Svatováclavská tradice doprovází české dějiny již od 10. století. Stala se ústředním motivem českého středověkého státu a je symbolické, že svého vrcholu dosáhla v době jeho největšího rozmachu za Karla IV.

První zkouškou ohněm prošla za rozštěpení národní pospolitosti během občanských válek 15. století. Zemského patrona se proti svým protivníkům dovolávají jak ti „podjednou“, tak ti „podobojí“, kteří jinak kult světců odmítají (sám Jan Hus o svatém Václavu kázal a označoval ho za „Kristova vojína“).

Léta Páně 1420 vydávají pražská města manifest, kterým svolávají branný odpor proti křížové výpravě do země těmito slovy: „Abychom tak mohli nejkřešťanštější království od té křivdy a útisku našeho jazyka vyprostiti a vysvoboditi, a to s pomocí Pána Boha všemohoucího, jehož při vedeme, a s pomocí slavného sv. Václava, dědice našeho,“ zatímco neznámý katolický skladatel veršuje: „Svatý Václave, kníže náš, ty od Boha tu moc máš, by se ráčil smilovati, viklefy ven vyhnati, činíť mnoho zlého.“ Není divu, že se katolíci sešli s kališníky ke společné volbě Jiřího z Poděbrad v roce 1458 za zpěvu svatováclavského chorálu.

Stejně stranicky „oportunní“ postoj zachovává sv. Václav i v době pobělohorské. Vlastenecký jezuita Balbín v této době českého státního i národního úpadku vyzývá ve své Obraně jazyka českého sv. Václava slovy: „Ty z patronů země České nejpřednější a největší, Václave, budiž Vratislavem a navrať Čechům starou slávu…“

Podobně českobratrský exulant Adam Hartman zařadil do českých náboženských evangelických dějin vedle plejády bratrských mučedníků i knížete Václava (spolu s ním i kněžnu Ludmilu a prvního českého biskupa Vojtěcha). Tato Historie o těžkých protivenstvích církve české, jejíž hlavním redaktorem byl zřejmě Jan Ámos Komenský, se stala velmi populární a byla tajně šířena mezi nekatolíky i v českých zemích.

Jak Balbín tak Hartman s Komenským stojí v opozici proti stejnému nepříteli. Zatímco však protestantští exulanti vystupují proti „katolickému“ císařství z věroučných pozic, domácí katoličtí vlastenci stojí v opozici proti císařství s jeho centralizačním a germanizačním úsilím z historizujících pozic národních. Tyto dvě základní národní pozice jako by se odrazily i v ideových bojích první republiky. Jak si při nich stál kníže Václav?

Dyk i Čapek

Pro básníka, odbojáře, národního demokrata, radikálního nacionalistu Viktora Dyka je Svatý Václav „kníže laskavý, ale pevný… Nemá nic mnišského a dávno před tím, než byl tak zachycen tvůrcem pomníku svatováclavského, vyjížděl v představách těch, kdož se k němu obraceli, na svém koni a v zbroji jako vůdce a bojovník věci dobré, ochotný odraziti každý útok a čelit pohromě. Ku podivu také jeho smrt je ozářena jasem; ten, kdo zvedá ruku vražednou proti Svatému knížeti, jeví se naplňovatelem nutného osudu. Počátky českého státu jsou spojeny s představou vrcholné oběti.“

Podívejme se na názor z tábora protilehlého – Karla Čapka, podle Dyka pozéra, který „na rozdíl od těch, na něž shlíží s výše, byl vždy dobrým obchodníkem“. Ať už byl Karel Čapek pozér nebo ne, na sv. Václava měl podobný názor jako „národovec“ Dyk. Lidové noviny otiskly o pochmurných Vánocích roku 1938 Čapkův fejeton, ve kterém věhlasný spisovatel vzpomíná, jakou sílu a povzbuzení mu dal zážitek v době první světové války, když vstoupil do svatovítské katedrály, kde právě průvod kněží zpíval prastarou českou hymnu – Svatováclavský chorál – a píše: „Pro naše otce byl dědic země České představitelem našeho starého státu, byl korouhví a symbolem našeho státoprávního boje; jak věci stojí, ani tato tradice ještě nepatří do musea. Ono s tím zahynutím nás ni budoucích to dá ještě hromadu práce a víry; a v ledačems budeme navazovat na dobré a trpělivé metody našich otců.“

Masarykův kníže míru

Dyk se stavěl velmi ostře i proti T. G. Masarykovi, označoval se za jeho „uvědomělého“ opozičníka. Zjednodušeně by se dalo říct, že zatímco u Dyka stál na prvním místě národ a jeho státnost (vše ostatní, náboženství, demokracie… bylo druhotné), Masaryk naopak na první místo kladl náboženskou ideu, od které odvozoval vše ostatní včetně národa. Tato rozdílná stanoviska však nebránila tomu, aby se v hodnocení postavy sv. Václava tito ideoví odpůrci shodli. Svatý Václav byl podle Masaryka „především knížetem míru, ale statečně hájil svobodu přemyslovského státu a uhájil. Život a smrt sv. Václava nás učí, že zdraví a život národa spočívá ve vzdělanosti a mravnosti, na mravnosti posvěcené pravou zbožností. Národ ctil a miloval v mučedníkovi především lidskost.“

Právě u Masaryka je možno zaznamenat v této věci pozoruhodný vývoj. Masarykův původ z okrajového kulturního prostředí moravského Slovácka a jeho příchod do centra českého dění Prahy až ve věku dospělosti zřejmě způsobil, že se TGM s českými tradicemi vyrovnával až v době své dospělosti a vlastně po celý život. Zatímco v jeho ideovém programu z 90. let minulého století, v České otázce, postavu sv. Václava do pantheonu českých herojů nezařadil, v pozdějších letech v době svého prezidentování figuruje už přemyslovské kníže mezi ostatními velikány Masarykových českých náboženských dějin: „Humanita – toť náš národní program, program Dobrovského, Kollára, Palackého, Havlíčka a už Komenského, králů Jiříka a Karla a svatého Václava.“

Můžeme se samozřejmě ptát, do jaké míry hlava státu Masaryk svůj ideový program doplnil (zařazením českých panovníků) o „státní prvek“. Jinde však zmiňuje význam sv. Václava jednoznačně v duchovním smyslu: „Náš národ silně žil nábožensky; vemte si: svatý Václav, Hus, Chelčický, Komenský!“

Zato přední literární kritik a historik Arne Novák přistupuje k sv. Václavu čistě z mocenského hlediska: „(Sv. Václav) zdá se dnes nejživějším, nejčasovějším a nejsnáze pochopitelným generaci, která vynakládá všechny síly, aby dobudovala a upevnila svou svobodu a samostatnou obec, rovnoprávně a spravedlivě včleněnou do soustavy evropských států…“

U „tradicionalisty“ Nováka tento postoj jistě nepřekvapí. Co ale svatováclavské tradici říká Novákův kolega, „radikál“ F. X. Šalda? Šalda je bezesporu jeden z největších duchů naší novodobé kultury. Jelikož měří všem stejně – prezidentu jako zcela neznámému autorovi, buržoovi i dělníkovi, státu, církvi i národním modlám, je od svých méně chápavých odpůrců označován jednou za „komunistu“, jindy za „anarchistu“. „Když jsem psal v roce ponížení a hladu válečného roku 1917 svého Selského sv. Václava,“ vzpomíná Šalda, „stačilo mi jen, ponořiti se do vzpomínek svého jinošského věku a z nich zhustila se mi již sama sebou líbezná postava Václavova, pro mne stejně velkého jako světec i kníže, jako duch kulturní i jako budovatel říše.“

Šalda polemizuje s rozšířeným názorem, který je ochoten uctívat „knížete Václava“, ale nikdy ne „světce Václava“: „To je, páni pokrokáři, stanovisko žalostně nepokrokové. Neboť: kníže je pojem z oblasti moci světské, hmotné, časné, kdežto světec je pojem z oblasti moci duchové a mravní! … Kdybych byl nucen k rozhodnutí, chci-li uctívat buď jen, dejme tomu, Karla IV. nebo Žižku, nebo jen žebráčka z Assisi, rozhodl bych se pro tohoto, poněvadž je hodnotou vyššího řádu než oni dva první.“

Jako kdybychom zde četli mladého Masaryka. Ovšem pro tehdejší vyznavače Masaryka-presidenta nebyl Šalda dost „realistický“. Spíše bychom mohli říct „konformní“.

Svatý Václav Franze Kafky

Zatímco duše hrubšího založení si spojují sv. Václava s brněním a pádnou paží, duše jemnější v postavě svatého knížete hledají lidství ─ ochránce slabých, zranitelných, kteří se neumějí bránit. Není divu, že tento milosrdný sv. Václav přitáhl pozornost i příslušníka malé, ponížené židovské komunity. Dílo Franze Kafky je jedno z nejkultivovanějších vyjádření pocitů osamělosti a zranitelnosti lidské duše uprostřed dehumanizované moderní civilizace. Kafka Žid, částečně Němec i Čech, a zároveň nic z toho, hledající cestu k Bohu a ke svým židovským kořenům na konci svého nedlouhého života, se v roce 1924 svěřil svému příteli Robertu Klopstockovi: „Já pražský nevěřící Žid stal jsem se věřícím a změnil jsem svůj světový názor. Můj svatý Václav, plod ducha doby a výraz naděje 10. století v Čechách, je také můj Václav a projev mé víry jakožto věřícího žida, který je otevřen křesťanství Františka z Assisi a svatého Václava, jimiž oběma děkuji za víru v budoucí posmrtný život.“

Kafka se svatováclavskému tématu věnoval léta. Začal psát dokonce román o boleslavské vraždě, který však na základě nově nabytých znalostí spálil a pustil se v roce 1922 do dramatu o sv. Václavovi.

Tento svatováclavský exkurs můžeme zakončit u Kafkovy české přítelkyně – spisovatelky a novinářky Mileny Jesenské. Jesenská, příslušnice české kulturní avantgardy, pocházející ze staré pražské patricijské rodiny, která vstoupila dokonce do komunistické strany (po moskevských procesech vystoupila), byla svým bohémským založením na první pohled osoba zcela protichůdná osobě do sebe uzavřeného Kafky. Pod tímto bouřlivým závojem se však v Jesenské skrýval hluboce citlivý člověk. Milena Jesenská v předvečer nacistické okupace, jejíž se sama stala obětí, vyřkla tato slova: „Jsem Češka, a mám pro to dobrý hudební sluch. Slyším jasně slova a vyvolávám si přesně, co představují… Bydlíme tu celá staletí. Národ, který má svou řeč, zvyky, mravy, písně, touhy a ideály. Netvoříme most mezi Němectvem a Slovanstvem, po mém názoru. Tvoříme, my všichni Češi, most mezi Čechy včerejška a Čechy zítřejšími. Předáváme chorál svatého Václava svým dětem. To, a nic jiného neděláme…“

Starodávná svatováclavská tradice, která se začala vytvářet ihned po násilné smrti přemyslovského knížete, se často velmi nenápadně, ale o to houževnatěji a zároveň nenásilně vine českými dějinami už více než tisíc let. Je skoro až neuvěřitelné, jak rozdílné duchovní proudy dokázala v průběhu času oslovit. Představuje nezploštěné české dějiny napájené z mnoha duchovních zdrojů.

vyšlo v Lidových novinách 26. září 1998