Redakční úvodník

Vážení čtenáři, zdalipak víte, co to je nahoře za zkratku? Těsně vedle! Onehdy zasedala redakce Babylonu ve sklípku u pana Nejedlého v Šaldorfu, který na naši počest otevřel lahev (tedy ne jednu), na které bylo černou fixou napsáno – VŘSR. „Šmarjájosef,“ povídám, „chcete nás otrávit?“ – „To je Veltlín Říznutý Sauvignonem s Ryzlinkem,“ pravil pan Nejedlý, „račte, panstvo, ochutnat.“ Od té doby nedá Babylon na VŘSR dopustit.

Při té příležitosti jsme pro vás udělali rozhovor s Davidem Svobodou z USTR (… Sylvánské, Tramín, Rulandské – to je jasný, ale co, u lahve, znamená to U?) o ukrajinsko-polských peripetiích, které byly vždycky na draka, ale po 7. listopadu 1917 to obě strany vzaly hákem.

K tomu viz připomínka veskrze realistického sci-fi románu Alexeje Tolstého, předsedy Svazu sovětských spisovatelů, nazvaného Giperboloid inženěra Garina, kterou pro vás připravil Pepa Mlejnek mladší, no mladší…, a kterým byl završen Marxův Kapitál: „Zemské jádro se prohřívá. Za několik miliard let se zem prohřeje naskrz, roztrhne se jako bomba, vzplane, změní se v plynovou kouli… zazáří jako maličká hvězda a pak se začne znovu ochlazovat a stahovat do rozměrů zeměkoule. Tu na zemi znovu vznikne život, za několik miliard let se objeví člověk a započne znovu prudký zápas lidstva za vyšší sociální uspořádání světa.“ A tímto, sice poněkud zdlouhavým, za to ale nezvratným  procesem je zajištěno, že se za pár miliard let znovu na Zemi zjeví Marx, Engels a Lenin a opět nastane jaro, tedy podzim lidstva. Může existovat šťastnější a veselejší eschatologie?

Hned pod tím se Placák vrátil k polemice s RR – že mu to, trotlovi, stojí za to. Martin Machovec na straně 6 vzpomíná na Ivo Vodseďálka, což byl zvláštní člověk, tedy básník, o čemž svědčí nejen to, že svět obzíral z balonového koše, ale i názvy jeho sbírek: Zuření, Snění, Bloudění, Probouzení, Nalézání – Třetí zdvojení, Protistátní zvyknutí, Zcela obličejně…

Kádrový dotazník tentokrát vyplnil Martin Frind, jehož český dědeček zemřel za heydrichiády během výslechů kvůli ukrývání partyzánů, zatímco druhý, německý dědeček sloužil ve wehrmachtu na východní frontě. On sám nakonec skončil v Čuňasově Vokně, šéfka odboru kultury na Praze 1 mu zatrhla výstavu na Střeleckým ostrově, za den na to na ni narazil v jedné noční vinárně, byla opilá, sápala se na něj a tvrdila mu, jaký jsou estébáci svině a že jim ve skutečnosti hrozně fandí. Když to pak dával k dobru v kotelně Čuňasovi, ten ho seřval, že ji měl v zájmu budoucnosti Vokna přeříznout. Inu Čuňas.

Na straně tři se můžete podívat na básničky Ondry Cikána z Vídně, který – jistěže ji má rád, ale už by konečně mohla změknout …

U příležitosti vydání překladů slavných Pisánských Cantos, které Pound sepsal v „gorilí kleci“ pro odsouzence k  smrti v americkém zajetí v Pise na konci války, jsme s překladatelkou jeho díla Annou Kareninovou připravili blok o tomto předchůdci amerických beatniků.

V. Holder 0-901582, podplukovník amerického letectva, úsek vojenské prokuratury, operační oblast Středozemního moře, armáda Spojených států, který eskortoval básníka obžalovaného doma z velezrady z Itálie k americkému soudu, ve svém hlášení napsal: „Tvrdí, že celá jeho obhajoba stojí na tom, že jeho duševní schopnosti a jeho studia ho staví nad obyčejné smrtelníky a že jeho obhajobu může vést jen ‚nadčlověk‘. Prohlásil, že se chce hájit sám. Můj dojem z pana Pounda byl, že je to ‚potrhlý‘ intelektuál, který by dokázal napravit všechny ekonomické nepravosti světa a nelibě nese fakt, že obyčejní smrtelníci nejsou dost inteligentní, aby chápali jeho cíle a pohnutky.“

Podobný pocit jsem měl z básníka Egona Bondyho. Že bych byl americký lampasák? (Co se týče Cantos, při jejich čtení má člověk smíšené pocity, jako kdyby se ocitl mezi Homérem a Ginsbergem, četl Odysseu a Kvílení najednou – na Homéra je to moc divoké a na Ginsberga moc učené, prostě bordel, přičemž autor byl skálopevně přesvědčen o tom, že z chaosu vytváří kosmos.)

Na závěr nepřeskočte zápisky Viktora Šlajchrta z Kladrub, kde byl na rehabilitaci poté, co mu uřízli haksnu: „Pobolívá mne koleno, jež nemám, a kyčel, která mi zůstala.“ – Kéž by téhle společnosti uřízli nohy nejlépe obě a mohla tak začít přemýšlet o světě s takovým klidem a vyrovnaností jako Viktor.

Příště, až se sejdeme, už bude Advent – svět, ponořený do tmy, bude obestřen tajemstvím Panny v očekávání. Aleluja!

Ti, kteří nás nenávidí, stejně jako ti, kteří nás milují, nás nikdy nedostanou!

Vážení čtenáři,

pomozte zajistit výrobu

posledních papírových černobílých novin!

Do kamen, do bot a třeba i na čtení!

Předplaťte si

Babylon na příští rok!