Knihu rumunské výtvarnice a scénografky Leny Constante (1909–2005) Tichý útěk český nakladatel vyslal do světa tržní konkurence s přídavným jménem „strhující“. Vyskytuje se hned v první větě na přebalu. V tomto případě však nejde o falešný reklamní tah.

Autentický příběh z rumunských věznic je skutečně strhující, navíc mistrně napsaný. Žánrově, pohledem ženy i sugestivním stylem, vyprávění připomíná dílo Dagmar Šimkové Byly jsme tam taky. Anebo další obdobná svědectví o stalinských vazbách, výsleších, lágrech či kriminálech. Osud rumunské výtvarnice se přesto vymyká, což se odrazilo i ve formě psaní. Je soustředěné pouze na sebe, na popis jediné osoby, jejích intimností a introspekcí. Za tento styl ovšem nenese zodpovědnost vrozený narcismus vypravěčky, nýbrž vnucené podmínky. Převážná část děje se totiž odehrává ve vakuu. Přesněji řečeno Lena Constante z dvanáctiletého trestu strávila osm roků v krutých podmínkách totální izolace, hladu, bití, tmy, vyhrožování či nedostatku spánku. Trauma, které si odnesla, bylo tak velké, že své zážitky musela nejprve napsat francouzsky, poněvadž jazykem svých věznitelů, jinými slovy mateřštinou, toho nebyla schopná. A odvážila se k tomu až patnáct let po odchodu z vězení v roce 1977. Kniha poprvé vyšla v pařížském nakladatelství Editions La Découverte v roce 1990. Ve Francii získala cenu Asociace francouzských spisovatelů, brzy ji přeložili i ve Spojených státech a Velké Británii.

Lena Constante vystudovala Akademii umění v Bukurešti. Věnovala se tvorbě tapisérií, reprodukcím vesnických ikon a etnografické práci s přesahem do osobitých výtvarných koláží. V poválečném Rumunsku založila spolu se ženou ministra spravedlnosti komunistické vlády Lucreţia Pătrăşcanu první loutkové divadlo. Což se jí stalo osudným, když byl Pătrăşcanu označen za „agenta imperialismu“ a zatčen. V politickém procesu měla hrát roli jedné ze špiónek Pătrăşcanovy nepřátelské sítě. Policie si pro ni přišla 17. ledna 1950. Tímto datem začínají její „deníkové záznamy“ v knize Tichý útěk. Pravidelně je uvádí řada čísel, neboli přesný počet dnů, jež strávila v různých celách a kriminálech. Jakoby Constante nechtěla nic opomenout, vytěsnit z doby, kdy byla nespravedlivě vězněná a ponižovaná.

„121., 122., 123.,… Dlouhé dny mě nechali vyhnít. Utápět se v úzkosti. /…/ Byla jsem jako mrtvá voda. Zahnívající. Na pažích, na obličeji, na ramenou, všude bujely hnisavé pupínky.“ „1 181., 1 182., – 1 145. den věznění – 31. prosinec 1953. Tolik prázdných dnů.“

Jde však o prázdnotu plnou strachu, zoufalství, rezignace, kam doléhají zlostné hlasy vyšetřovatelů, nadávky bachařů, ale i pamětí oživované vzpomínky na příbuzné, přátele, příjemné věci před zatčením. Právě v těchto střípcích světla v temné a smrduté kobce instinktivně vytuší naději, jak nepodlehnout šílenství, neproměnit se v loutku předem připraveného procesu (několikrát své přiznání odvolá), a uchovat si duševní zdraví a svěžest. Rumunská výtvarnice tuto formu vzdoru a vůle přežít nazývá útěky. Útěky do světa imaginárních představ a tvorby. V hlavě proto skládá básně, písně, sepisuje pohádky, divadelní hry pro děti, vše překládá do francouzštiny a současně se to učí nazpaměť. Podobně kreativně využívá i jakýkoliv úlomek zdi, stéblo ze slamníku, třísku, nit z blůzy, rybí kost či vlasy, jež slouží k výrobě miniaturních postaviček či nástrojů osobní potřeby.

Kniha Tichý útěk je tak nejen přesnou diagnózou schopností zla komunistickému režimu, ale především úchvatným vyprávění o síle osobnosti, jež i v nelidských podmínkách chce a zůstane člověkem.

Jaroslav Formánek

(Lena Constante: Tichý útěk. Tři tisíce dní sama v rumunských věznicích. Přeložila Jana Klokočová, Nakladatelství Doplněk, Brno.)

Babylon 2/XXIV, 13. června 2015