Přinášíme druhou, závěrečnou část článku amerického historika a politického myslitele Roberta Kagana, který by si měli povinně přečíst všichni tuzemští političtí stratégové, od pana prezidenta po vítače Brexitu a stoupence atomizované Evropy „suverénních“ národních států. (První část článku je zde.)

Amerika musí zastavit rostoucí velmocenský tlak Ruska a Číny dříve než bude pozdě. Přijetí sfér vlivu by bylo cestou ke katastrofě.

Robert Kagan

Obě krize první poloviny 20. století a jejich řešení v r. 1945 upadly v Americe v zapomnění. V důsledku toho podstatně zeslábla, vzhledem k obtížím a nákladům, trpělivost americké veřejnosti. Zatímco předchozí neúspěšné a nákladné války v Koreji v r. 1950 a ve Vietnamu v šedesátých a sedmdesátých letech, dřívější ekonomické poklesy spojené s energetickou krizí a pokulhávající „stagflace“ poloviny a pozdních sedmdesátých let Američany neodvrátily od globální angažovanosti, neúspěšné války v Iráku a v Afghánistánu a finanční krize r. 2008 takový účinek měly.

Nový pokus americké administrativy „resetovat“ vztahy s Ruskem dal první ránu americké pověsti spolehlivého spojence. Uskutečněn hned po ruské invazi do Gruzie, vypadal jako odměna za ruskou agresi. K resetu došlo také na účet amerických spojenců ve střední Evropě, kde byly, s cílem uklidnit Kreml, hozeny přes palubu programy vojenské spolupráce s Polskem a s Českou republikou. Obama prakticky veřejně uznal privilegované postavení Ruska na Ukrajině, třebaže Spojené státy a Evropa usilovaly o ochranu suverenity této země. V Sýrii americká administrativa ve skutečnosti vyvolala ruskou intervenci svou pasivitou. Následující ruské akce, které posílily proud uprchlíků ze Sýrie do Evropy, také nepřinesly americkou odpověď navzdory zřejmému nebezpečí, že uprchlíci ohrožují evropské demokratické instituce. Signál daný Obamovou administrativou zněl, že nic z toho není ve skutečnosti americký problém.

Mezi tím obě revizionistické mocnosti zvyšovaly svou snahu o změnu stávajícího řádu a byly v těchto letech aktivnější při jeho napadání. Jedním z důvodů bylo rostoucí poznání, že Spojené státy ztrácejí vůli a schopnosti řád udržet.

Existuje mýtus, zejména na straně liberálních demokracií, že revizionistické mocnosti lze pacifikovat uznáním jejich požadavků. Americké omezování ve své logice směřovalo ke snižování napětí a soutěživosti. A naopak: čím bezpečněji se revizionistické mocnosti cítí, tím ambiciózněji se chovají při sledování změny systému ve svůj prospěch, protože odpor vůči změně se zdá oslabovat. Pohleďme znovu na Čínu a Rusko: nikdy v minulých dvou stoletích nepožívaly větší bezpečí před vnějším útokem než dnes. Přesto jsou obě tyto mocnosti nespokojené a stávají se stále agresívnější při vyvíjení tlaku, což vnímají jako sílící přednost v systému, ve kterém Spojené státy nekladou takový odpor jako dříve. Změnily v tomto směru především své metody. Čína byla dosud opatrnější, zdrženlivější a trpělivější, uplatňovala svůj vliv převážně svým velkým ekonomickým potenciálem a užívala svou rostoucí vojenskou sílu hlavně jako prostředek odrazování a regionálního zastrašování.

Jestliže Čína rozpozná, že slábnou americké závazky vůči spojencům a že slábne postavení Ameriky v regionu, nebo že se snižuje její schopnost dodržet své závazky, pak bude náchylnější k tomu pokoušet se užít moci, kterou disponuje, k dosažení svých cílů. Jak se oba trendy k sobě blíží, stane se tato oblast místem, na němž dojde k první krizi.

Rusko je mnohem agresívnější. Vstoupilo do dvou sousedních zemí – do Gruzie v r. 2008 a na Ukrajinu v r. 2014 – a v obou případech si přisvojilo značné části území dvou suverénních států. Vezmeme-li v úvahu důraz, s jakým Spojené státy a jejich spojenci odpovídaly na podobné akce v průběhu čtyř desetiletí studené války, jejich nynější relativní zdrženlivost musila pro Kreml představovat jasný signál – a stejně tak pro celý svět. Moskva následně vyslala významné síly do Sýrie. Použila jako zbraň své dominantní postavení na evropských trzích s energií. Užila počítačové zbraně proti sousedním státům. Pustila se do extenzívní informační války v globálním měřítku.

V současnosti ruská vláda využívá zbraň, kterou Číňané nedisponují nebo se rozhodli ji zatím nepoužívat – a to schopnost přímo zasahovat do procesů voleb na Západě, jednak s cílem ovlivnit výsledky a obecněji diskreditovat demokratický systém. Napříč Evropou Rusko podporuje pravicové populistické strany, včetně Francie; používá svá média k podpoře favorizovaných kandidátů a útočí na ostatní; šíří smyšlené zprávy (fake news), aby ovlivnilo voliče (naposledy v referendum v Itálii); zasahuje do soukromých komunikací s cílem mást ty, které chce porazit. Rusko poprvé použilo tuto mocnou zbraň proti Spojeným státům, když významně zasahovalo do amerického volebního boje.

I když podle některých měřítek je z obou dvou mocností Rusko slabší, bylo při sledování cíle rozdělit a rozvrátit Západ zatím úspěšnější. Jeho zasahování do západního demokratického politického systému, jeho role při ovlivňování růstu proudu uprchlíků ze Sýrie do Evropy, to vše přispívalo k podkopání evropské víry v politický systém a zavedené politické strany. Jeho vojenská intervence v Sýrii, na rozdíl od americké pasivity, posílila existující pochybnosti o tom, že Amerika zůstane v této oblasti mocností. Pekingu se až dosud dařilo spíš přimět americké spojence, aby se z obavy před čínskou mocí pevněji přimkli ke Spojeným státům – ale to se může rychle změnit, zejména pokud Amerika setrvá na své současné trajektorii. Existují náznaky, že regionální mocnosti v současnosti přehodnocují svou orientaci: východoasijské země uvažují o regionální obchodní dohodě, která by nemusila zahrnout Spojené státy. Pokud jde o Filipíny, ty si aktivně předcházejí Čínu, zatímco řada států Východní a Střední Evropy se sbližuje s Ruskem, jak strategicky tak ideologicky. Můžeme brzy čelit situaci, v níž obě revizionistické velmoci budou jednat ještě agresivněji, za využití vojenských prostředků a budou formulovat pro Ameriku a ostatní svět extrémní výzvy v obou oblastech najednou.

To vše svědčí o tom, že Američané pokračují ve vysílání signálů o své nechuti udržovat světový řád, který vytvořili po druhé válce. Donald Trump nebyl při posledních volbách jedinou významnou politickou osobností, která volala po zúžení definice amerických zájmů a umenšení rozsahu amerického globálního vůdcovství. Oba, jak president Obama tak Bernie Sanders, prohlašovali „Amerika především“ (America first). Kandidát, který hovořil o nezbytnosti americké světové role, ztrácel. Dokonce i Hilary Clintonová byla nucena přestat podporovat smlouvu o transpacifickém partnerství. Nakonec lze pochybovat o ochotě amerického veřejného mínění pokračovat v podpoře mezinárodního systému dohod, odpírajících revizionistickým mocnostem nároky na sféry vlivu a regionální hegemonii a chránících liberální tržní normy mezinárodního systému. Pokud se tak stane v období rostoucí soutěže mezi velmocemi, tato zúžená definice pravděpodobně uspíší návrat k nestabilitě a srážkám předchozích období. To naopak bude dál podkopávat důvěru demokratického světa a ochotu k odporu. Historie napovídá, že se roztočí spirála úpadku, z níž bude návrat obtížný.

Taková období vždy svádějí k víře, že geopolitickou soutěž lze řešit snahou o spolupráci a přizpůsobování. Myšlenka, navrhovaná v současnosti Niallem Fergusonem, že svět může být ovládán jen spolkem Spojených států, Ruska a Číny, není nová. Takové kondominium se navrhovalo a činily se pokusy o něj v každém období, kdy dominantní mocnost nebo mocnosti mezinárodního systému se vyrovnávaly s výzvami nespokojených revizionistických mocností. Zřídkakdy to uspělo. Revizionistické velmoci nebylo snadné uspokojit. Jejich sféry vlivu nebyly nikdy dost rozsáhlé, aby to uspokojilo jejich rostoucí nároky na bezpečnost. Ve skutečnosti jejich rostoucí expanzivnost vedla k nejistotě, děsila sousedy a mířila pak k tomu, aby se spojovali proti vzmáhající se velmoci. „Uspokojení velmoci,“ řekl Otto von Bismarck, „je řídký jev.“ Němečtí vůdci, kteří nad ním zvítězili, nebyli spokojeni s tím, že jsou nejsilnější mocností v Evropě. Jejich snaha o to být stále silnější vedla ke vzniku koalic proti nim, přetvářejíc jejich strach „z obklíčení“ v proroctví, které se samo naplňovalo.

Je to obecný rys rostoucích velmocí – jejich akce vedou k větší nejistotě, o níž prohlašují, že ji chtějí snížit. V podstatě jsou proti existujícímu řádu (jak Německo, tak Japonsko se ve třicátých letech pokládaly za „nemajetné národy“).

Zaručovat revizionistickým mocnostem sféry vlivu, není návod na to, jak zachovat mír a klid, jako spíš pozvání k nevítanému konfliktu. Ruská historická sféra vlivu nekončí na Ukrajině. Zahrnuje pobaltské státy a srdce střední Evropy. V rámci ruské sféry vlivu národy nepožívaly autonomii nebo dokonce suverenitu. Polsko pod nadvládou ruského impéria či Sovětského svazu nebylo samostatné. Pro Čínu získání požadované sféry vlivu ve východní Asii znamená, pokud by jí dosáhla, uzavření regionu Spojeným státům – nejen vojensky, ale také politicky a ekonomicky.

Pro Spojené státy by návrat ke sférám vlivu světové vody neuklidnil. Vrátil by svět jen k podmínkám, jaké panovaly na konci 19. století, k době velmoci soupeřících o překrývající se a prolínající sféry vlivu.

Robert Kagan: Backing Into World War III. Foreing Policy, 6. 2. 2017

Přeložil Václav Mezřický