vyhledávat spíše náměty, které jsou sice ve své podstatě také tragické, ale přitom natolik absurdní, že člověku nakonec zvednou náladu. Zde jsou dva z poslední doby.

K obci Rečnik, která se rozkládá na okraji Moskvy, přesněji na břehu kanálu stejnojmenné řeky a čítá několik stovek domů, přijely jednoho mrazivého zimního dne speciální exekuční jednotky doprovázené bagry. Bez varování vyhnali nic netušící obyvatele na mráz, obec obklíčili a jali se ji dům po domu bourat. Důvod? Obec vyrostla v posledních desetiletích živelně na pozemcích bývalé zahrádkářské kolonie a její území bylo navíc zahrnuto do ochranné parkové zóny, kde se ze zákona stavět nesmí.

To by jistě byl pádný argument nebýt toho, že hned vedle, v té samé parkové zóně, stojí luxusní milionářská čtvrť „Ostrov fantazie“, kterou se nikdo bourat nechystá. A vůbec – dnešní byrokraticko-mafiánská elita má přírodu ráda, a tak se pár luxusních sídel najde v každé chráněné krajinné oblasti. Daleko spíše než zákon tak zřejmě soudní vykonavatele inspirovala kniha Dějiny jednoho města známého satirika Michaila Saltykova-Ščedryna. Jeden ze starostů města Hlupova se v ní nechá přesvědčit svými konšely, že je třeba provést reformy – zbořit město, zasypat jeho sutinami řeku, která je tu stejně jenom na obtíž, a až potom postavit město nové, lepší. Kapitola, kde obyvatelé města Hlupova nadšeně boří vlastní domy a házejí je do řeky patří k nejlepším.

Město Hlupov i s jeho konšely nakonec spláchne rozzlobená řeka. S Moskvou to ovšem tak jednoduché nebude. Jak se ukazuje, obec Rečnik byla zbourána zkrátka proto, že obyvatelům sousední bohatší čtvrti bránila ve výhledu. Podobný osud přitom může postihnout i další obce. Princip je jednoduchý: když moskevským oligarchům pod okny luxusních sídel překáží nějaké „zbytečné chatrče“, zahrnou je do chráněné přírodní zóny… a mohou začít bourat. A ještě si vyslouží ostruhy zásadových ekologů a obránců zákonnosti.

I další skandál má co dělat s bouráním domů a zabíráním pozemků. Tentokrát má ale spíše nádech bulgakovovsko-gogolovský: „V Masolitu se zase jednou objevil Voland se svou suitou“; nebo „Chlestakov hledá mrtvé spisovatelské duše“, mohl by znít titulek. Ještě nedávno měli v Rusku tzv. Litfond, organizaci, která spravuje společný majetek ruského spisovatelstva a mimo jiné také známé Peredělkino, pětačtyřicet hektarů borového lesa nedaleko za Moskvou, které kdysi Stalin daroval spisovatelům, aby si zde vystavěli své dači. Ve třicátých letech tu zatkli Isaaka Babela, v ústraní tu dožíval Boris Pasternak, je to zkrátka místo, které má svou zajímavou historii.

Dnes mají v Rusku Litfondy hned dva. V tom prvním zůstali spisovatelé, šéfem toho druhého, ve kterém až na pár autorů detektivek a šestákové literatury není jediný spisovatel, se stal Ivan Pereverzin, šikovný mechanik z Jakutska. Do předsednického křesla mu v rozhodující chvíli pomohl například Tvůrčí svaz spisovatelů plynového průmyslu nebo Mezinárodní svaz aktivních kulturních pracovníků Turecka. V Pereverzinově Litfondu 2 sice nejsou spisovatelé, zato se mu podařilo převzít veškerý spisovatelský majetek. Stačilo podplatit pár úředníků, uspořádat zmanipulovanou valnou hromadu a na ministerstvu spravedlnosti Lžifond zaregistrovali, kdežto ten pravý ne. Podle vyhlášky ministerstva mu teď patří právě i Peredělkino, kde „sotka“ půdy (jeden ar) stojí 50-60 tisíc dolarů. A kdo chce být napříště nejen spisovatelem, ale navíc spisovatelem „s vyjezdom na daču“, jak se v Rusku říká, bude muset zaklepat na Pereverzinovy dveře. A jak se zdá, tento novodobý Chlestakov není troškař: stal se nedávno i předsedou Mezinárodního svazu spisovatelů, který je jakýmsi pohrobkem toho sovětského. I tam mu kyne pěkný majeteček, zbývá jen nachytat pár spisovatelských duší.

Babylon 7/XIX, 1. března 2010