Loni vydaný sborník Nesamozřejmý národ? Reflexe českého třicetiletí 1989–2020 (nakl. Academia, editor Petr Hlaváček) obsahuje i příspěvek šéfredaktora internetového Deníku Referendum a dlouholetého aktivisty Jakuba Patočky. Jde o text v mnoha ohledech pozoruhodný.

Základním rysem uvažování Jakuba Patočky je jakýsi utopismus, nerealističnost. Český „pokus o transformaci“ hodnotí stručně: byl prostě „selháním“. Čtenáře ovšem hned napadá, že politická a hospodářská transformace státu je akcí takového rozsahu, že v nějaké míře nemůže selháním nebýt. Přeměna kompletně znárodněného hospodářství se těžko může obejít bez podvodů, krachů apod. Jednak část lidí jedná v duchu zásady homo homini lupus, jednak je každé lidské dílo nutně nedokonalé. Ani politický systém není možno vystavět na zelené louce zcela bez chyb. Kdo není fanatik, vidí, že v transformaci se něco povedlo, něco ne. To ale Patočka odmítá, neboť má svá absolutní měřítka.

V podobném duchu text pokračuje. Patočka kritizuje, že se u nás nepodařilo nastolit „západní demokracii skandinávského, beneluxského, nebo alespoň pyrenejského či bavorského typu“. Opět: to se ani podařit nemohlo. V národě, který má za sebou 50 let totality, nemůže během 30 let zakořenit demokracie západního typu, nota bene „skandinávského“ (!). Kde by se tu asi vzala? Demokracie toho či onoho typu je plodem dlouhého vývoje, konkrétních geografických a historických podmínek a mentality, která na jejich základě ustaví. Patočka je vystudovaný sociolog, celý život píše o společnosti, ale nechápe ani takto základní věc.

Kuriosní je rovněž Patočkův argument, že v roce 1989 se tu nevolalo po volném trhu, kapitalismu, privatizaci ani restitucích. V roce 1989 se tu nevolalo po mnoha dalších věcech, které dnes máme a oceňujeme (dvoukomorový parlament, veřejnoprávní média…). Nevolalo se po nich z pochopitelných důvodů. Vládl tu naprostý nedostatek informací, měli jsme za sebou dlouholeté propagandistické vymývání mozků ze strany režimu, chyběly zkušenosti. Navíc byť se po tom zprvu nevolalo, ale posléze to vládní koalice v 90. letech prosadily na základě legitimního, demokratického mandátu. Názor veřejnosti se tedy evidentně změnil, resp. ujasnil. To už Patočka ale nedodává, neb se mu to nehodí.

Patočka dále analyzuje, proč k údajnému transformačnímu selhání došlo. Stalo se tak podle něj hlavně proto, že polistopadová elita nezvládla vztah k trojici ústředních pojmů české tradice, jimiž jsou podle něj „národ, demokracie a socialismus“.

Pokud jde o socialismus, mluví o něm Patočka mírně řečeno zvláštně. Uvádí několik prastarých, vůči socialismu vstřícných výroků Peroutky, Masaryka a Jana Patočky. Taktně ovšem mlčí o děsivé, dnes již více než stoleté celosvětové zkušenosti se socialismem (!). Připomeňme ji proto za něj. Od socialistické revoluce v Rusku uplynulo 103 let. Za tu dobu socialismus zavítal do řady zemí od Severní Koreje přes země východní a střední Evropy po státy v Latinské Americe. Bije do očí, že bez ohledu na to, o jak rozmanité země šlo, vedl ve všech socialistický experiment k totálnímu morálnímu i hospodářskému krachu. Jistě, šlo o krajní verzi socialismu provázenou politickou totalitou, což Patočka odmítá. Patočka by si představoval mírnější verzi socialismu s politickou pluralitou, nicméně nelze se přece tvářit, jako by socialistický tábor vůbec neexistoval, zabýváme-li se socialismem.

Patočka tuto dějinnou zkušenost zcela ignoruje. Prostě jen servíruje výroky zmíněných autorit, u nichž je ale třeba si uvědomit několik věcí. Ten nejstarší Patočkou uváděný výrok, Masarykův, se týká pouze značně vágní ideje socialismu, jak existovala v jeho době, nikoli něčeho reálného: „Můj socialismus, to je jednoduše láska k bližnímu, humanita… Je-li toto socialismus, tož dobrá.“ Bohužel, reálný socialismus toto opravdu nebyl. Byl dokonce pravým opakem toho, co si Masaryk představoval. Byl pošlapáním humanity. Nabízí se navíc domněnka, nemluvil-li Masaryk pod titulem socialismu spíše o ideji sociálnědemokratické.

Peroutka se zasazoval za „malý socialismus“, tedy za změkčení tehdejší podoby kapitalismu. Peroutka se vymezoval vůči dobové podobě kapitalismu. Je klíčové zmíněné výroky historicky zasadit, protože význam pojmů se v čase mění.

Realita je taková, že dnešní západoevropské kapitalistické země jsou ty sociálně nejcitlivější, míra sociálního zabezpečení je v nich nejvyšší na světě. Je historicky zcela nebývalá. Nikdo tam nikoho „nevykořisťuje“, velmi dobře se tam mají skoro všichni. Jsou tam miliardáři i bezdomovci, ale tamní společnosti vědí, že to je daň za svobodu. To modernímu kapitalismu se podařilo prakticky vymýtit chudobu a poskytnout kvalitní sociální zabezpečení občanům. Stačí si na pár dnů zajet do Rakouska a koukat kolem sebe. Všemožné žebříčky kvality života zásadně vyhrávají kapitalistické země. Ty, kde se socialismus dodnes drží (Venezuela, Kuba), jsou na opačném konci. Dnešní kapitalismus má pramálo společného s kapitalismem gründerských počátků. Dokonce i v „neoliberální“ Anglii jsou dnes sociální dávky takové, že tamní polští imigranti pobírají dávky i na své v Polsku žijící rodiny (!). Kapitalismus, o němž mluví Peroutka, je tedy něco o dost jiného než moderní poválečný, sociálně citlivý kapitalismus. Jakub Patočka o tom mlčí. Proč? Protože v první řadě potřebuje vést ideologický boj, nikoli dobrat se věcného jádra problému.

Filosof Jan Patočka, dozvídáme se, v roce 1968 označil československý pokus o spojení demokracie se socialismem za „index možné budoucnosti“. Na tomto výroku není nic problematického: tou budoucností bylo prostě nastolení svobody. Ale nikoli polovičaté, jako tomu bylo v roce 1968, ale o dost rozsáhlejší.

Autority tu nejsou od toho, abychom slepě přejímali všechno, co řekly. Uveďme pro zajímavost tvrzení jiného myslitele, totiž Nietzscheho, jehož prorocká vize se naplnila naprosto dokonale. „Socialismus je… mladší bratr již přežilého despotismu, po němž by rád dědil; jeho snahy jsou tedy v nejhlubším smyslu reakční. Neboť touží po tak úplné státní moci, jakou kdy měl despotismus, ba překonává všechno minulé tím, že usiluje o doslovné zničení individua… potřebuje co nejpodřízenější poddanost veškerých občanů bezpodmínečnému státu, jaká tu nikdy v historii nebyla… může si dělat naději na existenci jen tu a tam po krátká období, uplatněním krajního teroru. Proto se v tichosti připravuje na hrůzovládu a vtlouká slovo ‚spravedlnost‘ polovzdělaným masám do hlavy jako hřebík, aby je zcela zbavil rozumu (který už hodně utrpěl oním polovzděláním) a aby jim opatřil dobré svědomí pro zlou hru, již mají sehrát.“ (Lidské, příliš lidské I, aforismus 473). Tato předpověď byla, prosím pěkně, publikována v roce 1878 (!).

Zde se dostáváme k jádru problému socialismu. Lidé jsou různí, někdo je vysoce talentovaný, někdo méně, někdo je pilný, někdo líný atd. Je to otázka vrozených dispozic, výchovy i náhody. Přivezme na pustý ostrov deset lidí a dejme každému z nich sekeru, pilu a jídlo na měsíc. Přijedeme-li tam po roce, zjistíme, že někdo se dokázal zařídit a vede se mu celkem dobře, jiný sotva přežívá, další už to má za sebou. Potomci těch úspěšnějších zdědí jejich geny i majetek, budou na tom lépe než potomci méně úspěšných. Socialistická představa je, že se tomuto vývoji zabrání, že se nějak zajistí, aby na tom byli všichni stejně. Jak to ale zařídit? Je to možné jen násilím v policejním, despotickém státě.

Jakub Patočka – a další levičáci – by měli v první řadě socialismus (a kapitalismus) definovat, místo aby jej používal jako klacek na oponenty. Debata se nedá vést, nejsou-li klíčové termíny přesně definovány. Čtenář musí to, co si Patočka pod pojmem socialismu představuje, dedukovat z různých míst v jeho textu. Nuže, Patočka si socialismus představuje jako stav, kdy existuje rozmanitost vlastnických forem a soukromé podnikání je možné jen v živnostenském sektoru a v sektoru malých a středních podniků. V civilisovaných zemích, k nimž se Patočka hlásí (skandinávské země, Benelux…), je ale v soukromých rukou i řada velkých podniků.

Z oblastí, jako je veřejná doprava, školství, zdravotnictví, média, je podle Patočky třeba trh „vyhnat“. Opět: tyto segmenty jsou v nějaké míře v soukromých rukou i ve zmíněných rozvinutých zemích. Dále se má podle našeho autora „přinejmenším zdvojnásobit“ rozpočet na školství a mají se financovat občanské iniciativy. Podružností, kde na to vzít, se Patočka nezabývá. Ekonomický program se má vrátit k představám disentu z roku 1988 (sic), konkrétně iniciativy HOS, která se brala za „nové formy společenského vlastnictví podniků, včetně forem samosprávných“ a za „podporu družstevnictví“. Znamená to, že třeba mladoboleslavské škodovky se po listopadu 1989 místo Volkswagenu mělo ujmout město Mladá Boleslav? Nebo Středočeský kraj? To by asi nedopadlo nejlépe…

Čtenáře by zajímalo, kde a kdy se takovéto alternativní formy vlastnictví osvědčily, protože po děsivém dvacátém století už na žádné experimenty jaksi není zvědav. Od Patočky se to ale nedozví.

Jakub Patočka ale není jen utopický snílek. Když na to přijde, umí i přitvrdit. Ze svých úvah vyvozuje „radikální politické důsledky“. Tvrdí, že „ekonomické, poměry, jak se vyvinuly po roce 1989… nelze pokládat za legitimní. Některé privatizace, typicky třeba… Plzeňského prazdroje nebo desítek dalších podniků… bude třeba v budoucnosti politicky napravit. Nelze přistoupit na dnešní zbožštění soukromého vlastnictví.“ Hle, vlhké sny revolucionáře. „Demokracie… má chránit vlastnická práva v přiměřeném rozsahu…“. To je výborné. Co je „přiměřená“ ochrana práv? V právním státě (je charakteristické, že tento naprosto zásadní termín se v Patočkově textu vůbec nevyskytuje) se práva chrání v plném rozsahu. To neznamená, že zločince není možno trestat, jak nedávno předvedl např. švýcarský soud, který odsoudil tuneláře z Mostecké uhelné. Musí se tak ale dít v souladu se zákonem, což je něco, čím se Patočka vůbec nezabývá.

Za zmínku stojí i některé další jednotlivosti, třeba to, že Patočka se coby zdrojů inspirace dovolává Ludvíka Vaculíka či Erazima Koháka. To chápeme: byli to in politicis stejní blouznivci jako on. Zmiňme např. kuriosní Vaculíkovo doporučování zřízení cikánských rezervací. Je vcelku jedno, jak to Vaculík myslel, šlo-li o nadsázku nebo ne, imbecilní je ten výrok tak jako tak. Kohák je zas autorem následujícího obludného, zcela absurdního výroku o útocích v USA z 11. září 2001: „Tak bych to nečetl jako útok na Ameriku, byl to útok na moc velkého kapitálu, byl to útok na moc vojenskou.“ Tomu se říká přání otcem myšlenky.

Náš utopista se coby positivního příkladu dovolává Pražského jara 1968. Jenže dilemata roku 1968 – není-li snad zrušení vedoucí role KSČ příliš radikálním požadavkem, má-li se povolit existence i jiných politických stran, má-li být aspoň částečně umožněno soukromé podnikání atd. – dnes už naštěstí znějí jako z jiného světa. Domnívá se Jakub Patočka, že recept na to, jak se popasovat s globalisací či nástupem umělé inteligence najdeme ve spisech Oty Šika? Tohle všechno je naštěstí definitivně pryč. Tehdejší realisty typu I. M. Jirouse ostatně nechávaly události roku 1968 chladnými. Jirous pražské jaro právem považoval za „jejich“ věc, rozuměj spor jedné skupiny soudruhů s druhými. Čas mu dal za pravdu.

Jakub Patočka se v závěru svého textu svěřuje, že by se rád „účastnil občanské revoluce“, která by výše popsané záměry uskutečnila. To mu věříme. Doufáme nicméně, že k tomu nedostane příležitost.