V pondělí 26. března ve svých 83 letech zemřel docent JUDr. Václav Mezřický, dlouholetý přispěvatel Babylonu, erudovaný právník a křesťan, který právo nepojímal mechanicky, ale jako součást etiky, bez níž se žádná společnost nemůže úspěšně rozvíjet – etika je před právem, ne za ním. Jeho pohřeb bude zítra 29. 3. ve 13h v evangelickém kostele v Kutné Hoře.

Václav Mezřický byl člověk, který si do poslední chvíle dělal starost o osud západní společnosti. Četl všechno, odleva doprava, co se týká západní civilisace, lidské civilisace vůbec, o možnostech jejího přežití a další vývoje, přičemž konfrontoval západní hodnoty s autoritativními systémy, především s Čínou a s Ruskem. Četl anglicky a německy psané studie, články, odborné knihy, denně se probíral zahraničním tiskem a hledal to důležité a podstatné, co by bylo dobré zprostředkovat českým čtenářům. Při tak širokém záběru nemohl pochopitelně jít do hloubky, hlavní ale přitom byl jeho cit pro podstatné věci. I když jeho články byly většinou kompilace a reflexe toho, co zrovna přečetl, nedělal si nárok na autorství, vždy mu šlo o věc samu – aby se otázky, které měl za podstatné, dostaly k co nejširšímu okruhu čtenářů a aby o nich lidé přemýšleli. Měl nefalšovanou starost o naší existenci na Zemi.

Ještě před pár týdny, než šel do nemocnice, mně volal, že by bylo dobré článek německého filosofa novináře Thomase Assheuera, jehož rešerši připravil pro Babylon, o čínském projektu digitalizace lidské existence pomocí centrálního sběru dat, který ve spojení s autoritativním režimem může stvořit zcela fantasmagorickou společnost, jejíž realita by předstihla veškerou Orwellovu představivost, nabídnout někam jinam, protože to je trend nanejvýš aktuální a celosvětový.

Vzpomínám, jak jsme dělali redakci Babylonu v jeho v základech gotickém domě v Kutné Hoře, v příjemném ovzduší u dobrého vína. Ač byl dvakrát starší než my, byl z nás, otupělých stále se opakující ubíjející každodenností, vždy nejvíce akční, tlačil na pilu, byl naléhavý, jako kdyby v každou chvíli šlo o samo bytí a nebytí. Měl jsem ho rád.

Petr Placák

Níže uvedený text z roku 2009 je jedna z Mezřického typických rešerší západního tisku. Týká se otázky náboženství, kterou Mezřický považoval pro budoucí vývoj západní civilizace za klíčovou: náboženství jako hráz proti jakémukoli druhu fundamentalismu, ať už se halí do náboženského či světského hávu, jako základní zdroj pro rozumnost a vyváženost pohledu na člověka, rodinu, lidskou společnost, národ, stát, životní prostředí… – jako zdroj identity důležitý pro přežití Evropy v 21. století.

Berlín: Etika versus náboženství

Název, který si zvolili berlínští odpůrci výuky náboženství, je šikovný: pro-etika. Jenže sugeruje falešnou alternativu. Nikdo, ani nejzatvrzelejší představitelé církví, nechce odstranit výuku etiky z berlínských škol. Brání se pouze proti tomu, aby se náboženská výuka jako „Bůh, a.s.“ (akciová společnost) přiřadila k odpoledním nepovinným předmětům, jakým je například jazzový tanec. Avšak právě to je důsledek současné úpravy – a také cíl mnohých v táboře etiků, který se vytvořil z antiklerikálních proudů Východního i Západního Berlína. Iniciativa by se měla nazývat spíše „Kontra-Reli“ (proti religiozitě).

Zastánci výuky náboženství naproti tomu pouze chtějí to, co plně odpovídá liberální společnosti: svobodnou volbu pro žáky i rodiče. Každý má mít možnost individuálně rozhodnout, zda se bude účastnit výuky etiky nebo náboženské výuky podle jednotlivých vyznání. Oboje v hlavním čase vyučování, pod kontrolou a se známkovým hodnocením. Svoboda nebo předchozí státní posvěcení, to je – vyhroceně – otázka.
Nejde přitom o přání, aby se dětem, kromě počítačových znalostí a čínštiny, nabídla také ještě trocha spirituální výzbroje do globalizovaného světa. Jde o to, aby se na velké otázky po Bohu, na „odkud“ a „kam“, které všechny děti někdy kladou, poskytly autentické odpovědi. Odpovědi učitelů, kteří se identifikují se svým vyznáním a kteří mohou žáky věrohodně seznámit s dějinami náboženství, s obsahem jejich víry, s jejich rozdíly a s formativním významem náboženství pro kulturu.
Ve skutečnosti může náročná náboženská výuka zahrnout svět daleko mimo církev a obec. Prostředkuje chápání literatury, filosofie, architektury a hudby. Kdo nezná Bibli, vidí na Večeři Páně Leonarda da Vinci jen několik dlouhovlasých podivně oblečených mužů. Kdo nikdy nic neslyšel o náboženství, nepochopí nic hlubokého z dějin Evropy, nic o křížových výpravách, sporu o investituru, o třicetileté válce nebo o osvícenství. Vytvoření sekulárního státu, staletí trvající zápas o spravedlnost a lidská práva – ničemu z toho se nedá porozumět bez židovské a křesťanské tradice Západu. Kdo neví nic o náboženství, jde světem slepý, odťatý od kořenů naší kultury.

Zastánci výuky etiky namítají, že vzhledem ke kulturnímu rozštěpení společnosti to už neplatí. Vzhledem k sotva skrývanému nepřátelství islámu varují před odcizováním skrze víru a žádají, aby výuka prostředkovala poznání závazných hodnot, mezikulturní kompetenci a vzájemný respekt. Dobrá. Byla by to však ubohá škola, kdyby se to všechno vyučovalo v jediném předmětu „etika“. Že muži a ženy jsou si rovni, že lidská práva svědčí všem, že tak zvané čestné vraždy jsou zbabělými zločiny – to škola musí vysvětlovat v každém oboru a každou minutu. V němčině a v dějepise, o přestávce stejně jako při školním výletu. A přirozeně při výuce náboženství.
Především je však falešný předpoklad že náboženská výuka, členěná podle vyznání, škodí integraci muslimů žijících v Německu. Naopak. Nikoliv víra v Boha ohrožuje soudržnost společnosti, nebezpečný je jen náboženský fanatismus, konkrétněji islámský fundamentalismus. Tomu se však daří na okraji, v zastrčených mešitách, kde káží importovaní imámové, kterým je cizí moderní západní společnost.

Regulérní výuka islámu na státních školách by však vyvedla korán z tohoto izolovaného prostředí, které je podezřelé i mnohým umírněným muslimům. Donutilo by to stát organizovat výuku učitelů islámského náboženství na vysokých školách. Na vědeckém základě, v němčině a v souladu s ústavou.

To by byl státní paternalismus? Nesmysl: Byl by to působivý symbol příchodu islámu do středu společnosti. Tak jako dnes v našich městech stojí velké mešity rovnoprávně vedle kostelů a synagog, patří stejně tak státem kontrolovaná výuka islámu na naše školy.

Právě tím získává sekulární stát sám. Neboť ten žije, jak to formuloval ústavní soudce Ernst-Wolfgang Böceknförde, z předpokladů, které sám nemůže garantovat. Je odkázán na prostředkování smyslu předstátními institucemi. Tak jako církve, jedno jakého vyznání. Právě proto nejsou stát a církve v Německu oddělené jako ve Francii. Stojí vedle sebe, nikoliv nedůvěřivě proti sobě, nýbrž s blahovolným částečným odstupem. Stát chrání svobodu nevěřit v nic, právě tak jako práva věřících. K tomu patří, že Ústava přenechává výuku náboženství na státních školách církvím jako „řádný předmět“, jak se to v Ústavě doslova uvádí.

Je cíl nastolit tuto normalitu také v Berlíně. Nikoliv jako samoúčel, ale proto, že výuka náboženství posiluje přinejmenším tři hodnoty: svobodu, vzdělání, integraci.

Německý týdeník Die Zeit v č. 3 z 8. ledna 2009 uveřejnil dva názory na duchovní výuku na berlínských školách: Článek Martina Spiewaka, který hájí povinný předmět „etika“. Podle něj mají velké otázky soužití probírat všichni žáci společně. Heinrich Wefing naproti tomu požaduje povinný předmět „náboženství“. Jinak poklesne výuka na úroveň nepovinného odpoledního předmětu „Bůh, a.s.“. Polemika je vyústěním situace, která spočívá v tom, že na rozdíl od jiných spolkových zemí není v Berlíně náboženství řádným vyučovacím předmětem, nýbrž předmětem nepovinným. Podnětem ke sporu o správném prostředkování hodnot na školách se stala vražda v turecké rodině v lednu 2005. Mladý muž zabil v Berlíně-Tempelhofu svou sestru, která podle přesvědčení rodiny žila „neislámsky“. Několik muslimských žáků tehdy projevilo pro čin pochopení. Koalice Sociální demokracie (SPD) a Levice nato zavedla před půldruhým rokem ve třídách sedmi až desetiletých nový předmět: povinnou výuku etiky pro všechny žáky. Opatření narazilo na rozhořčený odpor církví, podle nichž výuka náboženství se tím stala jen okrajovým zájmem škol. Občanská iniciativa Pro Reli (Pro Religion) se snaží prostřednictvím tlaku občanů dosáhnout toho, aby jak výuka náboženství, tak etiky se staly alternativními vyučovacími předměty. Žáci by se pak sami rozhodli pro jeden z předmětů. Tak by vyučování náboženství mělo mít povahu řádného vyučovacího předmětu. Pro lidové hlasování musí občanská iniciativa získat v Berlíně 170 000 podpisů.