V těchto dnech ne dlouho po konci 1. sv. války, 26. listopadu 1921 se narodil básník František Listopad, vlastním jménem Jiří Synek. Po válce studoval na FF UK a řídil kulturní rubriku deníku Mladá fronta. Roku 1948 odešel do Paříže, kde působil jako novinář a televizní režisér. V roce 1959 přesídlil do Portugalska, kde žil do své smrti v říjnu loňského roku a kde se věnoval pedagogické činnosti a divadelní a televizní režii. Od roku 1982 byl ředitelem Vysoké divadelní a filmové školy, jediné státní portugalské školy tohoto typu, v letech 1984-87 působil jako ředitel, později dramaturg Studia, součásti lisabonského Národního divadla. V exilu česky přispíval zejména do Tigridovy exilové revue Svědectví. Psal poesii (Oprava houslí a kytar, Příští poesie, Milostná stěhování aj.), prosu (Umazané povídky, Zlý pes bez zahrady aj.) a eseje (Tristan z města do města). Publikoval v češtině i portugalštině, v Portugalsku psal pod pseudonymem Jorge Listopad.

Žijete dlouhá léta v Portugalsku, co je to za místo, je to pořád finisterre?

Portugalsko je pořád konec světa, ale vzhledem k tomu, že relativita objevila, že není žádný začátek ani konec, tak je to vlastně nejen konec, ale i začátek a prostředek.

Takže Z Čech až na konec světa už neplatí?

Ne, Jirásek už neplatí, aspoň ten jeho název. Portugalsko, které bylo velmi specifické, velmi svérázné, se dostalo do polohy, která je velmi podobná nebo se objevuje i v České republice.

Co máte na mysli?

Formy života, formy denní existence, chování, módy, stejné aféry, instituce. Ty reakce jsou si podobny, ale důvody jsou ještě podobnější. Jako kdyby ty dvě země odněkud řídil jeden generální štáb. Přes tu podobu, která je do značné míry formální, se mně ale zdá, že Portugalec je čím dál tím víc někde jinde než Čech.

Není ta podoba, či podobný přístup k okolnímu světu dán tím, že české země byly od konce středověku taky finisterre?

Je to dáno i tím, že měly podobný osud, včetně těch diktatur v minulém století, jedné pravicové a druhé levicové, pokud se tedy může fašismus nazývat pravicový a komunismus levicový – já to odmítám.

Mají Portugalci podobný vztah ke svým velkým sousedům Španělům jako Češi k Němcům?

Podobný, ale ne totožný. V Portugalsku například neexistuje vůči Španělům takový komplex, jako je ten česko-německý. Ty aféry se Španělskem jsou příliš historické, příliš vzdálené. Krom toho existuje taková nová tendence, nebo staronová tendence přiblížit Portugalsko ještě víc Španělsku, udělat z toho takový iberský společenství, včetně propojení různých struktur.

Nesnažili se Portugalci přeskočit Španěly k Francii podobně jako Češi Němce?

Styky mezi Portugalci a Francouzi byly velmi intimní a starší, jako by to bylo z Lisabonu do Paříže blíž, ačkoli z Prahy je to do Paříže 1.000 kilometrů, zatímco z Lisabonu je to 1.800 km. Lisabon má k Paříži mnohem blíž než Praha – psychologicky, kulturně, jazykově, sentimentálně. Nebyl to nějaký absolutní obdiv, ale spíš tendence možné spolupráce, pochopení, zatímco z Prahy do Paříže to bylo vždycky jako z venkova do města. Ty vazby na Francii, které byly kulturní, jsou ale dnes velmi ochablé, ostatně jako všude. To, že je Paříž hlavní město kultury, skončilo pro Portugalce stejně jako pro Čechy.

Jak se Portugalci vyrovnávají s dědictvím Salazarova režimu? Snaží se společnost o reflexi toho období?

Nesnaží.

Podobně jako ve Španělsku?

Tam je rozdíl v tom, že v Portugalsku byla po Salazarovi revoluce, zatímco ve Španělsku byl ten vývoj od diktatury k demokracii přirozenější.

A jaký byl ten přechod?

Když na to pohlížím s odstupem třiceti let, tak se mně to jeví velmi bezbolestný, jenom se soukromými incidenty, ale když jsem u toho byl blízko, tak se mně to zdálo mnohem dramatičtější, dokonce i nebezpečnější, protože tam existovala tendence udělat z té revoluce takovou malou sovětskou republiku.

Jak se zachovaly elity Salazarova režimu?

Dnes to vypadá mnohem snazší, než se mi to zdálo v té chvíli. S historickým odstupem považuji tu změnu za velmi mírumilovnou, až harmonickou. Mám některé příbuzné, kteří byli přívrženci Salazara a dívali se tak ironicky na ty nové základy demokracie, ale spolupracovali s ní.

Byl si Salazarův režim od počátku vědom, že až se situace uklidní, že se zliberalizuje?

Ne. Salazar se dostal k diktatuře, aniž věděl jak. Jeho vzestup nebyl spojen s nějakým racionálním úsudkem, k moci se dostal spíš okolnostmi.

Jaké vrstvy se s ním ztotožňovaly?

Zpočátku to byli vojáci, armáda. Pak lidé nespokojení s demokratickým soužitím prvních dvaceti let portugalské republiky, které byly velmi komplikované, demokratické strany byly enormně zkorumpované, republika byla velmi zeslabená a demokracie neměla skutečnou morální reprezentaci, což je ovšem čím dál tím větší problém i dnes. V Portugalsku to bylo ovšem kritické a nespokojenost lidí byla využita k vzestupu Salazara.

Jak se portugalská společnost dívala na občanskou válku ve Španělsku?

Portugalci se rozdělili, pro republikány jich bylo mnohem víc, sentimentálně byli prorepublikánští. Ale Portugalsko, to jsou kontrasty.

Byl v tom obsažen i odpor proti Salazarovi?

Zřejmě.

Jak to bylo za druhé světové války?

Další taková vlastnost Portugalců je rozhodovat se. Že to chce vždy čas.

Nebyl v „rozhodování se“ záměr?

U Salazara ano, on hrál o čas. Nezapomeňte, že to byl jezuita, velmi obratný dialektik, velmi inteligentní, ale přitom provinční politik. Byl to venkovský člověk, v tom dobrém i špatném, takže čekal, což se mu vyplácelo určitou dobu.

Pak ale propásl vhodnou chvíli, kdy se dát ke spojencům.

Ano, malinko tu dobu přetáhl.

Byl to přece jenom venkovan.

Byl z venkovského rodu a přemýšlel: Ještě jednu úrodu.

Jak to bylo v Portugalsku za války se Židy?

Tam žádní Židé nebyli, respektive Židé tam byli všichni – to semitské nelze v Portugalsku od nesemitského odlišit. Ti, kteří neodešli na konci středověku do jiných zemí, do Holandska, Francie, Německa nebo dokonce do Turecka, kde jsou malé kolonie, které dodnes mluví portugalsky, což je fantastické, čtyři století si uchovali tento jazyk, ve Smyrně například, i když Portugalec jim asi moc nerozumí – tedy ti, kteří v Portugalsku zůstali, se nechali pokřtít, ale někteří zůstali věrni své víře, nikoli rase. Dodnes tam jsou vesnice na takové tamní Podkarpatské Rusi, které jsou celé židovské. Chovají se jako Semité, ale nevědí o tom.

Rasová otázka nebyla nikdy v Portugalsku nastolena?

Ne.

Hitler na Salazara v tomto ohledu netlačil?

Pokoušel se, ale bezúspěšně. Původ samotného Salazara není jasný, Salazar je Santo Lazar – svatý Lazar. Lazar bylo jméno obvyklé u Židů.

Co byla Salazarova vláda za režim, jak byste ho charakterizoval?

Na to existuje ohromná literatura, která se o to pře. Já ovšem ten režim zažil, byl tak blízko mě, že jsem neměl potřebu, abych si jej definoval. Každopádně to byla diktatura, nikoli osvícená, ale nikoli slepá. Byla politicky angažovaná, ale vždycky s takovou nějakou moderací. Byla v ní určitá struktura inteligence a kulturně nebyla totalitární. Z hlediska sociálního, řekněme takových společenských zvyků, byla velmi reakční. Měla blízko k některým fašistickým formám vlády, zejména z počátku, pak ale čím dál tím míň, takže to nebyl režim sympatický, ale nebyl to ani režim tak nebezpečný jako fašismus, o nacismu pochopitelně nemluvě.

Jaký byl tedy rozdíl mezi Salazarovým režimem a fašismem?

Fašismus měl doktrínu, kterou ovšem Salazar odmítal. Chtěl proplouvat v takových hospodářských souvislostech, které se blížily státnímu hospodářství, chtěl mít kontrolu nad obyvatelstvem, ale ta kontrola nebyla tak příliš osobní, jako tomu bylo za fašismu.

Není ten rozdíl právě v onom důrazu na masovost? Fašismus se od počátku obracel na masy, pracoval s nimi a aktivně je formoval.

To Salazarův režim zpočátku taky – organizoval mládež, dělal takovou hitlerjugend, trošku, kterou všichni mí přátelé určitého věku v dětství prošli, ale spousta lidí tam byla ráda, protože jezdili na koni atd. Jinak ale Salazar masové akce nepěstoval, on doporučoval, radil a lidi byli ze začátku skutečně nadšení. Já u toho nebyl.

Když srovnáme Salazara s Frankem?

Nevím, frankismus zas tolik neznám. Franco měl ale proti Salazarovi jeden velký handicap – frankismus se radikalizoval za občanské války, takže byl velmi militantní, byl to krutý boj, při kterém zemřelo mnoho lidí, což ho samozřejmě poznamenalo.

Vy sám osobně jako pražský gymnazista – vnímal jste občanskou válku ve Španělsku?

Úplně. Ty tři roky pro mě byly velmi důležité, protože na nich jsem začal chápat politický život světa. K politice jsem se skutečně probudil španělskou občanskou válkou, což bylo v roce 1936, kdy mně bylo patnáct let. Ačkoli můj otec byl politicky angažovaný, mě to do té doby nezajímalo, jako se v tom věku synové nezajímají o otce. Ale najednou na mne začala působit ta španělská válka, že jsem dokonce v Praze prodával prorepublikánské vlajky Viva la libertad en Espaňa!, a jelikož se na gymnáziu nesměla dělat politická agitace, tak jsem dostal karcer, v kabinetě, tak to bylo vlastně mé první vězení. A republikánskému Španělsku jsem zůstal věrný, protože to je vlastně věrnost mému mládí. Přátelé mého otce byli v mezinárodních brigádách, takže jsem to sledoval ze dne na den, měl jsem doma mapu a sledoval všechny ty bitvy. Když jsem pak byl v Portugalsku, jel jsem do Španělska podívat se na všechna ta jména, Teruel, Toledo, Barcelona, Madrid. Takže já jsem španělský republikán.

To byl Orwell zpočátku taky, ale když dorazil na místo, tak ho ten republikánský romantismus postupně opouštěl.

Mě to nikdy neopustilo, já zůstal španělský republikán, ovšem rozumný, nejsem radikální, ale když jsem ve Španělsku, tak ano, protože to moje mládí tam nějak z toho vyzařuje. Ve Španělsku jsem mnohem víc levicový než v Portugalsku.

A jak to bylo v Československu?

Já byl absolutně proti Hitlerovi, na straně rezistence, ovšem tenkrát prosovětské – my jsme byli za války všichni prosovětští, protože to vypadalo, že není jiné cesty, i když před válkou jsem už věděl, že co je sovětské, není úplně v pořádku – zvlášť v té kulturní oblasti. Byl jsem spíš takový trockista, který o tom nevěděl.

Jak to s vašimi představami dopadlo po válce?

Byl jsem jeden ze zakladatelů Mladé fronty, a to jsme byli všichni tzv. komunistická práčata – alespoň u Tigrida, mého budoucího kamaráda.

Václav Černý se ve svých pamětech o vás otřel, že jste se nejdřív angažoval v Mladé frontě a pak jste doslova utekl.

To je možné. V den, kdy jsem odjížděl tajně na falešné papíry, v červnu 1948, tak ten den jsem šel ráno po Národní třídě a potkal jsem Václava Černého a nevím, co mě to napadlo, protože já měl před ním velký respekt, ať psal co psal, a já mu řekl: Za hodinu a půl budu v letadle s falešnými papíry a odlétám do Francie! A byl to jediný člověk v republice, kterému jsem to řekl. Ani sestra to nevěděla.

To jste mu musel hodně věřit.

To bylo naprosto spontánní

Kdybyste neodletěl, tak by měl Černý černého Petra.

No právě, ale odletěl jsem. Co se týká Černého, já jsem mnohem spontánnější, můj temperament je jiný, a on byl zahořklý, vždycky byl zahořklý a rád říkal věci nepříjemné, kdežto já sympatizuji se světem. Takže kdybych se nedostal na ty papíry ven, on byl jediný svědek, který o tom věděl. Ovšem útěk to nebyl, ale velmi racionální zjištění situace. Speciálně jsem se vrátil z Paříže do Prahy zjistit, jestli to, co se v únoru tady stalo, bylo skutečně tak ošklivé, jak se mně to zdálo, a ono to skutečně tak ošklivé bylo. Přitom jsem ovšem přišel o výjezdní doložku.

Před únorem 1948 jste nic netušil? Ty znaky byly přece čím dál hrozivější.

Tušil jsem to, ale z Paříže, kde jsem byl jako dopisovatel od roku 1947, jsem to nemohl tak bezprostředně sledovat. V Paříži byl tehdy Jiří Hájek, který byl velký komunistický zapálenec, kdežto já nikdy nebyl, ani jsem se nikdy nestal členem strany. Hájkovi jsem v lednu 48 v Paříži říkal, že bude převrat a nebude to dobré, a on mi povídá, že se mu to také nelíbí a že zpět nepojede. Byl totiž v té době zamilovaný do takové velmi mladé dívky, prostitutky, Francouzky, velmi krásné.

Cha cha cha. Takže prokomunistický Jiří Hájek se na chystaný komunistický puč díval z důvodu lásky negativně?

Ano, mluvili jsme spolu o tom a obávali se toho.

Obloudila ho buržoazní prostitutka?

No právě, to je nový vklad do československé historie.

Říkal jste, že fašismus nepovažujete za pravici a komunismus za levici. Co tady v únoru 1948 vzniklo za režim?

No to jsou takové patologické systémy, které si sice nejsou podobné, ale oba mají stejný dopad.

Nebyl to určitý typ fašismu? Komunisté stejně jako fašisté zdůrazňovali stát a národ a jejich politická praxe byla úplně stejná.

Já připouštím tuto definici. Fašismus nemusí být jen nějaká ideologie, ale především jde o teror, politické a psychologické násilí.

 

Komunistický? Castro například podrobně studoval všechny fašistické režimy a bral si z nich, co se mu hodilo, mj. obdivoval Prima de Riveru.

Já neznám Kubu a nechci o tom nic vědět, nezajímá mě. Kupodivu, a to je dobré, protože mě zajímá spousta věcí, že mě také něco nezajímá. Tam jezdí lidé z Portugalska na prázdniny, což je úplný nesmysl, protože tam mají pláže všude.

Padesátá léta jste strávil ve Francii. Jak to tam tehdy vypadalo?

Pravice se zpočátku skrývala za de Gaullem a de Gaulle byl velká osobnost, která dovedla spolknout všechny ty rozdíly, pravice / levice, národnost / nenárodnost. To byl takový velký robot, který polykal všechny ty věci a pak vyplivoval to dobré a zajímavé, a který nakonec prohrál.

Mě spíš ale ve Francii zajímala levice.

Socialisti tenkrát ještě existovali v tom smyslu, že se zajímali o ideologii, nebyli to jen politici jako dneska.

Zavírali ale oči nad tím, co se děje ve východní Evropě.

Zpočátku, a dokonce i intelektuálové, bohužel, jak komunisti, tak socialisti, a byli mezi nimi i lidé velmi vzdělaní. Zavírali oči před tím, co se děje u nás, do roku 1968, a věděli, že zavírají oči. Byli informovaní lidmi jako byl Edgar Morin, zajímavý sociolog, můj spolupracovník ve Francii, v časopise Paralléle 50, který jsme řídili s Arthurem Londonem. Morin ještě jako mladý komunista o tom přemýšlel a v roce 1947 vydal významnou knihu Autokritika, kde vysvětluje, k čemu dospěl a proč komunismus opouští.

Co byl London za člověka?

Zajímavý, do jisté míry laskavý, ale tajně hrozivý. Já jsem k němu moc sympatií necítil a měl jsem z něj ne strach, spíše úzkost – nebyl jsem si jist, co učiní.

To bylo ještě před únorem?

Ano, v roce 1947. Byl ředitel toho časopisu a já vedoucí redaktor.

Sešli jste se potom znovu v 50. letech, kdy ho pustili?

Ne, už nikdy. Jednak jsem v Paříži už nebyl, a taky jsem neměl chuť ho vidět. Jednou mě pozval k sobě na oběd, v Ivry, kde bydlel, a s námi obědvala Pasionaria, slavná španělská revoluční žena, taková podivná vdova stále v černém, která bydlela u něj, a já z toho neměl dobrý pocit, ten oběd mně vůbec nechutnal.

S Tigridem jste se stýkali?

V exilu jsme se sblížili. Já ho už znal trochu z Prahy, kde jsme byli na opačných politických pólech. Jednou jsme se potkali v Paříži v jedenáct večer a já povídám, nazdar, Tigrid, a on něco zabroukal. Ale pak jsme se do jisté míry skamarádili. Přijel do Lisabonu, stavěl se u mě a já ho vozil po městě.

Hádali jste se o politice?

Už ne, už jsme jenom kecali. Chtěl, abych šel pracovat do Mnichova, do rádia. Já tam jel, protože v té době jsem v Paříži žil z takových improvizací, a ta nabídka byla výhodná, finančně. Byl jsem tam u lékařské prohlídky, kde mi nějaký lékař řekl, vy zemřete na srdce, to máte dobrý, a pak mě vyslýchali nějací američtí komisaři, jestli jsem byl komunista, jestli znám knihy Trockého, Plechanova, nějaký marxistický klasiky, no chtěli nějakým způsobem zjistit, jestli nejsem nějak infiltrovaný do Svobodný Evropy. Já jim odpověděl tak, že proti mně nemohli nic namítat, ale mně se to tak příčilo, že jsem odjel a před stálým a dobrým bydlem v Mnichově jsem dal přednost pokračovat v improvizaci v Paříži. To bylo hned z kraje 50. let, potom jsem pracoval ve francouzské televizi.

 

Jaké byly první roky v Portugalsku, kde jste zakládal televizi?

Já ji založil v Portu, ale televize byla už v Lisabonu a potřebovala takovou velkou filiálku.

Jak vás přijali?

V Portu to bylo velmi sympatické, i když místní komunistická rezistence, a to se vědělo, kdo je kdo, měli zpočátku ze mne dosti obavy – to bylo za Salazara –, že jsem utečenec z komunismu, tedy nějaký reakčník, ale pak pochopili, že jsem tolerantní a měl jsem mezi nimi velké kamarády, protože ta situace je úplně jiná, když je komunista u moci, a když není u moci. Když jsou pronásledovaná menšina, tak to je úplně jiná muzika a bylo mezi nimi několik sympatických lidí a některým z nich jsem pomáhal dostat se ilegálně ven.

Kultura a věda byly za Salazara vždy do jisté míry autonomní?

Ano, režim do toho nikdy moc nezasahoval. Třeba kulturní přílohy novin byly v levicových rukou, zejména v tom posledním období, ale už i dřív. Takový režimní básník se do takové přílohy nedostal. Já psal třeba do kulturní přílohy jednoho vládního listu, deníku Diário de Notícias, a ta příloha byla levicová. Měl jsem přítele, básníka, který byl monarchista a byl do jisté míry prorežimní, a ten mě prosil o protekci, aby tam mohl něco otisknout. Takže to byly takové paradoxy.

Jak reagovala portugalská levice na rok 1968?

Byli nadšení a rázem byli všichni v Paříži – rok 1968 byl velmi důležitý, vyšla o tom halda pamětí a mnoho lidí to dodnes nepřekonalo. Mám kamaráda, který dělá literární časopis, a ten je stále osmašedesátník – myslí tím systémem z roku 1968, který je ovšem velmi křehký, protože nemá žádné filosofické ani politické základy. Bylo to takové gesto krásných ztrát, které vyvanulo, ale on to nevydýchal – mluví, tak jak se mluvilo, zůstal tam.

Jak se na to dívali portugalští komunisti?

Ti nevěděli, co s tím, protože zároveň to bylo proti buržoazii, ale na druhou stranu to nebylo komunistické. Ale oni neměli příliš prostoru, aby se mohli vyjadřovat a nakonec měli jiné starosti.

A co pro ně, jejich světonázor, znamenal srpen 1968 v Československu?

Rozdělil je. Výsledek 2:1 pro sovětské tanky.

Jaká byla úloha katolicismu v Portugalsku?

Katolicismus byl v Portugalsku bohužel dost reakční, podle mne velmi nevzdělaný.

Mluvíte o 19. století?

Ano, a částečně o 20. století. Dnes se samozřejmě pokouší vyrovnávat se situací světa, tam jako tady.

A hraje ještě nějakou roli ve společnosti?

Prý ano. Je to zajímavé, protože všichni mi tvrdí, že ano, ale já to nijak nevidím.

Jaká byla atmosféra, když se začalo rozpadat portugalské koloniální panství?

Samozřejmě to bylo velké vzrušení, ale nebylo to tak dramatické, jako ve Francii – bylo to kupodivu klidnější a mnohem lépe organizovanější. Dnes se někteří lidé vracejí zpět do bývalých kolonií, do Afriky, především hospodářsky.

Demonstrovali tehdy nacionalisté?

Pokoušeli se, ale tlak veřejnosti na to, aby se kolonie pustily a vojáci se vrátili, byl tak silný, že neměli nejmenší šanci.

Jaký mají Portugalci vztah například k Brazílii? Něco jako Češi ke Slovensku?

Asi tak. Brazílie byla takový mladší sourozenec, který je ovšem asi stokrát větší. Tak se ho snažili jakoby plácat přes ruce, že se neumí chovat, ale přitom Brazílie vůbec nevěděla, že nějaké Portugalsko existuje.

Cha cha cha.

Brazílie je výborná země, kupodivu mluví portugalsky, i když po svém, a Portugalci jim rozumí, ale naopak ne. To je věc hudby, intonace.

Existuje brazilsko-portugalská kulturní výměna, vycházejí v Brazílii portugalské knihy a naopak?

Málo, teď trochu víc, ale je to takový dost umělý most, jde to shora a chtějí to spíš politici. Ale to je obecný jev, že celá kultura je v rukou agentur, nadací a institucí, které jsou podporovány státem.

Jaký je váš vztah ke křesťanství?

To jsou dvě věci: křesťanství a katolicismus. Křesťanství je pro mě taková generální etika, ideologie o chování a morálce. Katolictví je konkrétní náboženství. Můj vztah k nim je zájem, sympatie, ke křesťanství vždy, ke katolictví s výhradami. V určitých dobách, sezónách, mě katolictví inspiruje a hledám ty katolické anděly. Ovšem čím jsem starší, tím víc hledám ty anděly také jinde. Většinou se říká, že čím jsou lidé blíž smrti, tím jsou blíž náboženství – já se naopak vzdaluji. Nerad to říkám, možná, že se to změní, také v létě jsem katoličtější, než v zimě.

Jste sezónní katolík?

Ano, sezónní.

Čím to?

No léto je takové harmonické pro člověka, nemusí se příliš oblékat, potřebuje méně jíst, je to všechno nějak v pořádku, v přírodě a na světě, kdežto zima vás trestá. Začínáte mít nepříjemné myšlenky. Přichází Nietzsche.

V zimě jste ateista?

Ne, ateista nejsem ani v zimě.

Tedy?

No… Pokouším se pochopit všechna proč, která se nás týkají. A když to intenzivně hledáte, tak v určitém bodě narazíte na Boha, ať už se mu říká jakkoli, ať je to cokoli, třeba nějaká energie či pohyb, ale to je onen počátek, který tvoří ducha a duši. My nejsme jen pouzdra na housle, my jsme ty housle, taky. Ateismus by mi to hledání přerušil. Ale říkám to asi komplikovaně.

Naopak, pokračujte.

Tyto věci mě velmi zajímají, ale já je nijak neformuluju, takže to je taková improvizace, co říkám. Je to otevřený prostor. Já bych byl velmi rád nesmrtelný, ale ten ateismus mi to zakazuje – náboženský ráz věcí mi naopak umožňuje o tom přemýšlet.

Souvisí s tím důstojnost člověka?

Jistě, to je myslím základ důstojnosti člověka, že myslí na to, kdo je, proč je a že má v sobě něco, co ho přesahuje. A právě, když se bavím s lidmi, zjišťuji, že to tak je.

Jaký máte vztah k monarchii?

Takzvaný budoucí portugalský král Alfons je jediný blonďák ve třídě mé dcery, která tam je taky jediná plavovlasá, oba mají procenta středoevropské krve, a tak si rozumějí. Takže uvidíme.

Původně vyšlo: Babylon 10/XV, 12. června 2006