V  článku Na Babiše si nedošlápne nikdo, ale na jeho vládu každý pro Echo24.cz se Daniel Kaiser zamýšlel, kolik by vláda ušetřila na daňových úlevách pro podnikatele a „politických neziskovkách“. Navrhuje je přímo vyjmenovat, nebo aspoň určit, co vláda považuje za nepřijatelnou politickou neziskovou činnost a doporučuje mezi ně zařadit „legrační Evropské hodnoty“ a „váženého Člověka v tísni“. Jde totiž podle něj o skupiny, které „vládě a poslancům mluví do přípravy zákonů nebo se účastní pochybného boje proti jakémusi populismu a odpovídající převýchovy obyvatelstva“. Má také za to, že by si Andrej Babiš z šetření na nich mohl „dělat naději na deset, nebo pět miliard“.

Vezmu to od seznamu. Blacklist nežádoucích nevládních organizací vytvořili před sedmi lety v Rusku a předloni v Maďarsku, další existují v diktátorských a autoritářských zemích Afriky. Pro organizace, které získávají část zdrojů na svou činnost ze zahraničí a „představují národní riziko“, zavádí povinnost označovat se jako „cizí agent“, v Maďarsku jako „organizace financovaná ze zahraničí“ pro společnosti, které překročí 7,2 milionů forintů, tedy asi půl milionu korun. Jestli peníze pochází z OSN, EU nebo jde o mezinárodní organizace zákon neřeší. Jde o symboliku a vytvoření možnosti pro persekuci.

Zmíněné zákony jsou součástí represivní vládní politiky vůči občanské společnosti a zaměřují se výhradně na neziskové organizace, které byly či jsou kritické k vládě, připomínají lidem nepříjemnou minulost a celkově nejsou v souladu s vedoucími úlohami tamních vládních strany. V Rusku je na seznamu protikorupční Transparency International, sdružení Golos, které monitorovalo volby nebo organizace Memorial, která se zabývá výzkumem a uchováváním vzpomínek obětí politických represí v SSSR. Jsou podrobeny permanentní šikaně a kriminalizaci – včetně věznění zaměstnanců, zabavování počítačů, úředním obstrukcím, finančním a jiným kontrolám, očerňování ve státních médiích atp.

Ruská inspirace

Podobné seznamy se odvolávají na inspiraci americkým zákonem Foreign Agent Registration Act (FARA). Ten se ale zaměřuje jen na osoby či organizace přímo napojené na cizí vládu nebo zahraniční lobbistické skupiny. Americké ministerstvo zahraničí na svých stránkách upřesňuje, že do působnosti FARA nespadají mezinárodních organizace jako OSN či organizace, jejichž činnosti spočívá „v podpoře náboženských, vzdělávacích, akademických či vědeckých činností či výtvarného umění prováděných v dobré víře“. V americkém seznamu tak najdete například České centrum nebo Deutsche Telekom, nikoli ale Helsinský výbor, Human Rights Watch, Transparency či Amnesty International a jiné mezinárodní organizace, které jsou trnem v oku Rusům a Maďarům.

V Česku probublává debata o vyřazení „politických neziskovek“ z možnosti žádat o granty, jejich zákazu či rovnou trestním postihování hlavně na konspiračních a proruských webech a v národoveckém clickbajtu. V „mainstreamových“ médiích se spojení „politické neziskovky“ poprvé objevilo v roce 2013, kdy citovaly rozhovor poslankyně ČSSD Vladimíry Lesenské, která se v ruské Dumě zúčastnila setkání ruských a evropských poslanců s cílem porovnat „zkušenosti s uplatňováním ruských právních předpisů s evropskou praxí“. Z dalších sedmi zmínek v blozích a na Parlamentních listech v roce 2015 se pak „politické neziskovky“ vyšplhaly na loňských 662 zmínek a letos už “prosakují” do serióznějších médií. Spolu se zvláštním jazykem, ve kterém se to hemží výrazy o vymývání mozků, sluníčkářích a převýchově obyvatelstva.

Dnes patří boj proti „ideologickým“ či ze zahraničí financování neziskovkám k programovým bodům KSČM a k hlavním politickým cílům SPD nebo nově se formující Trikolóry. Ta se jí věnuje hned na dvanácti místech svého programu, takže to vypadá, jakoby vznikla hlavně kvůli nim. Jejich seznam si Václav Klaus ml. letos vyžádal po vystoupení někdejšího zakladatele Bloku proti Islámu a předsedy přátel heterosexuálního muže Petra Hampla na akci pořádané krajně pravicovým sdružením Akce D.O.S.T. s tím, že pro ně navrhne nulu při hlasování o státním rozpočtu. Svoje legislativní návrhy na omezení rozpočtu a zvýšené kontroly neziskovek s politickou agendou už SPD i Trikolóra v listopadu předložily k projednání Parlamentu.

Co jsou ti „političtí“ zač?

V „alternativních médiích“ patří mezi nejcitovanější vlastizrádce a přisluhovače cizích zájmů organizace zabývající se migrací (zajišťují jazykové kurzy cizincům a jinak pomáhají s jejich integrací), organizace podporující inkluzi, gender, ekology, organizace pomáhající Romům a podporující rovnost práv lidí s odlišnou sexuální orientací nebo ty, které se zabývají rozkrýváním ruských vazeb. Největšími nepřáteli jsou pro ně liberálové a Soroš, v němž se recykluje konspirace o všemocném kosmopolitním Židovi. Když se Transparency International zaměřila na někdejšího bojovníka proti korupci Andreje Babiše, spadli tam i oni.

Co mají tyto organizace společného? I když často vůbec nic, z pohledu čtenáře ProtiProudu a Daniela Kaisera jde o „ideologický monolit“, který „určuje veřejnou debatu“ a je ho třeba omezit. Nevadí mu příkladné politické neziskovky jako Spolek Přátel Miloše Zemana, který za současného prezidenta vedl neexistující volební kampaň, ani Institut Václava Klause, jehož hlavní dárce má daňový domicil v Holandsku. Nevadí mu konzervativní think-tanky, Občanský institut nebo Hnutí pro rodinu. Nic proti nim, ale ten selektivní výběr zarazí.

Myslím, že pravým motivem vytváření podobných seznamů je snaha o omezení názorových oponentů. Části pravičáků jsou nesympatické spolky na podporu cyklistů a feministky, části levičáků sdružení na obranu nositelů zbraní a aktivisté prosazující zákaz potratu. Když z nějaké, většinou radikální, strany označím skupinu na opačném konci názorového spektra za politickou, dělám tím zároveň dvě věci. Podrývám její legitimitu (naznačuji, že dělá něco nepatřičného) a vytvářím z ní politického protivníka. Typické to bylo v období normalizace, kdy se omezování a nemožnost politické debaty ve veřejném prostoru projevovala z druhé strany tím, že se politickým gestem stávaly i dlouhé vlasy nebo kšiltovka s kačerem Donaldem.

Přesně to sledujeme v autoritářských zemích všude po světě nebo u sousedů, které se propadají v indexech kvality demokracie, mediální plurality a svobody slova. Slabá opozice vede k hledání nových nepřátel a potencionálních center vzdoru, vadí jí každý jiný názor a náznak samostatného státem neorganizovaného myšlení a aktivit. Všechno s čím nesouhlasí, je označeno za nebezpečnou ideologii.

U nás se na společném nepříteli vzácně shodnou bývalí i současní komunisté a normalizační kádry, nacionalisté, fašisté, ultrakonzervativci a libertariáni, kteří v boji proti občanské společnosti vytváří tichou koalici s vládnoucí ultrapragmatickou stranou. Nevadí jim profesionální lobbisté z komory exekutorů, farmaceutického průmyslu, těžařů a energetických firem nebo zaměstnavatelských svazů, vadí jim ekologové, Romea, Prague Pride, Evropské hodnoty a Člověk v tísni.

Jak do toho ministryně šlápla

Vývoj postojů v kauze „neziskovky“ měl v zásadě dvě fáze. Nejdřív byly špatné všechny, načež se bojovníci proti migračním a sluníčkářským neziskovkám před dvěma lety dozvěděli, že mezi ně patří fotbalisté a sportovní svazy a pak organizace poskytující sociální služby, na něž jdou dohromady dvě třetiny státních dotací. Od začátku byl přitom hlavním podezřelým už samotný status neziskové organizace. Neřešila se efektivita nebo smysl a různorodost sektoru, kam spadají spolky, nadace, církevní, kulturní, vzdělávací nebo „advokační“ organizace, které bojují za práva různých menšin či veřejných zájmů. Podezřelé začaly být všechny.

Návrhy na seškrtání dotací pro „neziskovky“ se neopíraly o analýzu, která by proti neziskovkám porovnala náklady služeb zabezpečovaných státem nebo podnikatelskými subjekty, ani nezohledňovaly fakt, že obce, kraje či státní instituce si pro svoji službu vybírají subjekt, které je pro ni nejvýhodnější, ale operovaly s negativní nálepkou „neziskovky“. Od začátku totiž šlo o politické zadání a ústupek SPD a KSČM – v rámci tiché koalice s vládním ANO. Ministryně financi Alena Schillerová do toho pak dle vlastních slov „trošku šlápla“. „Tehdy se mi zdálo šílené číslo, které šlo do neziskového sektoru, a říkala jsem, že je nutné to snížit, a narazila jsem,“ uvedla v listopadu v rozhovoru pro Parlamentní listy. Načež začala nabírat „konkrétní zkušenosti, kdy celou řadu neziskovek navštívila.“ Dost možná zjistila, že neziskovky tvoří dvě třetiny z organizací poskytující sociální služby, že tyto služby poptává sám stát a velkou část peněz musí organizace dofinancovávat ze svého.

Od tohoto momentu začala každopádně prozřevší část politické scény dělit neziskovky na ty prospěšné a ostatní, rozuměj politické. U těch se její pozornost zaměřila na ty, které mají reálný či předpokládaný vliv na veřejné mínění a prosazují věci, které jsou domněle či reálně protikladné vidění jejich světa. Komunistům se nelíbí neziskovky, které upozorňují na bezpráví páchané jejich režimem, radikální pravice by omezila organizace, které poskytují služby žadatelům o azyl. Problém je, že starost o danou kauzu či klienty dělá z každé společenské aktivity z nějakého úhlu pohledu politickou činnost, protože z podstaty věci zasahuje do veřejných politik.

„Právo na život“ nebo „právo na potrat“?

Stát a politici v téhle různorodé směsici zájmů a spontánních aktivit nastavují zákonné rámce a stávají se jejich moderátorem, přičemž se sami musí řídit Ústavou, především Listinou základních lidských práv a svobod. Na úřadu vlády k tomu stát zřizuje i vlastní orgán: Radu vlády pro NNO. Zapojení nevládních neziskových organizací do vyjednávání na různých úrovních státní správy je také jedním z principů schválené Státní politiky vůči nestátním neziskovým organizacím na léta 2015 – 2020.

Neziskovky jsou brány jako přirozený partner státních institucí prostě proto, že jsou v řadě záležitostí experti a zastupují významné části společnosti, často na okraji zájmu: desítky tisíc bezdomovců či narkomanů, osm set tisíc lidí v exekuci, stovek tisíc cizinců a různých menšin nebo lidí s postižením. Jiné prosazují transparentnost státní správy a samosprávy nebo zákony na boj proti korupci, jiné varují před čínským a ruským vlivem, jiné pracují v zájmu těchto režimů a jejich byznysu. Některé jsou „pro právo na život“, jiné „pro právo na potrat“. Úlohou státu a politiků jako zástupců veřejnosti je jim naslouchat, prostředkovat, hledat konsensus a nakonec rozhodnout, podle svého nejlepšího vědomí a svědomí.

Neziskovkám se tak i spolu s politiky podařilo prosadit řadu věcí, které mohou být vnímány jako politikum. Například hospicová a domácí péče o nemocné a umírající, zveřejňování smluv pro státní nebo polostátní firmy, snížení odměn advokátů a exekutorů za bagatelní pohledávky nebo zastavení exekucí pro děti. Část zákonodárců zase zkouší do Ústavy prosadit právo na ochranu se zbraní s podporou myslivců a sportovních střelců. Kolik šlo na tyhle „politické“ záležitosti peněz z kapes daňových poplatníků? Těžko říct. Ale předpoklad, že na „politických neziskovkách“ ušetří stát 5 až 10 miliard z necelých 18 miliard není reálný ani trochu.

Tři scénáře budoucího vývoje

Do budoucna se v podstatě nabízí tři scénáře. První možností je, že stát přijme fakt, že právo na sdružování a vytváření na něm nezávislých organizací patří k základům ústavní tradice, udělá si analýzu efektivity prostředků vydávaných na služby zajišťované dnes neziskovkami a svoje výdaje zefektivní. Podle druhého scénáře může vybudovat pro uspokojení potřeb občanů vlastní servisní organizace či kooptovat vybrané neziskovky do státního soukolí, dosadit do jejich vedení státní úředníky a začít přísně „regulovat“ spolky, které mu nepůjdou na ruku. Poučit se může třeba v Rusku, v Číně nebo u sousedů v Maďarsku. Třetí a bohužel asi nejpravděpodobnějším scénářem je vytvořit mezi dvěma výše zmíněnými postupy hybrid.

Seznam politických neziskovek je zhmotněním snů Václava Klause staršího v jeho boji proti „NGOismu“. Zároveň se na něm dobře ilustruje jeho vlastní radikalizace i posun v celé společnosti. Z někdejšího zastánce „klasické liberální demokracie“ se Klaus vyprofiloval v jejího principiálního odpůrce, podporovatele radikálně pravicových (často vyloženě proruských) uskupení, podle něhož je „Ústavní soud instituce, která by vůbec neměla existovat“. Vítězí demokracie „bez přívlastků“ – bez lidských práv, principu dělby moci, brzd a protivah strůjců amerického konstitučního systému a evropských „konzervativních“ konstitučních modelů. Klausův bývalý mluvčí Petr Hájek dnes otevřeně mluví o tom, že „je načase změnit náš politický systém z ‚kancléřského‘ (podle německého vzoru) na polo či zcela prezidentský.“

Politický a společenský pohyb, v němž se z neziskovek stalo silné politikum, souvisí s vyprazdňováním politiky jako takové. Lidé se s politikou nechtějí špinit, stranám klesá počet členů, pomalu klesá účast ve volbách, tradiční strany implodují a čím dál častěji vznikají a zanikají politická hnutí a projekty řízené jedním mužem nebo úzkým okruhem politických podnikatelů bez podpory solidní členské základny. Rozhoduje politický marketing a identitární, etnické, kulturní a sociální vymezování jedněch proti druhým. Nejde tolik o zápolení vizí a idejí a hledání společného dobra v rámci vymezených pravidel, ale o hledání klidu, který nám zajistí nejchytřejší a nejbohatší technolog moci.

Boj proti neziskovkám je jen vedlejším efektem hledání tohoto mrtvolného klidu.