Memorial je světoznámá ruská organizace, která se již desítky let soustředěně věnuje několika věcem najednou: studiu a zvěčnění památky obětí komunistických perzekucí, boji za lidská práva a rozsáhlým osvětovým a vzdělávacím aktivitám.

Memorial je ale také úzké společenství lidí, které spojuje ideová, pokud ne genetická spřízněnost s ruským disidentským hnutím, vyhrocený smysl pro spravedlnost a solidaritu, úcta k člověku a bezbřehá obětavost a entusiasmus.

A Memorial jsou také jednotlivé tváře, které zná každý svobodomyslný Moskvan a které znamenají jistotu, že i když bude nejhůř, je na koho se obrátit. Mezi těmito tvářemi byla vždy jednou z nejvýraznějších tvář Arsenije Roginského. Tvář inteligentní a vždy mírně ironická.

Arsenij Roginskij se narodil v severoruském městě Velsk, kde si jeho otec Boris Roginskij odpykával doživotní vyhnanství. V roce 1951 ho zatkli podruhé a záhy zemřel v petrohradském vězení, což však sovětské úřady rodině zatajily. Arsenijova matka svému muži ještě čtyři roky posílala balíčky do vyhnanství a táborů gulagu.

Roginskij studoval historii na universitě v estonském Tartu – na tu dobu výrazně antisovětském městě. Byl jedním z oblíbených žáků světově proslulého literárního vědce a kulturologa Jurije Lotmana. S přáteli založil podzemní almanach Paměť – jediné vědecké vydání sovětského samizdatu, pro které začal tajně shromažďovat archiv sovětských dokumentů.

„Věděli jsem, že nás nezajímá skrz naskrz prolhaná historie, kterou nám vnucují, ale jiná, skutečná, jejíž stopy leží ukryty v nám nedostupných státních archivech. A bylo nám jasné, že je mohou sebelépe skrývat, ale něco nakonec stejně vyplave na povrch,“ vzpomínal v rozhovoru Arsenij Roginskij.

V dubnu 1981 se úřady Roginského pokusily donutit k emigraci do Izraele, ten ale odmítl. „Už jenom myšlenka na odjezd pro mě byla fyzicky odpudivá,“ prohlásil později Roginskij. O deset dní později byl zatčen. Souzen byl za údajné zfalšování dokumentů umožňujících přístup do sovětských archivů. Byl odsouzen na čtyři roky a poslán do vzdálených severních táborů v republice Komi a Murmanské oblasti. Odseděl si celé čtyři roky.

V roce 1987 byl Roginskij jedním ze spoluzakladatelů Memorialu, který řídil následujících třicet let.

Tvář Arsenije Roginského, kterou jsem léta pravidelně vídal v tak charakteristickém „memoriálském“ pracovním ruchu, pro mě vždy byla zárukou toho, že Memorial je a bude. Obzvlášť důležitá začala být taková jistota v poslední době, kdy státní moc znásobila tlak na Memorial, zařadila ho mezi zahraniční agenty, a organizace se zase jednou ocitla na hranici ilegality.

Ale co, říkal jsem si, dokud jsou lidé jako Arsenij Roginskij, klasický bojovník za pravdu, jak ho charakterizuje historik Nikita Petrov, všechno je v pořádku. Memorial sice možná jednou přijde o ten báječný sál v Karetné uličce, kde jsme strávili tolik zajímavých okamžiků, ale to společenství se nikomu rozbít nepodaří. Zkrátka se jen vrátí do podzemí, odkud vzešlo. Vstanou noví disidenti.

Teď ale Arsenij Roginskij není. Po dlouhé nemoci zemřel v Izraeli, kde se léčil. Ano, pořád jsou tu ještě jiní: již zmíněný Nikita Petrov, skvělý historik a odborník na sovětské tajné služby, garant lidskoprávních záležitostí v Rusku Oleg Orlov, vždy důvtipný a přitom vážný předseda rady lidskoprávního centra Memorialu Alexandr Čerkasov, historik Alexandr Gurjanov, který dal dohromady kompletní seznamy obětí v Katyni, ztělesněná energie – knihovník a archivář Memorialu Boris Bělenkin… A mladší: báječná Natalija Petrovová, na kterou je vždy ve všem spoleh, Irina Styrikovič, která se mimo jiné obětavě stará o umisťování pamětních tabulek Poslední adresy Čechoslovákům zastřeleným v SSSR… A nejmladší: historička-medievistka a výstavnice Irina Galkovová, zuřivá organizátorka Alexandra Polivanovová, Pavel Gnilogribov, znalec moskevské topografie komunistického teroru, mladý zapálený historik Alexej Makarov, Saša Miťkovskij, který vždy ví, co, kdy a jak pustit… to už je moje generace nebo lidé mladší než já. Je jich mnoho, všechny je vyjmenovat nemohu. A všechny je tak či onak vychoval Arsenij Roginskij.

Teď, když není, a ztráta je to citelná, bude to všechno na nich. Jistě z toho mají obavy, Roginskij svými odbornými i diplomatickými schopnostmi zastal mnohé. Ale jsem přesvědčený, že to zvládnou. Že v Memorialu místo po těch, kdo odcházejí, nikdy nezůstává tak úplně prázdné.

A na závěr ještě několik citací z nekrologů a vzpomínek přátel a kolegů Arsenije Roginského:

Nikita Petrov, historik

Měl klasické humanitní vzdělání, jako účastník disidentského hnutí byl zatčen a odsouzen – prošel si zkrátka klasickou cestu člověka bojujícího za pravdu. Memorial se stal ideální společenskou organizací, která dala Roginskému i nám, jeho spolubojovníkům, možnost dělat to, co bylo dříve velmi nebezpečné a složité.

Oleg Orlov, bývalý předseda lidskoprávního centra Memorialu

Jestliže Memorial něčeho dosáhl – a dosáhli jsme lecčeho, jak na poli zvěčnění památky obětí politických perzekucí, tak v obraně lidských práv – je to jen jeho zásluha. Memorial jako světově známá organizace by bez něho neexistoval.

Alexandr Čerkasov, předseda lidskoprávního centra Memorialu

Byl pro nás pro všechny duší, motorem i mozkem. Teprve když se vytkne před závorku, začíná být jasné, že byl naším společným jmenovatelem. A nedá se ani vypočítat, pro koho a co všechno takovým jmenovatelem byl: pro občanskou společnost, pro zrození svobodného Ruska, pro lidskoprávní hnutí.

Jelena Račevová, novinářka

Arsenij Roginskij toho stihl spoustu. Byl svobodný v letech, kdy pro svobodu nebyly žádné předpoklady. Byl čestným historikem v době, kdy od historiků čestnost nikdo nečekal. Proměňoval tábory gulagu v muzea, protože muzea nemrzačí, ale vychovávají. Založil moskevský Memorial, aby bojoval za historickou pravdu – a vzešlo z něj 90 organizací po celém Rusku, které usilují o vítězství pravdy jako takové.