Před třiceti lety proběhl soud s Ivanem Martinem Jirousem, kterého – spolu s Jirkou Tichým – komunisté poslali už po páté (!) za mříže: tentokrát za to, že ručili za petici Tak Dost!, kterou sepsal Magor v reakci na utýrání Pavla Wonky ve věznici v Hradci Králové a označil v ní komunisty za vrahy. Jako jednoho ze signatářů petice si mě předvolali vyšetřovatelé StB, kteří se k tomu účelu vypravili do Prahy z Brna (Magora podle bydliště vyšetřovala jihlavská, potažmo brněnská StB). Obvykle jsem na předvolánky od StB nereagoval, házel jsem je do koše, ale tentokrát jsem na Barťák šel – ne na Sedmičku, ale na Čtyřku, kde sídlila vyšetřovačka StB. Řekl jsem, že petici mi přinesla podepsat jedna známá, kdo to byl, už si nepamatuju, a podepsal jsem ji proto, že s jejím obsahem souhlasím. To bylo všechno, co jsem k tomu uvedl. Když už to chtěli zabalit, zadržel jsem je, že chci učinit k celé věci prohlášení. „No prosím,“ řekli fízlové. „Ivan Martin Jirous je nejlepší a nejčestnější člověk v téhle zemi, kterého znám,“ řekl jsem. Fízl, podepsaný jako major StB René Kryštof, úplně zbrunátněl. „Cože, ta chátra!“ vyjelo z něj a chvíli to vypadalo, že ho, hajzla, klepne vzteky pepka. Když popadl dech, odsekl: „To s tím nesouvisí!“ „Ale souvisí,“ opáčil jsem. „Nesouvisí!“ „Dobrá, protokol ale nepodepíšu.“ Fízlové měli zřejmě od prokurátora za úkol sehnat výpovědi signatářů petice a nechtělo se jim odjet s prázdnou. Nakonec do protokolu napsali: Ivan Martin Jirous je nejlepší a nejčestnější člověk v týhle zemi! Úplně bylo slyšet, jak přitom skřípou zuby. Cha cha. Kvůli téhle větě jsem tam šel. Estébáci s tím ale neměli, co dělat – byl to vzkaz pro kamaráda do vazby.

Ve čtvrtek 9. března probíhal v Jihlavě proces s Magorem a Jirkou Tichým. Sjelo se tam asi osmdesát přátel. Soud se nacházel v budově bývalého gymnasia, kterou si zabrali komunisté, zatímco škola se musela přestěhovat jinam. Byla to budova ve tvaru obdélníku, uprostřed s velkou dvoranou, která kdysi sloužila jako školní hřiště – dosud tam byly basketbalové koše.

Líčení se konalo ve druhém patře. Dovnitř se dostala akorát Magorova žena Juliana a bývalá Jirousova žena Věra, Jirka Tichý tam měl dva zástupce a k přelíčení ještě pustili předsedu Mezinárodního helsinského výboru Karla Schwarzenberga. Ostatní vstupenky tradičně získali zaměstnanci ministerstva vnitra. My jsme stáli na konci chodby bočního traktu, dál byly zavřené skleněné dveře, hlídané několika policisty.

Kolem půl osmé zastavila ve dvoře modrá Avie, všichni jsme se nahrnuli k oknům, jestli nepřivezli Jirouse, a opravdu – za chvíli už ho vedli přes dvůr. S pouty na rukou a s dlouhými vlasy, které mu povlávaly kolem hlavy, vypadal jako nějaký indiánský náčelník – poslední z bojovníků, který se odmítl vzdát. Dvorana se zaplnila naším křikem a pozdravným voláním.

Soud začal v protilehlém křídle budovy. Prokurátor navrhl pobuřování ve 2. odstavci, to bylo do dvou let. Ve 12 hodin byla přestávka. Pak líčení pokračovalo. Jsme v oknech záchodků, které jsou přes dvůr naproti soudní síni. Najednou se tam rozsvítí silné lampy – bolševická televize – a vidíme, že všichni vstávají. Rozsudek! Křičíme „Svobodu pro Jirouse!“, „Martine, jsme s tebou!“ a „Stalinisti neprojdou!“.

Je 17 hodin a soud končí. Z okna od soudu nám kdosi ukazuje, třikrát jedna ruka plus palec – šestnáct měsíců! Martin doprovázen dvěma bachaři s pouty na rukou vychází na dvůr, k Avii to mají dvacet metrů. Máme několik vteřin. Křičíme z plna hrdla pozdravy a nadávky komunistům. Jirous se neznatelně usmívá. Nakládají ho do Avie a odvážejí.

V budově bývalého gymnasia nikdo v tu chvíli netušil, že za osm měsíců bude Jirous venku. Kdyby to soudce, fízlové, eskorta… věděli, chovali by se jinak? Ne – dál by soudili, persekvovali a ponižovali lidi, až do úplného konce, protože předtím, než se stali součástí systému, museli se zbavit svého já. To je však vůbec neomlouvá, právě naopak. Tzv. plnit rozkazy bylo pro mě vždy okolností přitěžující.

úryvek z knihy Fízl