Někdy na počátku léta 1989 při jednom výslechu v Bartolomějské 7 mně fízl, ten „hodný“, který to myslel dobře, povídal – poté, co mi jeho kolegové dali přes hubu: pane Placák, můžete si dělat, co chcete, vydávejte si svoje časopisy, dělejte si koncerty, výstavy … to všechno je pořádku. Jenom ale ne žádné demonstrace – ty by mohly všechno tohle ohrozit!

Jistě demonstrace ohrožovaly především možnost transformovat režim zevnitř v režii vnitráků a těch komunistů, kteří viděli, že skalní křídlo KSČ vede celý režim do záhuby. Demonstrace narušovaly možnost zákulisního odstavení jedné party komunistů druhou, flexibilnější a zdánlivě tak hrály do not skalním komunistům, kteří mohli zdůvodňovat svůj represivní postup.

Tyhle komunisticko-estébácké hrátky – pokud tedy existovaly a nebyly jen představou jedinců, kteří se báli nějak organizovat (typický poskok do poslední hodiny byl v tomhle ohledu šéf StB generál Lorenc, který si po listopadu hrál na reformátora, ha ha) – nám byly srdečně jedno, nebyl to náš problém, vůbec jsme něco podobného neřešili. I když část opozice, především lidé z exkomunistické Obrody, se na demonstrace dívali podobně jako „reformně“ (aparátu) naladění estébáci (ruší „klid na práci“, i. e. intriky etc.), my jsme chtěli jen jedno: aby už šli konečně do prdele, všichni, bez rozdílu. Demonstrace byly opravdu to, čeho se komunistický režim bál, a to bylo rozhodující.

Dne 14. února přijalo předsednictvo Federálního shromáždění Československé socialistické republiky tzv. zákonné opatření, kterým se zpřísňoval pendrekový zákon z 22. srpna 1969, který posvětil ještě Alexander Dubček coby předseda FS , než ho zcela odstavili, a prezident Ludvík Svoboda (spíš tedy východní rezident, než prezident – není to už česká tradice?) proti Čechoslovákům, kteří – na rozdíl od těchto „národních vůdců“ – protestovali proti okupaci.

Novela pendrekového zákona ze 14. února 1989 zvýšila trest podle § 156a tr. z. ztěžování výkonu pravomoci veřejného činitele ze šesti měsíců na jeden rok, zatímco u přečinu proti veřejnému pořádku se zvýšil trest ze tří měsíců na šest a možnost uložit pokutu vzrostla z 5 000,- Kč na dvacet tisíc (jelikož jsem měl tehdy průměrný plat zpravidla kolem jednoho tisíce korun, dělalo to dvacet měsíčních platů, což je dnes suma dejme tomu půl milionů).

Přečinu proti veřejnému pořádku (pokud tedy nešlo rovnou o trestný čin) se přitom dopustil nejen ten, kdo se účastní akce narušující veřejný pořádek, kdo k takové akci vyzývá nebo ji podporuje, kdo neuposlechne výzvy veřejného činitele k zachování veřejného pořádku nebo kdo k takovému neuposlechnutí jiného vybízí, ale i ten, kdo vyhotoví, umožní vyhotovení nebo rozšíří tiskovinu, která svým obsahem narušuje zájem socialistického státu na zachovávání veřejného pořádku, na což bolševik v roce 1969 zapomněl. K tomu je dobré dodat, že právo shromažďovací zaručovala občanům ČSSR komunistická ústava.

Návrh

zákonného opatření předsednictva Federálního shromáždění

ze dne 14. února 1989

k ochraně veřejného pořádku