Vedení Akademie věd pracuje ve čtyřletém, takříkajíc olympijském cyklu. Podle očekávání, její Akademický sněm 15. prosince zvolil – šlo o volbu s jen jednou kandidátkou – novou předsedkyní prof. Evu Zažímalovou (61, zkoumá fyziologii rostlin), a následně pak dojde i k instalaci nové Akademické rady včetně tří místopředsedů.

Dnešní postavení AV ČR neodpovídá jejím tradicím a relativně slušné – z hlediska malého národa – roli v kontextu světové vědy. Ani po čtvrtstoletí svobodného rozvoje se totiž Akademii nepodařilo spolehlivě zakotvit ve vodách post-totalitních turbulencí, které ji už aspoň dvakrát nebezpečně vyvrhly na mělčinu. V roce 2009 Akademii fakticky zachránil pád Topolánkovy vlády, neboť premiér měl již schválené usnesení na praktickou likvidaci AV ČR. Spasily ji tehdy hlasy dvou poslankyň, zvolených za Zelené, a pak nástup premiéra J. Fischera, který se ukázal být pro-akademicky orientovaný a likvidační vládní usnesení dal k ledu. Pokud by ale Topolánkův ďábelský plán vyšel, Akademie by dnes už neexistovala a akademický rozpočet by se odklonil do privátní sféry pro využití na výzkum a vývoj dle jejích aktuálních potřeb a uvážení. A jak by skončily akademické budovy na lukrativních místech Prahy? O tom by nám nejspíš mohl něco povědět Marek Dalík – kdyby zrovna nepobýval na adrese méně dobré, než jak byl zvyklý.

Důvěryhodnost Akademie nicméně úspěšně nahlodaly neblahé, intenzivně medializované skandály, jejichž vzniku akademické vedení fakticky nečině přihlíželo, místo aby rázně jednalo. To už není Topolánek and his Melody Boys – to už je otázka nezdravého vnitro-akademického klimatu. Např. pověstná Bezouškiáda kolem nikdy nefungující, smyšlené Bezouškovy reakce, sice kulminovala v r. 2012, ale už řadu let před tím vyšlo z iniciativy britské spolupracovnice v časopise Nature varování, že reakci nelze zreprodukovat. A později pak britská rada pro lékařský výzkum vznesla proti Bezouškovi obvinění z neetického jednání a zaslala je i do Prahy – no, a zde bylo vše na roky tiše uloženo do trezoru. Přitom dle mezinárodních zvyklostí mají právě mateřské instituce za povinnost takovéto kauzy vyjasnit. V Praze však nikdo nehnul prstem, ač v sázce byla mezinárodní reputace celé instituce.

Podobně lze hovořit o nepochopitelné pasivitě kolem kauzy kmenových buněk, která kulminovala letos na jaře. Kmenové buňky jsou samozřejmě velmi důležitý směr výzkumu. Jenže u nás se rozvíjela linie, která jinak není ve světě důležitá prostě proto, že s ní nikdo neuspěl, a která ani nepracuje s univerzálně použitelnými kmenovými buňkami. Naopak nejdůležitější je dnes směr, který otevřel japonský nobelista Yamanaka, který právě zvládl produkci oněch univerzálních kmenových buněk. A pak pružně dostal od japonské vlády z našeho pohledu astronomické částky, aby výsledky tohoto základního výzkumu perspektivně přecházely do medicinské praxe. Ale tomuto cíli je i Yamanakův tým zatím ještě vzdálen. Např. prvně se musí vyřešit otázka, jak vyloučit, aby se pro pacienta připravené jeho vlastní univerzální kmenové buňky v místě nově vznikajícího náhradního orgánu nemohly případně zvrhnout do nekontrolovaného bujení. Leč to hovoříme pokrocích v japonském výzkumu, a to je dost jiná planeta. V našich skromných poměrech se sice po roky ozývaly kritické hlasy stran zaměření tuzemského výzkumu kmenových buněk, Akademie však byla podobně nečinná, jako v letech, kdy nabobtnávala Bezouškiáda. Jednat začala teprve až pět minut po dvanácté – až když už věc byla široce medializovaná.

Vedení Akademie má samozřejmou povinnost dbát o nejvyšší možný odborný a etický standard, ale někdy na upozornění nedbá, nekoná, nebo věci prostě zametá pod koberec. A tak se mlčí, a tak vznikají výše uvedené kauzy, jako předtím třeba nepovedený sádrový kýč z pouti označovaný za ‚přelom‘ v historii Blízkého východu, nebo ‚objev‘ nikdy neexistující super-výbušiny, atd. Otevřená diskuse v Akademii zamrzla v devadesátých letech, kdy bylo několik kritiků těchto jevů pro výstrahu ostatním odejito. Ty deformované poměry možná pomůže přiblížit má dosti bizarní osobní zkušenost s jedním z pozdějších vysokých akademických hodnostářů.

V osmdesátých letech se v Praze zrodila jistá chemická koncepce, která byla autory rozvíjena v řadě prací, začaly na ně navazovat práce jiných autorů, chystaly se velké sumarizující články, proslovovaly ‚objevné‘ přednášky. Leč celé to byl jen nesmysl založený na učebnicových neznalostech. Věc jsem korektně opravil, opublikoval v cizině a chtěl ještě připravit článek pro americký časopis Journal of Chemical Education, a sice k výročí narození jednoho ze zakladatelů oboru – J. W. Gibbse. Článek však již nemohl být odeslán – před létem 1988 vůdčí postava té chybné koncepce udala moci mou korespondenci s emigrantem.

Vypuklo obludné vyšetřování mé protistátní činnosti, kdy výslech střídal výslech – byl jsem obviňován z vyzrazení utajovaných skutečností do ciziny, úmyslu emigrovat, apod. Věc směřovala k okamžitému vyhazovu z práce a trestnímu stíhání, přičemž nejhorší možný scénář mohl znamenat deset let za „vyzvědačství“ ve třetí nápravně-výchovné skupině ve Valdicích. Po mnoha peripetiích se věc začala obracet k lepšímu, když nakonec tehdejší předseda ČSAV akademik Josef Říman můj vyhazov odmítl podpořit, čímž jsem se dostal z nejhorší fáze. A posléze pak v roce 1991 vyšel v onom americkém časopise (jak se dnes rádo u nás říká prestižním) i ten zadržený článek. Je to pochopitelně čistě odborný text; z širšího hlediska je zajímavá poznámka pod čarou na prvé straně: „Původně byl článek zamýšlen k publikaci u příležitosti 150. výročí narození Josiah Willarda Gibbse (1839-1903). Ačkoliv byl článek v r. 1988 hotov, nemohl už být zavčas odeslán, neb autorovy mezinárodní kontakty byly na dva roky obstaveny tehdejší místní úřední mocí.“

I když jsem z práce nakonec vyhozen nebyl, byl nicméně vydán trestní výměr, byly zablokovány mé kontakty do zahraničí, a tím i publikování v cizině. Cíle udavače bylo dosaženo – článek neměl šanci být publikován. Leč moc se nevzdávala – byla mne rozhodnuta z práce stejně vyhodit, jen co udavač dodá další kompro, o kterém široce bájil. Tím se dostáváme k jeho druhé motivaci, neb ten člověk sám chtěl vyjet na výhodný dlouhodobý pobyt, u kterého však byl ten háček, že šlo o typ pobytu, který byl podle dohody ČSAV a MŠk možný pouze pro kmenové pracovníky VŠ. Tento háček se dal deaktivovat jedině protekcí z nejvyšších míst, a taková protekce předpokládala mimořádný zřetel, mimořádný zájem. A ten zde byl, jak jásali někteří hodnostáři: ‚Kolik nám ještě přiveze korespondence s emigranty a pomůže odhalit další, kteří by také chtěli emigrovat‘. Před létem 1989 pak skutečně vyjel. Jestli něco přivez nevím, já ho od té doby osobně neviděl, a stejně to pak už neměl komu odevzdat.

Ledva vypukl samet, vyrazil jsem hned na Humboldtovo stipendium, o které jsem usiloval deset let, a celou záležitost jsem pustil z hlavy. Z mého pohledu se nad ní zavřela voda, zato udavač byl svým selháním notně vyděšen a začal v tichosti připravovat kampaň, která ho měla očistit. Sehnal si dva spojence – bývalé stranické aparátčíky, vedoucího Oddělení studující mládeže na ÚV ČSM v 50. letech, který byl pak převeden jako kádrová posila na Presidium ČSAV a i po sametu zůstal na Akademii jako odborník na „špinavou práci“. Druhý aparátčík zase býval vedoucím odboru na Oddělení školství a vědy ÚV KSČ.

Tuhle trojici spojoval společný motivační zájem prosperovat i za sametu, byť pravda na různých úrovních. Nejhůř na tom ale byl ten třetí, co působil na ÚV KSČ – byl nejzranitelnější. Chtěl v rámci ČSAV vydržet do penze, a tak neměl na vybranou a musel se podepsat i pod čistou lež, že jsem to byl naopak já, kdo udal svého udavače – a bylo vymalováno. Jenže o této jejich bájivé fabrikaci jsem roky neměl tušení, ač byl na jejím základě zlikvidován můj pracovní poměr. A Akademie jen hrála, a dodnes hraje divadlo, že nechápe, o co vlastně jde.

Výše uvedená trapnost (příznačně nazývaná akademická Čunkiáda) je dodnes tabu, kterého se nikdo v Akademii neodváží dotknout. V této instituci totiž neexistuje tenure, tedy prakticky nezrušitelný pracovní poměr – jen časově omezené kontrakty. Ale právě lidem s tenure připadá v civilizovaném světě úloha zajišťovat etické zdraví vědeckých institucí – nic neriskují a přitom mají zkušenosti a autoritu. Dokud se tento důležitý institut v naší akademické obci neobnoví, nebude v ní existovat otevřená kritická diskuse a Akademie si bude zadělávat jen na další kausy, snižující její důvěryhodnost.