Česká televize v červnu 2018 uvedla výpravné britské filmové drama Chartúm z roku 1966 (režie Basil Dearden) o střetu jedné z nejvýznamnějších postav britského kolonialismu Charlese Gordona (hraje ho Charlton Heston) a islámského vůdce Mahdího (v podání Laurence Oliviera). Gordon, mimořádně schopný velitel, jenž si díky vojenským úspěchům v Číně vysloužil mj. přezdívku Číňan Gordon, byl zároveň mužem zvláštní, vypjaté zbožnosti, kterýžto rozpor filmaři jen naznačili.

Bohužel, velkou část filmu zaplní různé bitvy a bitvičky, dokonce jedna na Nilu mezi říčním parníkem a plachetnicemi mahdistů, hezky provedené, ale pro diváky starší deseti let přece jen po chvíli poněkud únavné. Pro hlubší vykreslení postav a jejich psychologie tudíž ve zvířeném prachu nezbylo moc místa, navzdory stopáži přes dvě hodiny. I slovutný Laurence Olivier tak v roli muslimského fanatika vynikl hlavně uhrančivým pohledem temných orientálních očí, který, ač neorientálec, dovedl zahrát docela pěkně.

Zbytečně krátká je pak scéna, kdy Mahdí vytahuje před zkoprnělým Gordonem, ve snaze ho zlomit, z jakýchsi hrnců useknuté hlavy a ruku velitele a členů skupiny, kterou britský velitel poslal z obleženého Chartúmu po Nilu, aby přivedla pomoc. Byť si zrovna tahle pasáž přímo říkala snad i o zpomalené záběry, kdepak, režisér Dearden měl až příliš naspěch, aby si mohl vyhrát se závěrečnou střílečkou. Kostýmní pouštní podívanou moc nezachránily ani občasné komické vložky, například marná snaha příslušníků britského expedičního sboru osedlat si velbloudy. Toto nelehké umění sice hoši ve službách královny Viktorie po dlouhém výcviku nakonec zvládnou, ale je už příliš pozdě na pomoc hrdinovi Gordonovi, který hyne po útoku na obležené město.

Mahdistické hnutí, působící převážně v dnešním Súdánu, založil muslimský duchovní Muhammad Ahmad, který se označil za Mahdího (neboli Spasitele). Hlásal nutnost návratu ke kořenům islámu a vyhlásil svatou válku všem nevěřícím i špatným muslimům. Představitelé tradičních islámských proudů a škol jeho učení rozhodně odmítali. Mahdí vytvořil státní útvar, vojensko-teokratickou diktaturu, jež poměrně dlouho odolával snahám o podmanění. Povstání mahdistů (označovaných i jako dervišové, byť se skutečnými derviši neměli žádnou spojitost) proti Britům propuklo v roce 1881. V lednu 1885 se mahdistům dokonce podařilo dobýt súdánské hlavní město Chartúm – celá (převážně egyptská) vojenská posádka za to zaplatila životem a súdánskému guvernérovi Charlesi Gordonovi při tom uťali hlavu, kterou pak vystavovali tamní veřejnosti na odiv. Mahdí však svého soka dlouho nepřežil, neboť červenci 1885 zemřel, údajně na tyfus. Jeho nástupcem se stal chalífa Abdalláh.

Ke konci mahdistického státu napomohla britská ekonomická blokáda i sílící vnitřní mezikmenové konflikty. Spojené království posléze vyslalo novou vojenskou expedici vedenou generálem Horatiem Kitchenerem. K rozhodující bitvě došlo 2. září 1898 u Omdurmánu (Ummdurmánu). Mahdistické vojsko vyzbrojené převážně kopími nemělo proti britským kulometům a kanónům šanci. „Tak skončila bitva u Ummdurmánu – nejvýznamnější triumf, kterého kdy dosáhly armády pokroku nad barbary. Během pěti hodin byla nejsilnější a nejlépe vyzbrojená armáda divochů, která se v dějinách postavila moderní evropské velmoci, zničena a rozprášena. Bez větší námahy, s poměrně malým rizikem a zanedbatelnými ztrátami na straně vítězů,“ shrnul výsledek střetnutí očitý svědek, mladý Winston Churchill. V lednu 1899 byl Súdán prohlášen za britsko-egyptské kondominium. (Egypt v 19. století formálně spadal pod Osmanskou říši, reálně ho však ovládali Britové.)

Něco velmi podobného současnému „Islámskému státu“ či jiným podobným islamistickým hnutím tedy vzniklo už v 19. století, přičemž náboženství zde, stejně jako dnes, nevystupovalo „samo o sobě“, nýbrž v nerozlučné slitině s etnicitou, identitou, bojem za nezávislost proti koloniální expanzi Západu (v případě mahdistů ale též proti Osmanské říši, tedy muslimským Turkům i Egypťanům). Tak to dřívější i dnešní „mahdisté“ zkrátka vnímají a prožívají.

Mahdí byl postavou, jež skoro magicky přitahovala pozornost západních spisovatelů i veřejných činitelů. Jen namátkou: již zmíněný Winston Churchill, účastník Kitchenerova tažení, mahdistům věnoval poměrně objemnou historickou práci Říční válka (The River War, 1899). Arthur Conan Doyle, duchovní otec Sherlocka Holmese, román Tragédie Koroska (The Tragedy of the Korosko, 1897, Korosko je název parníku, který napadnou mahdisté, česky kniha vyšla v roce 1924 pod titulem V zajetí dervišů). A nebyl by to Karel May, kdyby svého Karu ben Nemsího nenechal prožít kopu nových dobrodružství i V zemi Mahdího – právě tak se jmenuje Mayova trilogie z 90. let 19. století, tvořená knihami Lovci lidí, Mahdí a V Súdánu.

A polský nobelista Henryk Sienkiewicz do tamní doby i prostoru zasadil děj své nejznámější knihy pro mládež, Pouští a pralesem (W pustyni i w puszczy, 1912), v níž mahdisté unesou dva mladičké hlavní hrdiny, čtrnáctiletého polského chlapce Staše a osmiletou anglickou dívku Nelu, až do nitra mahdistického státu, ba přímo k Mahdího nohám. Mohou si tak poslechnout i jedno z jeho plamenných kázání: „Vezdejší život je jako děravý okov na vodu. Bohatství a rozkoše vsáknou do písku, kterým se zasypávají mrtví. Pouze víra je jako kráva, dávající sladké mléko. Ale ráj se otevře pouze vítězům. Kdo poráží nepřítele, získává si spasení. Kdo ztrácí život pro víru, vstane z mrtvých navěky. Šťastní, stokrát šťastní ti, kdo padli v boji…“ A jak dodává vypravěč, každý, kdo Mahdího neuzná za skutečného Vykupitele, je „odsouzen k zatracení. Konec světa se blíží, ale před ním je povinností věřících dobýt Egypta, Mekky a všech zemí, ve kterých za moři žijí pohané. Taková je vůle boží a nic ji nemůže změnit. Ještě mnoho krve poteče, mnoho bojovníků se nevrátí k ženám a dětem, pod své stany, ale štěstí těch, kteří padnou, nedovede vylíčit žádný lidský jazyk.“

V praxi však Mahdí žádný asketa nebyl. Svou zemi sice sevřel krutými zákony (cizoložnici čekalo ukamenování, pijáka alkoholu osmdesát ran bičem, ženu, jež si do účesu vkomponovala kozí chlupy, jejich stržení i s vlasovou pokrývkou), sám se ale oddával obžerství a jeho harém prý čítal okolo stovky žen.

Výše uvedená díla jsou veskrze psána (i filmována) optikou, kterou Edward Said označil jako orientalismus. Skoro vše ne-západní je v ní nahlíženo jako iracionální, pověrečné, zaostalé, nevědecké či předvědecké apod. (byť třeba pestré, přitažlivé a malebné), kdežto Západ je chápán jako racionální, vědecký, vyspělý, pokrokový. A právě tato perspektiva tvořila i základní legitimizaci pro koloniální výboje.

Někteří Evropané pronikali do divokých končin proti proudu Nilu (či vůbec do Afriky i jiných tzv. exotických zemí) se šlechetným úmyslem přinést do tamních nezdravých bažin, hustých pralesů i vyprahlých pouští světlo civilizace, jiní s přízemnějšími záměry, zejména namastit si kapsu. Nyní jejich obyvatelé pronikají k nám, i v podobě uprchlíků.

Súdánské končiny v současnosti zmítají války, hladomory i nábožensko-politický fanatismus. (Mimochodem, Mahdího pravnuk Sádik al-Mahdí v letech 1986–1989 zastával funkci súdánského premiéra.)

Směrem na sever je to trochu lepší. Egypt, kde cesta Nilu k moři končí, a kde naopak začínaly kroky všech Evropanů, kteří se ve vyjmenovaných dílech později setkali s Mahdím, je v současnosti stále v držení sekulárních faraonů, dříve Mubaraka, podporovaného Západem, dnes Sísího, kterého navíc podporuje ruský prezident Putin. Muslimské bratrstvo se tak drží pod pokličkou, ale na jak dlouho? A vůbec, politicky nahlíženo, jakým právem chce někdo z Bruselu, Washingtonu nebo Moskvy mluvit Egypťanům do toho, jakou vládu chtějí mít? Není třeba Muslimské bratrstvo jen takovou „křesťanskou demokracií“ pro muslimy? Nebo něčím na způsob dnešních evropských nacionálně-křesťanských identitářských stran?

Ostatně, nynější turecký prezident Recep Tayyip Erdoğan kdysi, když se ještě snažil dosáhnout členství Turecka v Evropské unii, líčil svou stranu právě jako takovou muslimskou CDU. Jeho partaj se jmenuje Strana spravedlnosti a rozvoje a ve znaku má žárovku. Což je právě to, co západní mysl nedokáže pochopit: spojení modernity, žárovky, s (údajně) tmářským náboženstvím. Samozřejmě, vždy velmi záleží na obsahu dané věrouky, ale tento článek není o komparaci islámu s křesťanstvím nebo s duchovní dimenzí, existuje-li nějaká, západního sekulárního humanismu.

Klade si skromnější síle. Jednak chce upozornit na skutečnost, že díky orientalismu o Mahdím vlastně nic nevíme, nehledě na záplavu odborné i beletristické literatury. Nevíme nic moc o tom, jak na něj pohlíželi jeho příznivci, lidé jeho krve, kmene, víry. Neumíme se do nich vcítit. A moc toho nevíme ani o dnešních muslimech, poněvadž my si o nich myslíme, že jsou zaostalí, jelikož vyznávají nějakou „středověkou“ věrouku. Oni si to ale určitě nemyslí.

A za druhé, Mahdího povstání ukazuje jednu podstatnou věc. Náboženství na scéně dějin skoro nikdy nevystupuje jako holé náboženství, jako čistě náboženský fenomén. Skoro vždy jde o slitinu politických, ekonomických, identitních i jiných faktorů, v nichž je nějak přítomno a skrze něž se nějak projevuje, nezřídka i v podobě konfliktu mezi dvěma proudy jednoho náboženství. Proto je zavádějící líčit současnost, zvláště pak migrační krizi, jako osudový, ba apokalyptický boj Západu s islámem. Ovšem, na druhou stranu, podobně pokřivený je rovněž idealistický obraz, podle nějž jsou všechna náboženství v zásadě mírumilovná. I kdyby ano, tak ve spojení s politickou mocí mírumilovnost rychle ztrácejí, křesťanství bohužel nevyjímaje.