Prchal vyprchal

Příští den jsem uvažoval, jestli mám na Barťák pro občanku jít, nebo ne. Věděl jsem, že estébáky něco pálí, že mají něco na srdci. Bylo jasné, že dostali za úkol něco s Českými dětmi provést, a neměli vůbec nic v ruce. Prchal se evidentně chtěl stůj co stůj dobrat nějakého výsledku. Řekl jsem si, že bude lepší si to odbýt hned, než aby mě zase dlouhé týdny naháněli.

Zavolal jsem otci a bratrovi, řekl jim, co se stalo a kam jdu, a kdybych se do určité doby neozval, ať o tom vyrozumí Uhlovi.

Výslech na Barťáku začal zprudka:

„S kým jsi o včerejšku mluvil!“

„S nikým.“

„Nelži!“

Tak to šlo několik minut a přestal jsem reagovat.

Nakonec Prchal přede mne položil tužku a čistý papír formátu A4 a řekl:

„A teď nám tady hezky popořadě sepíšeš, co chystají České děti na tenhle rok, nebo jedeme znovu na výlet, a tentokrát to už nebude legrace, jako včera,“ vyhrožoval.

Vzal jsem tužku a doprostřed bílého archu jsem napsal větu: „Bavím se jen se slušnými lidmi!“

Byla to pitomost, ale fungovala dokonale. Prchal zrudl vzteky a prudkou ranou mě srazil ze židle.

Očekávaje další bití, zůstal jsem ležet na podlaze a chránil si hlavu. Byl jsem najednou ve stavu jakéhosi psychického zaseknutí, kdy je člověku všechno jedno. Prchal stál nade mnou a křičel, ať si nemyslím, že mi bude všechno donekonečna procházet, že mě dostane a taky o mně rozhlásí, že spolupracuji s StB.

Přestal jsem ho vnímat. Najednou práskly dveře a byl pryč. Pomalu jsem se zvedl a posadil se znovu na židli. Zbylí fízlové přecházeli po místnosti sem tam, tam sem jako kočky v kleci.

Zelený mužíček

Posléze přišel nový fízl a odvedl mě do jiné části policejní budovy, kde nastoupili „hodní“ fízlové – jeden z nich byl vychrtlý mužíček v zeleném fráčku s velkým ohryzkem a vyboulenýma potměšilýma očkama, učiněný vodník, metr padesát pět vysoký fízl Václav Duchač, který byl velmi dobře známý v pražském undergroundu. Druhý fízl, kterého jsem viděl poprvé, vypadal jako obtloustlý tatík a představil se jako Drahokoupil, vzpomínám-li si dobře.

Duchač začal obšírně, mluvil odleva doprava, shora dolů – je prý zbytečné se dostávat do konfliktů, obzvlášť v dnešní době, kdy se poměry změnily, že si mohu klidně psát, co chci, hrát, co chci, vydávat, co chci, dělat samizdat, prakticky si dělat, co je libo, ale jen ne vyvolávat nějaké konfrontační nálady, nějaké demonstrace, které k ničemu nevedou, protože vše se může řešit v klidu a na všem je možno se dohodnout – i na povolení shromáždění, pokud bude záruka, že nedojde k nějakým provokacím. Je prý schopen dohodnout povolení demonstrací ve Stromovce na příslušném národním výboru. „Zařídím to,“ tvrdil Duchač a dal mi na sebe telefon, ať mu určitě zavolám.

„Vlez mi, skřete, na záda,“ říkal jsem si. I když to, co Duchač tvrdil, nebylo vůbec blbé. Každopádně bylo jasné, kde komunisty tlačí bota. Demonstrace byly v rozporu s představou vývoje, kdy by se strana zbavila politicky i intelektuálně nejméně pružných představitelů, přizvala by do vlády tu část oposice, která by byla pro ni přijatelná, a také by provedla určité reformy. Těm lidem ve straně i na vnitru, kteří neměli v hlavě piliny, muselo být jasné, že to je jediná šance, jak si udržet moc a rozhodující vliv na další vývoj ve státě. A StB při tom měla hrát hlavní roli. Demonstrace ovšem tento scénář zásadním způsobem narušovaly. Naopak byly do jisté míry oporou konservativního křídla strany, které díky nim – v boji proti přisluhovačům imperialistů atd. – mohlo držet „zásadový“ postoj až do úplného zhroucení režimu, přitom totálně zdiskreditovat komunistickou stranu a staré struktury jako celek, a vyšachovat tak pomyslné „reformátory“ ze hry – aspoň na politické scéně, v ekonomice to bylo pochopitelně jinak.

Po několika hodinách mě konečně pustili.

Inspekce náčelníka

Protože se mi po včerejším výletě na Křivoklát blbě dýchalo, šel jsem z Bartolomějské rovnou za Tondou Hradilkem do nemocnice na Karlák, kde mi udělali rentgen, jestli nemám zlomené nějaké žebro.

Ještě týž den jsem pak podal na estébáky trestní oznámení, které vyšetřoval jakýsi fízl z Inspekce náčelníka pražské správy SNB v Konviktské ulici. Můžeme na chvíli nechat stranou celkovou absurdnost komunistické úřední mašinérie, především skutečnost, že stížnost občana vyšetřuje ta samá instituce, na kterou si poškozený stěžuje, a zahrát si hru na to, že vyšetřování skutečně probíhá.

Oznámení bylo pochopitelně zamítnuto usnesením prokurátora Vojenské obvodové prokuratury Praha nadporučíkem JUDr. Ivo Palanem.

V odůvodnění usnesení se praví:

[…] Oznámení bylo postoupeno k prošetření vyšetřovateli inspekce náčelníka Správy SNB hl. m. Prahy a Středočeského kraje. Ten v rámci šetření vyslechl Petra Placáka, Jana Placáka, MUDr. Antonína Hradilka a řadu příslušníků S StB Praha včetně těch, kteří s oznamovatelem v kritické době přišli do styku. Dále byla obstarána lékařská zpráva a vypracováno odborné lékařské vyjádření a zajištěn zápis o výpovědi Petra Placáka ze dne 22. 6. 1989. Na základě shromážděných důkazů dospěl vyšetřovatel k názoru, že oznámení Petra Placáka nemá oporu v žádném dalším objektivním důkazu, a proto věc odložil ve smyslu § 159 odst. 1 tr. ř. usnesením.

V odvolání proti usnesení jsem poukázal na formální nedostatky, včetně toho, že jsem podal oznámení na konkrétní policisty, kteří ovšem – na rozdíl od jiných svědků – nejsou uvedeni jménem ani hodností. To ovšem Palan rovněž smetl ze stolu:

Proti tomuto usnesení si podal oznamovatel v zákonné lhůtě stížnost, kterou zdůvodnil tím, že jeho podání směřovalo vůči příslušníkům S StB a ne proti instituci S StB, a dále, že v usnesení vyšetřovatele není zmínka o hrubém porušení služebních předpisů spočívající v nesepsání protokolu. Namítá i skutečnost, že pokud by mu příslušníci StB neodebrali občanský průkaz, tak by se dne 22. 6. 1989 nikam nedostavil.

Z podnětu stížnosti jsem přezkoumal postup vyšetřovatele a po seznámení s obsahem spisu jsem dospěl k závěru, že jeho rozhodnutí je zákonné a odůvodněné. Příslušníci StB, kteří přišli s oznamovatelem v obou dnech do styku, popřeli jakékoli napadení fyzické i jakýkoliv psychický nátlak vůči jeho osobě. Navíc uvedli, že nebylo proti oznamovateli nutno použít ani mírnějších prostředků, protože do služebního vozidla nastoupil dobrovolně. Občanský průkaz mu odebrán nebyl a Petr Placák byl vysazen v Praze 6 po krátkém vytěžení. […] K mechanismu napadení popisovanému Petrem Placákem bylo vypracováno odborné vyjádření soudním znalcem, který uvedl, že intenzita napadení Petra Placáka jím udávaná neodpovídá objektivnímu lékařskému zjištění, protože dlouhé bití v podobě úderů pěstí a zejména kopání do hlavy by zanechalo daleko větší počet krevních výronů, ale i oděrky a tržné rány, zejména v prostoru hlavy. Především tyto skutečnosti činí výpověď oznamovatele nevěrohodnou. Kromě toho bylo zjištěno, že s Petrem Placákem byl dne 22. 6. 1989 sepsán zápis o výpovědi, který odmítl jmenovaný podepsat.

Z výše uvedených důvodů byl postup vyšetřovatele podle § 159 odst. 1 tr. ř. věcně správný a stížnost proti jeho rozhodnutí nelze hodnotit jako důvodnou.

Proti tomuto usnesení není stížnost přípustná.

Podepsán: JUDr. Ivo PALAN.

I když jsem neměl podobné dopisování s komunistickými úřady příliš v lásce – člověk jim tak chtě nechtě přiznával určitou legitimnost a vážnost –, v tomto případě nebylo zbytí: i kvůli těm, kteří mohli být jinde a jindy podobně postiženi. Proti estébákům pochopitelně nic vyvozeno nebylo, ale byli aspoň ve věci vyslechnuti, sice naprosto formálně, ale přesto se museli předem domluvit, jak a co budou vypovídat, museli zapírat a lhát, což samo o sobě na sebeúctě nepřidá atd. – zkrátka byla to taková menší patálie.

Co se týká posudku soudního znalce, jednak estébáci nebyli žádní hospodští rváči, ale profesionálové, a to včetně mlácení, kteří moc dobře věděli, jak a kam mají člověka uhodit, aby nezanechali stopy – v tom měli dlouhou tradici od gestapa přes padesátá léta, o čemž by mohl vyprávět právě Prchal, jehož otec byl po únoru 48 jedna z nejbrutálnějších estébáckých bestií.

Do hlavy mě fízlové pochopitelně nekopali špičkou boty, ale nártem, údery pěstí šly většinou do měkkých částí těla, do žaludku nebo do ledvin apod. Navíc tvorba podlitin závisí na disposici každého jedince. Zažil jsem, a dost často také vyprovokoval, řadu hospodských rvaček, několikrát jsem dostal pořádný výprask a stalo se mi vlastně jen jedinkrát, že jsem si odnesl pořádné podlitiny, a sice když mě jakýsi rozzuřený venkovan před hostincem U Kocoura intensivně kopal špičkou polobotek do obličeje a já byl natolik opilý, že jsem se už nedokázal bránit.

Navíc v policejním státě bylo naprosto nemyslitelné, že by někdo žaloval policisty za něco, co neprovedli. Už jenom žalovat je za to, co provedli, bylo riziko, protože dost často se stávalo, že si sám žalobce vykoledoval trestní stíhání za tzv. napadení veřejného činitele.

JUDr. Palan pochopitelně věděl, že kryje estébácké činy, které byly trestné i v komunistickém Československu, a de facto se tak podílel na gangsterských metodách pražské StB. Co asi dnes pan prokurátor dělá?

úryvek z knihy Fízl, Torst 2007

O čtvrt století (cha cha) později: 24. února 2014 Městský soud v Praze potvrdil rozsudky nad estébáky Antonínem Prchalem, Ladislavem Irovským a Petrem Vrbickým (René Špringer mezitím umřel). Moje závěrečná řeč u soudu:

Vážený soude,

dovolil bych si na závěr připomenout dobové souvislosti tohoto případu, které jsou sice více méně známé, ale přesto bych byl rád, kdyby u tohoto soudu zazněly.

Za minulého režimu jsem se pohyboval v pražském nezávislém prostředí, které bylo zaměřeno kulturně. Chtěl bych zde zdůraznit, že já a mí přátelé jsme nebyli žádní profesionální antikomunisté ani rebelové z povolání. To, o co nám tehdy šlo, bylo, abychom si mohli žít po svém – vydávat si vlastní časopisy a knihy, pořádat vlastní výstavy nebo poslouchat hudbu, která se nám líbí, a co se týká režimu, ten nám byl více méně ukradený. Byl to ale právě režim, kdo na nás zaútočil a kriminalizoval aktivity, které byly ve své podstatě apolitické, jenom proto, že se děly mimo rámec předem schváleného. Byla to právě až tato paranoická reakce režimu na vše, co se vymykalo oficiálnímu ideologickému dohledu, která nás přinutila k tomu, abychom se začali aktivně brát za občanská práva.

Tak vznikla i iniciativa České děti, jejíž programové prohlášení bylo do jisté míry metapolitické, chceme-li literární, ale její aktivity politické pochopitelně byly. České děti, jichž jsem byl mluvčí, především pořádaly a spolupořádaly v Praze v letech 1988 a 1989 protestní shromáždění.

Ačkoli právo na shromažďování, jakož i svobodu projevu, zaručovala i tehdejší komunistická ústava, organizátoři a účastníci demonstrací, které odstartoval 21. srpen 1988 – 20. výročí okupace Československa, se od počátku stali cíli nevybíravých útoků ze strany státní moci. Během druhé poloviny roku 1988 se na pražské správě Statní bezpečnosti utvořila skupina zdivočelých operativců, kteří nad rámec svých tehdejších nemalých pravomocí zastrašovali, unášeli a fyzicky napadali lidi jenom proto, že se odvážili chovat jako občané, jejichž práva jsou ústavně zajištěna. Tito důstojníci StB tak nejednali jako jednotlivci, ale jako skupina – vlčí smečka, jejíž členové vždy útočí v kolektivu a podle mne by je šlo označit za svého druhu trestné či teroristické komando. Cíl byl zřejmý: pomocí psychického nátlaku a fyzického násilí zastrašit organizátory a účastníky protestních shromáždění a odradit je tak od dalších protestů.

Co se týká Českých dětí, nervozita StB byla o to větší, že jsme – narozdíl od starší opoziční generace kolem Charty 77 – důsledně dodržovali konspiraci: nevytvářeli jsme žádné struktury, které by šly infiltrovat, nepořádali jsme ani nějaké sáhodlouhé porady, které by šly odposlechnout, a Státní bezpečnosti se ani nepodařilo získat v našich řadách nějakého významného donašeče. Přitom vedení vnitra, respektive stranické vedení, na pražskou správu StB tlačilo, aby demonstrace v Praze potlačilo.

Major Prchal, šéf oddělení pražské StB, které mělo na starosti tzv. nezávislou mládež, na to šel tím nejprimitivnějším způsobem – pomocí pěstí, nadávek a vyhrožování. Klasický v tomto směru byl „výslech“ druhého dne po inkriminovaném „výletu“ na Křivoklát, kdy po nové sérii výhrůžek položil Prchal přede mě prázdný list papíru s tím, že napíšu, co České děti chystají za akce, nebo to se mnou „vyřídí“ jednou provždy. Tak to ovšem chodilo na gestapu nebo za Antonína Prchala staršího v 50. letech. Naštěstí se psal rok 1989. Ačkoli jsem to odmítl a bylo mně opětovně vyhrožováno fyzickou likvidací a majorem Prchalem jsem byl znovu fyzicky napaden, odešel jsem posléze po svých.

Dnes obžalovaní o ničem nevědí, nikde nebyli a já si to prý celé vymyslel. Obhájkyně pana Irovského tvrdí, že jsem obvinění zkonstruoval s pomocí materiálů, které se my prý dostaly do ruky, když jsem pracoval v ÚDV.

Argumenty obhajoby jsou vskutku pozoruhodné. V červnu 1989, tedy ještě za minulého režimu, jsem tak zřejmě podával trestní oznámení na jakési virtuální příslušníky StB nejen coby jasnovidec, který věděl, že za půl roku komunistický režim padne, ale také s vědomím, že až budu za pět let pracovat v ÚDV, tak si ke svému trestnímu oznámení nějaké estébáky libovolně dohledám v archivu. To je absurdní a směšné.

Podle jakého záhadného klíče bych si měl vybrat ze stotisícové armády příslušníků SNB, Lidových milicí, nejrůznějších donašečů, funkcionářů KSČ a dalších reprezentantů režimu zrovna právě jakési čtyři chuděry z pražské StB, které za nic nemohou a nikdy nikomu nezkřivily vlas na hlavě? Navíc, když obžalovaní shodně tvrdí, že mě neznali, nikdy se mnou nesetkali a o mé osobě se snad doslechli až z novin po listopadu 89? Pravda je, že soukromě, pracovně či jinak jsem s obžalovanými neměl nikdy co do činění – s výjimkou doby před listopadem, kdy coby příslušníci StB zasahovali proti účastníkům pokojných protirežimních protestů. Vyjma případu, který je předmětem tohoto soudu, žádné osobní či jiné důvody ke stíhání dotyčných pánů nemám.

To je ale jen na okraj. Podstatné je, že na všechny čtyři důstojníky StB jsem podal trestní oznámení bezprodleně po celém incidentu. Je zcela vyloučené, aby někdo za komunistického režimu obvinil příslušníky StB z činů, které ve skutečnosti nespáchali, aniž by dotyčný nebyl okamžitě trestně stíhán z útoku na veřejného činitele. Riziku trestního stíhání se člověk vystavoval i v případě, stěžoval-li si oprávněně. Že jsem tomuto osudu ušel, vděčím podle mne tomu, že případ byl ihned medializován, VONS a VIA o věci vydaly zprávu a o případu referovala i zahraniční média, Svobodná Evropa a Hlas Ameriky.

Ovšem i po listopadu 89 jsem podal trestní oznámení na všechny čtyři příslušníky StB už tři roky předtím, než jsem dělal na ÚDV. Nebylo to tedy tak, jak se snaží naznačit obhájkyně Ladislava Irovského, že jsem snad na ÚDV shromáždil v archivech nějaké indicie a teprve pak jsem na ně podal trestní oznámení. Její informace jsou vůbec mylné. V Necenzurovaných novinách jsem nikdy nepracoval, jak tvrdila, a na ÚDV jsem nedělal léta, ale něco přes rok.

Před komunistickou Inspekcí MV obžalovaní uváděli, že mě ve Stromovce zadrželi a následně mě pak vysadili u Písecké brány: pochopitelně, mému zadržení byla přítomna řada svědků. Dnes tvrdí, že tam vůbec nebyli, nebo dokonce, že v inkriminovanou dobu byli na dovolené u přátel v SSSR! Ovšemže, jak jinak. Doufám jen, že dača, na které se údajně manželé Prchalovi rekreovali, byla alespoň konspirativní vila KGB vybavená knihou příjezdů a odjezdů.

Obžalovaní se spoléhají na to, že dnes – po více jak dvaceti letech, které od události uplynuly – si je svědci již nedokáží přesně vybavit. Jenže zásah proti shromáždění ve Stromovce nebyla jednorázová akce této skupiny důstojníků pražské StB, kteří snad měli zrovna špatný den a ujely jim nervy. Obžalování byli příslušníky StB, kteří napadali lidi permanentně během nejrůznějších veřejných akcí koncem 80. let a špatné zkušenosti s nimi měly desítky, možná stovky lidí, z nichž si je mnozí dodnes pamatují.

Jedna z mála obran nezávislých aktivistů proti zvůli příslušníků StB spočívala ve snaze všechny zasahující příslušníky StB identifikovat. Informace o jednotlivých estébácích, ať už jsme je znali jen podle vizáže, přezdívek nebo i podle pravých jmen, se v opozičním prostředí pravidelně předávaly. Mj. sloužily jako podklad k psaní zpráv VONS, který monitoroval porušování zákonnosti v tehdejší ČSSR, stížností apod. Řada příslušníků StB byla velmi dobře známá i desítkám či stovkám aktivistů, kteří se pravidelně zúčastňovali protestních shromáždění.

V srpnu 1988 byl komandem StB pod vedením Reného Špringera, který se už bohužel tohoto soudu nedožil, napaden člen NMS Jan Chudomel, estébáci mu vstříkli do očí slzný plyn, povalili ho na zem, zkopali ho a v zavazadlovém prostoru auta ho odvezli na Ruzyň. 30. srpna 1989 byl důstojníky StB pod vedením Antonína Prchala napaden a zbit mluvčí Mírového klubu Johna Lennona Stanislav Penc, když mu předtím na Karlově mostě ti samí estébáci vyhrožovali, že ho shodí do Vltavy. 15. listopadu 1989 byl opět Antonínem Prchalem na ekologické demonstraci napaden a zbit Kamil Černý. Mimochodem, dochovalo se i několik videonahrávek, na kterých je Prchal zachycen, jak bije demonstranty.

Osobně jsem Antonína Prchala poprvé zaregistroval v září 1988 na shromáždění, které pořádaly České děti společně s Nezávislým mírovým sdružením u pomníku sv. Václava na Václavském náměstí. Na shromáždění „u koně“ o měsíc později byl Prchal zase a jako vždy patřil k nejaktivnějším tajným. Když jeho nadřízený major Šípek zavelel, Placáky berte všechny (na shromáždění byl i bratr a otec), vrhl se Prchal iniciativně na bratra, přičemž ho surově kopl do holeně. Mimochodem major Šípek byl po listopadu právě za bití demonstrantů odsouzen.

V červnu 1989, kdy se konala inkriminovaná demonstrace ve Stromovce, byli všichni obžalovaní – snad s výjimkou pana Vrbického, který byl u StB nový – v opozičním prostředí velmi dobře známí. Svědkové obžaloby, kteří je identifikovali, patřili k aktivním členům nezávislých aktivit, kteří se s uvedenými estébáky setkávali opakovaně.

Co se týká mě, všechny čtyři důstojníky StB, kteří mě 21. června 1989 zadrželi na demonstraci v Královské oboře, a s kterými jsem byl onen den a den následující nucen strávit řadu ponižujících hodin, jsem poznal naprosto bezpečně. V přípravném řízení jsem je identifikoval bez sebemenší pochybnosti.

Na výše uvedeném nic nezmění ani určité nesrovnalosti v detailech ve výpovědích svědků obžaloby, které ovšem jen dokazují, že jsem se s nimi na ničem nedomlouval. V této souvislosti se musím ohradit proti nehoráznému osočení svědkyně obhajoby Prchalové, která mě ústy obhájce obvinila, že jsem prý na chodbě soudu ovlivňoval svědky. Oni údajní svědci byli ovšem pracovníci redakce ČT, kteří se mě ptali, kdo je kdo, v rámci své reportáže.

Drzost je to o to větší, že tato osoba, ač vázána přísahou, evidentně nevypovídala před tímto soudem pravdu. Konsultoval jsem údajnou dovolenou manželů Prchalových v inkriminované době v SSSR s několika badateli, kteří se léta profesně zabývají represivními složkami minulého režimu, včetně fungování a organizace StB, a nezávisle na sobě všichni shodně vyloučili, že by mohl zaměstnanec kontrarozvědky jet na soukromou dovolenou do zahraničí, aniž by podal písemnou žádost nadřízenému, aniž by byla žádost písemně vyřízena a aniž by byla dovolená zaznamenána v osobním spisu příslušníka tajné složky MV, který fungoval v režimu přísného utajení. V inkriminovanou dobu nejenže nebyla pí Prchalová na soukromé dovolené v SSSR se svým manželem, ale ona tam nebyla ani sama. Podle mne se svědkyně Prchalová dopustila trestného činu křivého svědectví.

Obhájkyně pana Irovského mě obvinila, že jsem si na jejího mandanta vzpomněl dodatečně a přiřadil ho k obžalovaným ex post. To pochopitelně není pravda. Už v prvním podání ještě před listopadem 1989 jsem uvedl, že mě unesli čtyři příslušníci StB. Stejně tak jsem to uvedl v novém trestním oznámení v roce 1990 i v roce 2007. Není mojí vinou, že paní vyšetřovatelka, která měla věc na starosti, se jaksi nedopočítala – já jsem vyšetřovací spis nečetl a kromě podání trestního oznámení jsem nic dalšího v tomto směru neinicioval. Na to, že estébáci nebyli tři, ale čtyři, vyšetřovatelku upozornil pan státní žalobce.

Obhájce Antonína Prchala tvrdí, že rekognice je neplatná, protože ji prý již jednou provedla vojenská prokuratura. Mohu se zeptat, odkud to pan obhájce ví? „Vyšetřování“ případu ze strany VOP byla totální blamáž, kdy mi prokuratura nebyla po roce schopna zaslat ani oznámení o zahájení trestního stíhání. Ovšem nebylo to jen v tomto případě, kdy se VOP snažila celou věc zamést pod koberec. Vojenskou prokuraturu zdědil demokratický režim celou z doby komunismu, a to včetně kádrových pracovníků III. správy StB, tzv. vojenské kontrarozvědky. Bylo jasné, že tito lidé budou své bývalé kolegy krýt. To mimo jiné potvrzuje i fakt, že když byla Vojenská prokuratura zrušena, spis „zmizel“. Když se dnes pan obhájce na něj odvolává, znamená to snad, že má tento ukradený spis doma?

Důstojníci StB skládali přísahu, že budou „vždy rozhodně bojovat proti nepřátelům své vlasti, nepřátelům Sovětského svazu i ostatních socialistických zemí“ a slibovali, že jsou připraveni „vynaložit všechny své schopnosti a nasadit i život v boji za zájmy Československé socialistické republiky, za vítězství míru a komunismu“. Proč svým slibům nedostojí, proč lžou?

Dovedu pochopit, že někdo sloužil komunistickému režimu, ať už z prospěchu nebo z ideového přesvědčení. Člověk může krást a podvádět, je to jen a jen jeho volba, ale musí být pak také připraven nést za to důsledky. Když jsme se s přáteli před listopadem 1989 zasazovali za svobodu projevu, shromažďovaní, nebo za propuštění politických vězňů, dělali jsme to s vědomím, že můžeme být kdykoliv zavřeni.

Tito pánové si hráli na bohy, kterým je vše dovoleno, beztrestně uráželi a ponižovali druhé, tykali o třicet let starším universitním profesorům, napadali občany, kteří se domáhali svých práv, narušovali jejich soukromí, pronásledovali jejich rodinné příslušníky, otravovali je ve školách i na pracovištích, určovali osudy mnoha lidí a když přijde účtování, nechtějí nést sebemenší odpovědnost, vykrucují se jako poslední uličníci. To je vskutku ubohé, trapné a zbabělé.

Zbabělci, kteří nejsou schopni dostát své přísaze, povolání, ani svým činům, byli nejen čtyři vypracovaní svalovci na jednoho – mlátili mě navíc s vědomím toho, že se nemůžu nijak bránit, protože tehdy stačilo do estébáka jen trochu strčit a sám napadený byl okamžitě obviněn z útoku na veřejného činitele. Zatímco člověk nesl svou kůži na trh sám, nanejvýš s vědomím toho, že se jeho přátelé budou s ním solidarizovat, příslušníci StB do vás bez zábran mlátili jako součást ohromné státní mašinérie, která nezákonné jednání příslušníků StB kryla nebo je tolerovala. Nejodpudivější jednání, na hranici sadismu nebo i za ní, ovšem podle mne bylo to, když Antonín Prchal spolu s dalším estébákem vyvezli členku Českých dětí osmnáctiletou Janu Miklušákovou, která zde také vypovídala, do polí za Prahu, kde ji přinutili, aby se postavila zády k nim a cvakali pak za ní uzávěry pistolí.

Navzdory tomu, co jsem zde řekl, stačila ze strany obžalovaných omluva a trestní oznámení bych na ně znovu už nepodával. Pánové na to měli dvacet let a neučinili tak – něco takového je ani nenapadlo a vlastně je ani napadnout nemohlo, protože neprošli ani tou minimální sebereflexí. Jsou to ti samí lidé, kteří před listopadem 89 naplno a s chutí zneužívali své výsostné postavení důstojníků tajné politické policie a kdyby se režim znovu změnil, s vervou by se vrátili na své ztracené posty. Proto je dnešní soudní líčení stejně aktuální, jako by bylo před dvaceti lety. S odstupem doby, kdy se na věc můžeme podívat z nadhledu, bych řekl, že je dokonce ještě více aktuální.

Tento nezávislý soud nabídl obžalovaným možnost přijmout trest a stát se tak plnohodnotnými občany svobodné společnosti, z které sami dnes profitují – pan Prchal je advokát a vlastní bezpečnostní agenturu. Obžalovaní, věrní své minulosti důstojníků StB, nabídku stát se svobodnými občany, kteří jsou za své jednání plně odpovědní, odmítli. Jsou to stále estébáci, nesvéprávní služebníci zločinného režimu, a tak je na ně také třeba pohlížet.

Tento soud neberu jako nějakou osobní při s nějakými čtyřmi příslušníky StB, kteří měli tu smůlu, že se proti nim zachovala slušná řádka svědectví, byť třeba nepřímých. Beru jej jako součást našeho vyrovnávání se s totalitní minulostí, jako soud s organizací, která má na svědomí stovky zavražděných a umučených, desetitisíce a statisíce zničených osudů, rozvrácených rodin, vyštvání statisíců talentovaných lidí ze země, soud s organizací, která ve společnosti po dlouhá desetiletí udržovala atmosféru strachu, dusící jakoukoli lidskou kreativitu, která na pokyn KSČ vedla tzv. třídní boj, de facto jednostranně vedenou občanskou válku proti celým vrstvám obyvatelstva, které neměly podle komunistické ideologie právo na existenci. Fakt, že dnes odmítají nést za své jednání odpovědnost, je jen potvrzení výše uvedeného. Děkuji.