Datum 14. července 1789, kdy byla dobyta pařížská pevnost Bastilla, je považováno za chronologický počátek Velké francouzské revoluce. Jeho předehrou se ovšem stalo slavnostní zahájení sněmu generálních stavů (kněžského, šlechtického a měšťanského) dne 5. května t.r. Došlo k tomu poprvé od roku 1614 a mnozí se domnívali, že zažívají návrat od absolutistické monarchie k monarchii stavovské. Jenže za těch 175 let se poměry ve Francii podstatně změnily a neprivilegovaný třetí stav se za přispění řady renegátů z řad kléru i aristokracie prohlásil za Národní shromáždění a 6. července proklamoval, že suverenita „lidu“ má být nadřazena suverenitě krále. Ten již předtím požadoval, aby se samozvaný sbor rozešel.

Spor mezi ním a královským dvorem se vyhrotil pět dní poté, kdy král propustil z úřadu generálního kontrolora (ministra) financí, jehož snahy o nápravu zdevastovaného odvětví se těšily značné popularitě. Hned nato vypukly nepokoje a začala se spontánně organizovat občanská milice (pozdější Národní garda). Zřejmě na popud nejagilnějších členů Národního shromáždění a gardistů došlo 14. července k několikahodinovému zmatenému ostřelování Bastilly, kterou hájilo na 80 vojenských invalidů a tři desítky švýcarských žoldnéřů. Teprve, když někoho ze zhruba dvou tisícovek obléhatelů napadlo zaměřit děla na bránu pevnosti, přiměli obránci jejího velitele, markýze de Launey, aby kapituloval.

Bastilla byla spíše proslulá jako státní vězení, a v důsledku toho jako symbol panovnické zvůle. Pikantní je ovšem fakt, že v době jejího pádu ji nedobrovolně obývalo jen sedm vězňů, kteří zde byli konfinováni na přání svých rodin pro pohoršlivý způsob života, nebo pro duševní chorobu. Jejich životní podmínky byly pravda tristní, ale nijak strašlivé. Ostatně – k největším proviněním markýze de Launey, jenž byl rozzuřeným davem na místě lynčován, patřilo, že zůstal do poslední možné chvíle věrným služebníkem svého krále, a že vězně poněkud omezoval při povolených vycházkách po nádvoří, aby neponičili záhonky, kde jeho manželka pěstovala kytky a trochu zeleniny.

„Vítězný lid“ přičichl ke krvi a ta mu zavoněla. O týden později byl lynčován Neckerův nástupce v úřadě – takřka sedmdesátiletý J. F. de Foullon. Pařížští revoluční agitátoři šířili po venkově nejdivočejší zprávy o bandách zastánců „starého (tj. královského) režimu“, jež boří domy, zabíjejí hospodářská zvířata a pálí úrodu. Podařilo se jim vyvolat všeobecnou psychózu Velkého strachu, a tím i celou řadu útoků na sídla vrchností, v jejichž důsledku mnoho příslušníků šlechty opustilo Francii. Revolučním hitem se stala odrhovačka, jež by ve volném překladu mohla znít asi takto:

Hura, hura, hura, aristokraty na lucerny,

hura hura, hura, aristokraty pověsit.

Až budou všichni viset vesele,

sedřeme jim rýčem kůži z prdele.

Hura, hura, hura…

Zbytky zastrašené šlechty a kléru nebylo těžké přimět, aby se vzdaly tradičních privilegií a 26. srpna 1789 schválily Deklaraci práv člověka a občana. Jenže proměna dosavadní stavovské společnosti v občanskou se nedala nadekretovat ze dne na den, a navíc v situaci, kdy většinu obyvatel Francie tížil každodenní boj o chleba. Obrovský státní dluh vyvolal peněžní inflaci a neúroda z minulých let snížila produkci obilovin. Královskému dvoru se vymstilo nařízení Ludvíka XIV., aby každý z jeho poddaných měl aspoň jednou denně na stole královský chléb (le pain royale) – stejně jako panovník. Jestliže tedy poddaní jeho prapravnuka Ludvíka XVI. volali „po chlebu“, neměli ovšem na mysli nic jiného než poctivou bagetu z bílé pšeničné mouky.

Stejně jako dobytí Bastilly je opředena mýtem skutečnost, že si dav pařížských žen z chudých vrstev vynutil 5. října osudového roku přesídlení královského dvora z Versailles do Paříže. Předně ten průvod provázelo několik tisíc ozbrojených „národních gardistů“ a celá iniciativa vyšla od pařížských prostitutek, které na příslušníky královské stráže volaly, že jim „dají zadarmo“. Pohled na ozbrojenou přesilu na jedné a vstřícné „kněžky lásky“ na druhé straně spolehlivě podlomí bojového ducha i v případě příslušníků elitních útvarů. Řada se jich k pochodu do Paříže spontánně přidala a prostitutky si údajně libovaly, že se vracejí s královským pekařem i pekařkou – Ludvíkem XVI. a Marií Antoinettou.

A pak už to šlo jako podle not pekelného kvapíku – na jaře 1792 jednostranné vyhlášení války habsburské monarchii (navzdory slavnostním mírovým proklamacím), následné období Velkého teroru, řádění samozvaných výborů bdělosti, rozsudky smrti vynášené mimořádnými tribunály na základě pouhého podezření, neustálý frakční boj mezi politickými kluby i uvnitř nich… Vnitropolitické tenze se sice po pádu jakobínské diktatury zmírnily, ale na úkor mezinárodních vztahů. Války s republikánskou a napoleonskou Francií se protáhly takřka na čtvrtstoletí a zasáhly nejen celou Evropu, ale i řadu míst na zeměkouli. To se ta Deklarace práv člověka a občana – o povinnostech ani slova – zatraceně prodražila!

K odkazu revoluční diktatury se z evidentních důvodů hlásili ruští bolševici a v této souvislosti stojí za zmínku, že se příjmení jednoho z patologických hlasatelů společenské nenávisti J. P. Marata stalo v Sovětském svazu oblíbeným rodným jménem (ostatně i my máme v Praze-Hostivaři jeden „Maraťák“ dodnes). Nacistický režim se naproti tomu zhlédl v revolucionářských technologiích a zavedl popravy sekerou – stínacím strojem po vzoru pověstné gilotiny. Uvedl rovněž do praxe návrhy jistého francouzského revolucionáře na využití otravných (v daném případě důlních) plynů za účelem uspání nebo udušení nepřátel a určitou inspiraci návodem jednoho učence na využití stažené kůže pobitých „kontras“ k podšití jezdeckých kalhot francouzské revoluční armády. Při popisu okázalých poct, prokazovaných mimořádně plodným francouzským matkám, se mi okamžitě vybavil Mutterkreuz – jediný nacistický řád s faksimilií podpisu Adolfa Hitlera.

Patrná je inspirace komunistických a nacistických režimů ve francouzských revolučních tribunálech, trestních – doslova „pekelných“ – obřadech (les colonnes infernales), a také plucích naděje (les régiments de la espérance), jež zneužívaly přirozeného sklonu mužské mládeže ke „hraní na vojáčky“. A v neposlední řadě je třeba se zmínit o agresivní propagandě, která apelovala na „rodinu, půdu a krev“, přičemž ti „osvícení a pokrokoví“ se vyznačovali krví čistou, zatímco „tmáři a zpátečníci“ krví nečistou (srv. refrén Marseillaisy). Básník a dramatik Philippe Fabre d´Églantine dokonce požadoval, aby se nečistá krev nepřátel revoluce stala pro francouzskou „svobodu“ první zápalnou obětí (le premier holocauste)! Vše potvrzuje tezi, že řada dosud běžných pojmů nabyla svého obsahu na sklonku „osvíceného“ 18. století a zakořenila v tom minulém, které raději nebudeme žádným přívlastkem označovat.