„Ty si nevezmeš sobí oblek?“ zeptá se Isku suše. Myslí tím kabátek. Chystáme se na slavnostní večeři do jídelny a já si připravil oblek, co mi poslala máma. Isku mě nespokojeně pozoruje. „Samueli, to nepomůže, když se takhle vystrojíš,“ řekne kysele. „Všichni tady vědí, kdo ve skutečnosti jsi.“ Zakaboní se a řekne: „Nemysli si, že lidi začnou mít rádi někoho, jako jsi ty, jen proto, že jsi vyhrál!“ Hlas ale nemá tak tvrdý jako obvykle. Ztratil na síle. Pak jen tak stojí, zírá…