Pětačtyřicátý president Spojených států je znám svým vztahem k České republice. A to díky své bývalé ženě Ivaně, novému kamarádovi Milošovi, ale i estébáckému spisu o své osobě, jenž mu prý připomněl jinak dávno zapomenuté věci. Z těchto důvodů souhlasil poskytnout po své inauguraci Babylonu krátký rozhovor. Přijal nás v legendární Oválné pracovně, za jejímiž okny i navzdory zimnímu počasí zářil pečlivě zastřižený zelený trávník, což spolu s charakteristickou blonďatou hlavou nového nájemníka navozovalo atmosféru van Goghových obrazů…

Pane prezidente, jaké budou vaše první kroky v úřadě?

Vidíte to? To snad není pravda, ono je to tady opravdu menší než moje koupelna na Manhattenu. Jared měl recht (pozn. vrchní poradce Kushner). A to jste ještě neviděli ložnici. Pojďte se schválně podívat. I mandarínům (pozn. nelichotivé označení pro Číňany), a ti jsou malí a skromní, by byla k smíchu.

Pane prezidente, dal jste nám dvacet minut, než přejdeme do ložnice a zpět, bude polovina času fuč. Mimochodem neznervózňuje vás to, nechat se každou chvilku prohledávat?

Ok, máte pravdu, čas jsou peníze a peníze jsou byznys. Dejme se do toho a ptejte se, na co chcete, chlapi, na něco vám možná odpovím. Co se týče těch kontrol, jsou prý nutné v zájmu mé bezpečnosti. Podle Jeffa (pozn. tajemník pro vnitro Kelly) dokáže být člověk nebezpečný i sám sobě. Hm, dejme tomu, ale něco musí udělat s rámem před záchodem. Než jste přišli, odskočil jsem si, a když se vracím, hned to začalo výstražně blikat a pípat. Prý jsem lehčí než před vstupem. Copak to tak nemá být? No nic, odkud to vlastně přicházíte?

Z Babylonu.

To ještě existuje?

To je studentský list pro seniory, jak jsme psali vašemu Jaredovi.

No vidíte, zase mám pravdu. Já to Bets (pozn. tajemnice pro školství De Vosová) zrovna včera říkal, že ve školství je nutné konečně udělat pořádek. A ať začnou pořádným rozhovorem. Víte, co nás učili? Že když jste tam u vás postavili tu věž, co potom spadla a propukl chaos a zmatky, byl to váš konec.

To byl starověký Babylon, pane prezidente.

Ono jich je víc?

Jistě, třeba zmatek a chaos v lidské hlavě, obrazně řečeno. A jak předloni spočítal váš United States Census bureau, je teď na světě 7 miliard 295 milionů Babylonů.

Kdyby tak z každého vypadl jeden bak (pozn. buck slangový výraz pro dolar) za léčbu „Trumpovým cíleným efektem“, výsledek by nebyl špatný… Dobrý nápad, píšu si!

Před chvílí jste projevil svou nespokojenost s obytnými poměry v Bílém domě. Přece jste musel vědět, do čeho jdete a co vás v tomto směru čeká?

Hm, vědět. To se jednoduše řekne, ale copak jsem mohl tušit, že mě fakt zvolí? Ze začátku to byla taková prča. Vsadil jsem se s mým kuchařem, on je původem mandarín, ale hodný kluk, že aspoň republikánům natrhnu prdel. Taky to nic nestálo, sem tam něco vypustit přes média, facebook nebo twitterový účet, rozčeřit vodu, jak se říká u nás v Queensu, a hned vás volají do televize, do rádia, píšou o tom ve všech novinách. Teď tomu říkají „Trumpův cílený efekt“. Předtím ale tvrdili, že jsem obyčejný hulvát, macho, populista, rasista, a nevím co ještě.

Sexista.

To taky? Pane jo, já a rasista! Vždyť černí u mě v byznysu berou skoro ty samé prachy jak Mexikáni. A Mexikáni budou za chvilku na stejné úrovni s Arabáky, kteří už pomalu dýchají na záda ilegálům z Evropy, a ti jsou většinou bílí, tak co. Dočká se člověk vděku? Nedočká! Jo, efektivní ty kecy opravdu byly, to teda jo! Vždyť to i spočítali, že jsem za takto poskytnutý mediální prostor ušetřil dvě miliardy dolarů. Víte, kolik to je, dvě miliardy baků? Tomu říkám byznys. Daddy (volně přeloženo papá), dej mu pánbůh věčnou slávu, by měl ze mě velkou radost. Všichni mně zobali z ruky, od posledního intoše (pozn. slangový výraz hispánské komunity v USA pro intelektuála) z Timesů nebo Washington Post až po Hillary. Když vám někdo skočí na špek, měl by se nad sebou zamyslet! Říkáte 7 miliard Babylonů, to už je pěkný číslo. Proto jsem vám taky dal rozhovor.

Vy jste nejen ušetřil dvě miliardy, ale stal jste se i presidentem Spojených států, nejmocnějším mužem planety.

No právě, nejmocnější maník a bydlí v králíkárně. To je úroveň, co? Teda nic proti tradicím. Když býval doma v neděli k obědu pravý dobrý schnitzel, anebo Ivka (pozn. Ivana Trumpová, rozená Zelníčková, bývalá Donaldova žena) o Vánocích uklohnila kapra s bramborovým salátem, na zadní jsem se nestavěl. Ale podívejte se okolo sebe. A přitom by tady byly možnosti. Oválná pracovna – co, nic vás nenapadá? Přemejšlejte – oválná, kulatá… Pořád nic? No ruleta, přece, byznys! Úplně to vidím před očima. Okolo stolu frajeři ve smokincích, za nimi ženské v toaletách, a tam, co je ta busta Lincolna, sedí krupiér a volá: Poslední sázka, dámy a pánové! A nad vchodem do noci rozsvícená červená reklama: White House Casino Trump. To by byl nářez! 

Před chvílí jste říkal „recht“, teď zase „schnitzel“ – mluvíte německy?

Prarodiče z otcovy strany pocházeli z Porýní-Falce, tím pádem vím, co jsou to imigranti – mně nebude nikdo věšet bulíky na nos anebo dojímat fotkami nějakých chudáků, co prý potřebují pomoc. Razím názor, pomožme jim u nich doma a basta fidli. Ať pěkně zůstanou tam, kde se narodili, jako vy z Babylonu. Každý má přece rád ten svůj starý známý chaos.

Co když v něm jde ale opravdu o život?

Proto říkám, dokud lidi nedostanou rozum, je třeba zbrojit a umět taky vycenit zuby, což Barackackack neuměl.

Dobře, vy jste ale na adresu amerického angažmá ve světě prohlásil: „Utratili jsme 4 biliony dolarů ve snaze svrhnout různé lidi a režimy, avšak výsledek je neslaný nemastný, takže by bývalo vhodnější, utratit ty 4 biliony na opravu našich silnic, mostů, letišť a spousty dalších problémů, jež máme.“

Přece mě nebudete chytat za každé slovo. Během kampaně se toho nakecá. Myslíte si, že nechám postavit zeď mezi US a Mexikem? To jsem přece taky slíbil… Možná začneme něco stavět za tři a půl roku, to podle toho, jaká bude nálada veřejnosti. Ameriku je třeba rozhýbat, postavit na nohy, zbavit těch intošských nařízení, rozmazleností a výmyslů. Chtěl bych tu mít chlapy a baby jak se patří a ne ukňourané fňukaly anebo nemyslící roboty. Lidi, kteří rozjedou svůj byznys a splní si svůj sen. Jako třeba já, a ty začátky nebyly jednoduché. America first!

Ne každého založí taťka milionem dolarů.

Hm, to máte pravdu. Někteří měli větší štěstí a rodiče jim k rozjezdu dali i víc. Co se dá dělat, i takový je život. Navíc daddy mně ty many nedal, ale půjčil, to je rozdíl. Taky mu to jednou vrátím. (Prezident zaklonil hlavu ke stropu a zvolal: „Daddy, daddy, nezapomněl jsem, neboj!“) Dluhy se mají vracet a já se svou vrozenou houževnatostí, tahem na branku, pracovitostí, vůlí po úspěchu, tvrdostí k sobě i k okolí, odvahou riskovat…

Taky jste ale pohořel a musel čtyřikrát vyhlásit bankrot.

A kde jsem skončil, co – v chudobinci nebo snad ve vězení?

Říká se o vás, že máte pěkně proříznutou pusu, že jste schopný říct cokoliv…

To patří k byznysu, mládenci, jinak to nejde. Konkurenci, ale i partnera, musíte neustále držet v šachu, znejistit tvrzením A, které vzápětí popřete tvrzením B, a k tomu stranou vypustíte tvrzení C – někdy i D, E, F, G, H, atd. Tím pádem nikdo neví, která bije, jestli je den nebo noc. A pak vytáhnete trumfy a všechny přebijete! I proto jsem sestavil vládu z tak rozdílných osobností, stoupenec Ku-klux-klanu a proti němu liberál, Putinův kamarád a k tomu starý antiruský jestřáb. Partie se musí umět rozehrát. Intoši si ovšem klepou prstem na čelo a já taky – trumf není trumfem, když vás má protivník přečteného.

A jaké jsou vaše trumfy?

Hra se, hoši, hraje, takže to probereme příště…

Ovšem právě tato „nečitelnost“ vedla některé evropské politiky k tomu, že vaše volební vítězství přijali s rozpaky. Třeba francouzský president Hollande prohlásil, že s vámi přicházejí nejisté časy.

Ten má co mluvit. Když kandidoval on, slíbil, že zatočí s největším nepřítelem lidstva kapitálem. Anebo hned po zvolení se začal paktovat s Italy a Španěly, že vytvoří jižní křídlo té vaší Unie, aby vyrovnali vliv Německa. To měly být jisté časy? Proč se o něm bavit, v Elysejském paláci už stejně balí kufry.

Ani v Německu nezavládlo nadšení…

Jen počkejte, až uvidím Angelu, pěkně ji čapnu takhle pěkně zespoda mezi…

Ale pane prezidente…

Jaképak ale? Vždyť to tak ženské mají rády – uvidíte, jak kancléřka hned začne zpívat jinou! Vy už jste jako ti moji poradci během kampaně. Prý že když řeknu, jak se na babu musí, že si naběhnu na vidle, ženské mě nebudou volit. A co se stalo? Přes 40 % Američanek mně dalo svůj hlas.

A co kdyby vám to udělala paní Merkelová?

Co jako?

No, takhle vás zespodu chytila, tam dole.

To bych ocenil! Víte, že umím dobře německy, řekl bych jí – meine liebe, das ist schöne arbeit! Nepotřebujeme zakomplexované, ale sebejisté Německo. Od konce války by konečně učinilo nějaké pořádné chlapské gesto!

A co nato vaše žena, Melanie?

Co jako? Vždyť mě zná. A státní zájmy jsou státní zájmy.

Pojďme od Německa k Rusku. Co Vladimír Vladimirovič Putin?

Co je s ním? Byznys dělá ve velkém a skvěle, vsadím se, že má ulitých víc chechtáků než já. Já si jen trochu uprdnu a hned to rozebírají všichni intoši, Putin ale doma prdí na všechny a ticho po pěšině. Tomu říkám know how a učit se má člověk pořád. Daddy by to podepsal. Zkrátka nevidím na tom nic špatného, mít s Ruskem dobré vztahy.

Nenecháte nás Evropany ve štychu? Máme z Ruska jisté obavy.

Časy, kdy Amerika za vás tahala horké kaštany z ohně, jsou, mládenci, pryč. Musíte se taky trochu snažit – vždyť je vás v Unii přes půl miliardy a kolik je Rusů? Já budu mít fofry s mandaríny. Ti jsou samá úklona, zdvořilosti, a přitom tichá voda břehy mele a skoupili už skoro celý americký státní dluh. Anebo vousáči z Islámského státu, z Teheránu, co? Tam bude taky nutné vycenit zuby a doma to přitom nějak ukecat proč. Nemá to Putin jednodušší?

Podobné názory zastává i náš president, ostatně váš stoupenec.

To se nezapomíná. Když mně řekli, že mě z vaší Unie během kampaně přece jenom někdo podporuje, hned jsem volal Ivaně, kdo to je? Říkala, nějaký Zeman z Kolína a Kolín nad Rýnem je velké, bohaté město, což má svoji váhu.

Zeman z Kolína se cítí být ovšem i „velký kamarád“ se Si Ťin-pchingem z Pekingu.

To mně Ivana taky říkala a prý si mám dát pozor i na nějakého krtečka, který prý u mandarínů zabodoval na celé čáře. No, uvidíme, od toho jsou rozhovory mezi čtyřma očima, pěkně chlapsky a na rovinu. Chceš mít havaj? Tak žádné nadbíhání pandě. To prý u mandarínů taky razil.

Co byste na závěr vzkázal českým čtenářům?

Nebojte se, mám vaši zemi rád, od Ivany vím, jak je milá a pohostinná. Vždyť jsem tam byl jednou na pohřbu. A na hezký funus se hned tak nezapomene. Zkrátka máme na čem stavět. Ok!

Tak zase příště.