Texty napíšu, zkontroluju, opravím, odešlu a jsou pryč – zmizí v propadlišti času. Tichá modlitba, tuším z roku 1985 se mi ale podzim co podzim pravidelně vrací (tady je overtura „děje“, který následuje potom – to je ale moc dlouhý). K tomu jsem přidal foto, jak jsem se včera toulal v opuštěných horách kolem Jizery. Tichá modlitba je rituál.

Cesta se stáčela k půlnoci

vzhůru na Oslí vrch

kolem pustého hradu

údolím mezi skalami

přes slané jezero

dál do země temnot

málo už bylo času

a podzim ne a ne skončit

vždy nové mlhy popadaly

ze skalních slují

a listí na zemi bylo vždy

o něco rozmočenější

bylo to bahno, po celém

lese bylo bahno

a buky se táhly do dálky

jako klenba vlhkosti a zmaru

jak krápníkové jeskyně tlení

všude kapala barva listí

chabé vězení

kap a plác, kapka čiré vody

a mrtvý hnijící list

věděl jsem, že jako žebravý

mnich sotva dojdu

všude po lesích číhají

zabijí tě z rozlícenosti

že nic nemáš

a jako potulný ozbrojenec

se také daleko nedostaneš

stáda roztrhají samotáře

a kdo tedy dostane ten

TĚŽKÝ LIST pro PÁNA Z ČERNÉ?

 

Kvíčaly, křivky a brkoslavové

dávno už šukají po větvích

hledají scvrklé plody jeřábů

zimní chrapouni udiveně

vylézají z hlubokých nor

a okrádají se tak o zásoby

životodárného tuku

rostliny uspaly vědomí

aby je mráz nezahubil

slunce bledne, slábne

slábne zimo, zimo!

Morano, Morano

bohyně čistoty

sestup a uzamkni

hnisající rány

klíčení a hnilobu

smích té nekonečné

války

zahub snažení

spal nemoc

ty pak odložíš svůj meč

kutnu na zem uložíš

listí se vrátí do větví

a slunce

 

nehraj si

to už bude věčnost

…