Stále rozšířená česká pseudolegionářská legenda praví, že kdyby dal T. G. Masaryk legiím rozkaz, aby se spojily s bělogvardějci a Poláky a společně s nimi zaútočily na bolševiky, komunismus by zahynul vlastně ještě dříve, než se vůbec stačil postavit na nohy.

A tudíž bychom pak neměli žádnou KSČ, ani vítězný únor, ani sovětskou invazi, ani normalizaci a žili bychom si po celé dvacáté století pěkně ve vatě západní demokracie a kapitalismu. Nemá snad smysl hlouběji rozebírat, že jde o typickou ukázku zpětného promítání různých představ a přání, bez znalosti dobové situace, a tedy kontextu. Jinak řečeno, o plané fantazírování.

Polský historik, politolog a diplomat Wojciech Zajączkowski, autor knihy Rusko a národy, si je dobových kontextů vědom více než dobře. Podle něj se rozhodujícím jazýčkem na vahách dějin stali Baškirové: „V roce 1918 probíhala mezi Uralem a Povolžím stovky kilometrů dlouhá linie fronty dělící evropské Rusko obsazené bolševiky od Sibiře, kterou ovládali bílí. Země osídlené Baškiry a Tatary se na okamžik staly branou k budoucnosti impéria. O tom, kdo budě vítězným šťastlivcem, zda stoupenci ancien régime, či bolševici, mohli rozhodnout muslimové obývající tento region.“

Na jaře 1918 vystoupili tatarští aktivisté s návrhem vytvořit v rámci Ruska tatarsko-baškirskou autonomii. Podle Stalina byla sice národnostní autonomie projevem „buržoazního nacionalismu“, avšak protřelý gruzínský revolucionář se též dokázal zamyslet nad tím, jak dát této formě – ze strategických či taktických důvodů – „třídní obsah“. Bolševici pochopili, že mohou různá národní hnutí, jež po rozpadu carského impéria začala zvedat hlavu, využít ve svůj prospěch. Přesně dle Leninovy známé poučky: „Krok vzad, dva kroky vpřed.“

První bolševickou tatarsko-baškirskou autonomii zničili hned v zárodku čeští legionáři. „Na Urale Češi,“ píše dále Zajączkowski, též „narazili na baškirská vojska bojující na straně bílých.“ Zajączkowski cituje plukovníka Čečka, jenž si Baškiry coby vojáky velice pochvaloval: „Jako vojáci se ukázali z té nejlepší stránky.“ Kolčak a spol. však pro jejich schopnosti pochopení neměli. Admirál Kolčak nařídil v říjnu 1918 generálu Syrovému, aby přestal „vytvářet baškirské národní oddíly“ a rozpustil baškirské vojenské orgány. Kolčaka vedl omezený ruský nacionalismus, pro bělogvardějce naprosto typický, pro který představovalo jakékoliv svobodnější postavení Nerusů nepřekonatelný problém, a to dokonce tváří v tvář možné vojenské porážce.

Není divu, že v lednu 1919 začali Baškirové sondovat u bolševiků podmínky přechodu na jejich stranu. Bolševici reagovali vytvořením Baškirské autonomní republiky v rámci Ruské sovětské federativní socialistické republiky. Učinili tak z taktických důvodů popsaných výše, leč právě tento přístup jim patrně zajistil vítězství v občanské válce. A právě o tento obecný závěr Zajączkowskému jde – pomocí příběhu Baškirů ilustruje obecnější jev, nehodlá jim přímo přisoudit roli autora vítězné penalty v dějinném rozstřelu ruské občanské války.

Nicméně kapitolou o občanské válce a počátcích budování bolševického režimu se Zajączkowského kniha pomalu chýlí ke konci. Jde o dílo nejen poutavě napsané, ale především výborně koncipované neotřelým hlediskem autora, jehož cílem je „ukázat neruský rozměr dějin Ruska“. Zajączkowski, v úvodu kritizující „rusocentrismus“ dosavadních historických prací o Rusku, však nepředkládá ani nějaký vyčerpávající popis dějin neruských národů a národností obývajících kdy v historii rozlehlou ruskou (či sovětskou) říši. Vtip totiž spočívá v tom, že „neruský rozměr“ ruských dějin vypovídá v Zajączkowského podání hlavně o Rusku samotném, a to víc, než by čtenář v úvodu očekával.

„Rusko“ samozřejmě není statický pojem, zvláště ne u státu, jenž se od roku 1700 do roku 1900 v průměru rozrůstal o 128 kilometrů čtverečních denně. Je však pojmem mnohem dynamičtějším a proměnlivějším i pokud jde o vnitřní obsah. Stručně by se dalo říci, že obsah „ruskosti“ prošel sekularizačním procesem. Od náboženské ideje „třetího Říma“ po světský (či pohanský) nacionalismus, v němž pravoslavné církvi přísluší spíše role ozdoby, zosobnění tradic (tedy něčeho na způsob britské královské rodiny) a opory státu. Zatímco car Petr I. ještě vážně uvažoval o tom, že by se v rámci „modernizace“ mohla jako státní jazyk říše zavést nizozemština, a zatímco například v roce 1825 část zatčených děkabristů vypovídala francouzsky, na přelomu devatenáctého a dvacátého století je ruština a ruský nacionalismus hlavním konstitutivním prvkem impéria. Paradoxně impéria mnohonárodnostního, v němž Rusové netvořili většinu populace (koncem devatenáctého století představovali jen něco přes 40 % obyvatelstva).

„Devatenácté století v Rusku končilo bez jediné neruské univerzity, třebaže několik desítek let předtím tam byly čtyři. Stále častěji se věnovala pozornost etnickému původu, jenž v kosmopolitním impériu ze začátku devatenáctého století neměl větší význam. Různým omezením byly podrobeny celé jazyky, noviny, knihy a školy. Zároveň rostl počet lidí, kteří tyto bariéry pociťovali. Rodilo se novodobé Rusko, které již nebylo pravoslavnou monarchií, nýbrž ve stále větší míře národním státem. Zároveň vznikaly moderní národy, jež neměly vlastní státnost a pod ruským tlakem stále rychleji ztrácely prostor svobody, v níž se mohly rozvíjet. Střet mezi těmito dvěma tendencemi byl nevyhnutelný,“ píše Zajączkowski. V době vypuknutí první světové války stál největší stát světa na třech pilířích: carovi, armádě a byrokracii. Válka a revoluce v roce 1917 ukázaly, že šlo o hliněné nohy.

Zajímavé až překvapivé jistě je, že pokud místo cara dosadíme císaře, místo Romanovců Habsburky, místo pravoslaví katolicismus a místo ruštiny němčinu (popřípadě maďarštinu), vlastně zhruba dostaneme charakteristiky Rakousko-Uherska. To, podobně jako Rusko, bylo prostě územím, kterého se historicky zmocnilo jedno dynasticko-mocenské centrum, jež samozřejmě dbalo na zakotvení určitých kulturních, náboženských i vojenských a byrokratických jednotících prvků. Ovšem shora: nejprve se realizoval mocenský zábor, až pak se pro něj hledala idea. V době, kdy carské Rusko dosahovalo vrcholu expanze, habsburská moc svůj zenit dávno minula. V předvečer první světové války, jež dynastický princip definitivně rozmetala, se však Rusko a Rakousko-Uhersko lišily v zásadě pouze ve dvou věcech: rakouské mocnářství bylo mnohem menší a o dost liberálnější. Ani jedna z obou monarchií však nemohla přežít nástup demokracie a nacionalismu (což jsou fenomény úzce propojené), éru národního státu jako základní politické jednotky a především triumf ideje, že zdroj moci spočívá nikoliv v Bohu, ale v lidu.

Sovětský komunismus můžeme v tomto kontextu chápat jako zrod a nadvládu „čtvrtého Říma“, sekularizovaného ateistického pseudonáboženství slibujícího naplnění dějin v pozemském ráji beztřídní společnosti. Následoval však vývoj svého předchůdce, „třetího Říma“ neboli pravoslaví, které se z univerzální náboženské ideje stalo především „ruskou“ religií. A i původní bolševické představy o socialistické federaci národů osvobozených z třídního panství buržoazie postupem doby zmutovaly ve spojení komunistického imperialismu s ruským.

„Budou-li ideály socialismu spět k přizpůsobení tužbám velkých národů, které jsou pod vlivem imperialistické ideje, nedá se od toho nic dobrého čekat,“ varovala Rosa Luxemburgová. Měla pravdu. A sovětské impérium stejně nakonec rozložily snahy porobených národů o samostatnost. Ale co teď? Národní postsovětské republiky si zachovávají státní nezávislost, leč tamní národy, Rusy nevyjímaje, tápou a hledají novou identitu. Vývoj je otevřený, a je též radno příliš nedůvěřovat stereotypům zděděným z minulosti.

K obnově ruské imperiální říše nyní schází – mimo jiné – vyšší univerzální idea, byť Rusko může v prostoru „blízkého zahraničí“ uplatňovat svůj velký ekonomický (a někdy i vojenský, viz Gruzie) vliv. Pád komunismu vrhl jak národy sovětského impéria, tak samotné Rusy na dějinnou křižovatku. Zatím se pořád dezorientovaně motají kolem ní, a moc netuší, kudy se vydat.

***

(Wojciech Zajączkowski: Rusko a národy. Osmý kontinent. Náčrt dějin Eurasie. Z polštiny přeložila Petruška Šustrová. Misgurnus, Praha 2011, 231 stran.)

Josef Mlejnek jr.

Babylon 5/XX, 17. října 2011