U příležitosti 85. narozenin výtvarníka a spisovatele Iva Medka Kopaninského a u příležitosti jeho právě probíhající výstavy Nejen nůžkami… v Galerii Smečky (Ve Smečkách 24, Praha 1), která potrvá do 29. ledna 2022, zařazujeme Kádrový dotazník s Mistrem, jenž pod názvem Medkovy kopce pro Babylon č. 7 připravil v roce 2006 Viki Shock.

Kdy a kde ses narodil?

Narodil jsem se – podle platných dokladů – na Štěpána v Domažlicích roku 1936. A nezbývá mi, než tomu věřit, protože si z té doby nic nepamatuji.

Proč bys neměl věřit platným dokladům?

Proč bych měl? Já už jsem párkrát zklamal sám sebe natolik, že už nemůžu věřit ani sám sobě. Jak mám potom věřit čemukoli jinému? Své práci určitě nemohou věřit ani úřady, původci oněch dokladů. Ostatně teď mi právě vyměnili občanský průkaz. Škoda, ten starý mi nechtěli nechat, byla to rarita. Datum vydání byl uveden leden 1989 a vzadu na deskách štempl o tetanové injekci z roku 1985. Co vím, chodil jsem s ním od konce sedmdesátých let a nikdo si toho nikdy nevšiml. O předložení maturitního vysvědčení jsem byl úřady požádán jen jednou – při podání žádosti o důchod.

Čím byli tvoji rodiče a odkud pocházeli?

Střední stav, otec byl cesťák v sanitním zboží a matka úřednice. Nic moc, ale dost na to, aby po únoru byly kvůli tomu problémy. Táta byl nadirigován do Kovoslužby spravovat kantýnské kotle a máma vlastně přestala žít ze strachu, aby si nezkazila posudek a tudíž život. Nemyslím, že by jim, Východočechům z malých městeček Úpice a Česká Skalice, ta Praha přinesla moc štěstí; to se samozřejmě odráželo od jejich postojů a nálad.

Kdes vyrůstal a jaké bylo tvé dětství za protektorátu?

Vyrůstal jsem na pražské periférii, tehdy na samém západním konci Dolní Liboce, za námi byl ještě jeden činžák, popeliště, nefunkční cihelna a za tou už konec velkoměsta. Na severu Divoká Šárka, na jihu obora Hvězda, přímo ráj pro dětské hry. Ke všemu to tenkrát bylo prošpikováno zákopy ruzyňské posádky Wehrmachtu. Zaječení sirén byl signál, že v nich (zákopech) musíme skončit s hrou na vojáky a upalovat domů skrýt se do prádelny a v protisměru dusala Říšská branná moc, aby v hrátkách pokračovala. Ty nálety samozřejmě nerušily jenom čas hrátek, ale samozřejmě i školní vyučování a noční spánek. Nám byla přerušovaná výuka najmě vítána, ale s odstupem doby si musím vážit svého učitele, že nás v těch podmínkách vůbec naučil číst a psát. To když byl chudák v nejlepším, otevřely se rázně dveře do třídy, školníkova hlava v nich zařvala „el patnáct“ nebo „el dvacet“. Toto řízné oznámení znamenalo, že letadla nepřátelských bombardovacích svazů zde budou za tolik a tolik minut a tudíž žáčci, kteří v tomto časovém limitu to stačí domů, mají upalovat, eventuálně se nechat zabít individuálně a ne ve škole hromadně. Samozřejmě jsme se venku loudali, a když sirény následně zahnaly dospěláky do sklepů, byla Liboc naše a my dle roční doby mohli válčit mezi sebou hroudama nebe ledem, chytat „stříbro“ – z nebe sněžící proužky staniolu radarového rušení. Podle předchozích výstrah jsme mohli též vyhlížet shoz jedovaté čokolády nebo plnicích per, co po rozšroubování vybuchnou a utrhnou ruku. Pochopitelně jsme byli zvědaví na tu čokoládu, plnicí pera jsme znali všichni, alespoň od vidění – ale ta zázračná pochoutka byl pouhý mýtus („Až bude po válce, tak bude všude čokoláda a v tramvajích nebudou zamodřená okna.“). Mohli jsme krmit kachny ušetřenými kousíčky svačiny (malinkatými, ono bylo jídla opravdu málo) obsahujícím pěnivou část šumáku Tiky či páchat jiná alotria. V závěru války to měl kantor ještě horší – Wehrmacht nám totiž zabral školu a výuka probíhala za plného provozu v hospodě, takže k vyrušování školníkem přibyly komentáře štamgastů. Naprosto odporné byly ale letecké poplachy v noci. Moje starostlivá matka v obavách, abych nebyl hrbatý, mě nechávala spát v sádrovém lůžku – odlitku vlastních zad, který ale se mnou nerostl a příšerně tlačil a dřel. Vyvléci se z toho mučidla a navléci se si na rozedřená záda punčochové šle – další příšernost, která nahrazovala gumy v punčochách, neb tyto by prý bránily krevnímu oběhu – mi většinou trvalo do odhoukání konce poplachu. V sádrovém lůžku mezi nálety jsem snil děsivé sny o bombě, která se na mne pomalu tlačí zdí či stropem. Takové sny vydají na celý život – nedávno jsem si s gustem namaloval obraz „Lehký bombardovací anděl“. Až jednou jsem v poplachu přerazil ten gypsový krám o schody a získal tak trochu lepšího spánku mezi nálety.

Opatrné náznaky rodičů, že původci těchto útrap jsou vlastně naši přátelé, jsem samozřejmě chápal jako další důkaz jejich odtržení od reality. Právě tak jako výstrahy před černými uniformami SS, následně jsem od jedné dostal svůj v životě první a na dlouhou dobu také poslední pomeranč. To byla neskutečná pochoutka oproti domácímu cukroví z ovesných vloček, upražených na kamnech s trochou krystalového cukru s konzistencí sklářské škváry. Měl jsem strach z poněmčelého domovníka-udavače, obavy domácích represálií – neustále se mě dařilo ztrácet klíč od bytu. Měl jsem problémy se zrakem, které nikdo nebral v potaz (rodiče, kteří měli zrak v pořádku, mi zkrátka nevěřili, že bych mohl špatně vidět), ve škole jsem opisoval od spolužáků, protože jsem prostě neviděl na tabuli. Ještě tak nejpohodovější, co se týče školy, bylo údobí v České Skalici u babičky, kam jsem byl odstěhován z obav před kobercovými nálety. (Obavy vzhledem k našemu bydlišti mezi kasárny a letištěm byly zcela na místě.) Skalický učitel byl až nenormální ctitel Kamila Lhotáka a místo výuky jsme tudíž neustále kreslili balóny a vzducholodě. Ty létající koule a elipsy mi šly docela dobře, i když jsem jimi, jsa kluk od letiště plného štuk a junkersů, messerschmittů, ba i „turbín“, víceméně pohrdal.

Jak ses dostal z rodných Domažlic do Prahy? A sourozence si měl?

Asi mě přestěhovali. Ale ono je to vlastně jedno, ve kterém městě jsem se narodil, místo zrození mě nijak neovlivnilo. Mezi tím – dle rodinných ság – bylo i bydliště v Libušíně u Kladna, o tom nevím dočista nic. Měl jsem bratra, kterého celý jeho krátký  šestnáctiletý život léčili na epilepsii, aby se nakonec při pitvě zjistilo, že to nebyla epilepsie, ale nádor na mozku. Druhou půlku toho krátkého života strávil v různých ústavech. V té první mě spíš míchal, coby nemocný byl upřednostňován a sourozenecké soužití s ním byl nonstop problém. Představ si to: mladší bratr ti třeba sní oblíbené hračky a ty ho nesmíš ani ztrestat.

A co únor 1948? Rozuměls tomu, co se děje?

Jak jsem tomu já, tehdy ani ne dvanáctiletý spratek měl rozumět? Ostatně tomu tenkrát pořádně nerozuměl nikdo, leda snad legionáři z Rusi mohli mít povědomí o tom, co se chystá. Lid obecný včetně řadového členstva KSČ hlásal velice pošetilé argumenty, velice podobné tomu, co o tomtéž problému slyším kolem sebe dneska: Že jsme v Evropě a ne v Rusku, že je jiná doba a že jsou konec konců jiní i komunisté. To je ale evidentní nesmysl, protože jiní komunisté by už nebyli komunisté, což oni jsou a ještě se k tomu hrdě hlásí. Realizace jejich „ušlechtilého programu na povznesení pracujícího člověka“ jsem už jednou zažil a jenom doufám, že zemřu dřív, než jim tento národ svou volební ignorancí dá možnost to opakovat. Já už opravdu nestojím o dožití ve stálém strachu z udání nějakého stranictvím povýšeného idiota. A pokud si, přátelé, opravdu přejete, aby zase o vašem přijetí na školu nerozhodoval váš prospěch, ale posudek vypracovaný domovnicí, pak rozhodně volte KSČM anebo nevolte vůbec.

Cos šel studovat po základce?

Nastoupil jsem do učení na zedníka: zima na stavbě a život v internátu mezi propadlíky z pomocných škol byl dost drsný. Dosáhl jsem přeložení na štukatéra, takže jsem vyučen v odlévání gypsových hlav státníků a po vyučení, coby „dělnickýmu kádru“ odpadly potíže s třídním původem a dostal jsem se na žižkovskou výtvarku čili čtyřletou Vyšší školu bytové tvorby, obor řezbář.

Na vojně si byl? Nebo odkud se u tebe vzal ten zájem o zbraně, jejichž restaurováním se živíš?

Na vojně jsem byl několikrát. Dva roky základní služby s černými dělostřeleckými výložkami a tři cvičení. Nejzajímavější bylo to mimořádné v sedmdesátých letech, to jsme byli povoláni na srpen my, podezřelí živlové. Byla tam velice pozoruhodná společnost. Zájem o zbraně mi byl více méně naordinován zaměstnavatelem. Restaurátorů nábytku měli habaděj, ale solidních „zbraňařů“ po čertech pramálo. Postupně jsem k nim přilnul, zaujala mi i jakási vlastní filosofie  těch předmětů. Taková dýka sice musí být šitá na tělo právě tak jako štokrdle, ale… no, to by bylo na traktát.

Po vojně si vstoupil do pracovního procesu?

Ano, čtyři roky jsem pracoval v Národní a a tři roky ve Středočeské galerii. Konečně od roku 1967 ve Středisku středočeské památkové péče, to už na historických zbraních a asi tři roky ve Výtvarných řemeslech se stejnou náplní. Posléze jsem pracně získal jakési právo žít na volné noze, paralelně s předchozí činností jsem vytvářel podklady pro animované filmy, některé z nich získaly na mezinárodních festivalech vysoká ocenění.

Kdys začal psát? Nebo si začal dřív malovat a lepit koláže? Co se týče koláží byl si třeba nějak ovlivněn tvorbou Maxe Ernsta nebo Jindřicha Štyrského?

Psát a trapně veršovat mi šlo již od puberty včetně ní. Náruživě jsem kreslil od malička. S kolážemi jsem začal ve věku jinošském, konkrétně v roce 1956. Vzorem mi nemohl být ani Ernst, ani Štyrský nebo Toyen – ti tenkrát jako by neexistovali. V Dikobrazu byly trapné náznaky koláží od Bohumila Štěpána a občas nějaké, velice krotké, aby nepopudil spolusoudruhy, vystavoval Adolf Hoffmiester.

Jaks prožíval srpen 1968?

Znechuceně. Sice se mi zúročily doučovací kroužky ruštiny, spílal jsem bratrům odborně a gramaticky správně. Nedávno mě potěšila exposice o této události v policejním muzeu. Tam je na čelní zdi devět velefotografií z policejní dokumentace. Na prostřední z nich se stkvím co fousatý vyzáblík se svou tehdejší přítelkyní na střeše tramvajové zastávky, tuším na Václaváku. Soukromou válku s okupanty jsem zahájil až později, ale o tom bych nerad mluvil. Ať mluví samy za sebe ty sovětské výložky, co mám (coby trofeje) přibité na dveřích od WC.

Kdys byl členem surrealistické skupiny a pročs z ní odešel?

Svojí účast v tehdejším pražském surrealistickém uskupení na přelomu šedesátých a sedmdesátých let (konkrétně od prosince 1967 do 1972)  nepopírám, ani nezdůrazňuji. Nebyl to ani nejdelší a asi ani nejvýznamnější úsek mého života. Zkus se na to podívat takhle: Přibližně stejné údobí jsem strávil v té obecné škole, kde jsem se sice také zabýval pošetilostmi, ale co myslíš, která z těch dvou institucí mi dala do života víc? Stejný časový úsek jsem byl zaměstnán v tehdejší Národní galerii, kde jsem se setkal s několika opravdu pozoruhodnými lidmi, kterým jsem za jejich působení na mne dodnes vděčný. To ostatně v té skupině taky, ale zvláštní věc, „vůdcové“ mi nijak neimponovali. Nechci však význam surrealistických skupin znevažovat. Fakt, že stále existují, svědčí o tom, že také stále žijí jednotlivci, kteří je zase potřebují ke své existenci a jsou proto ochotni přijímat i četná kmenová tabu a omezení. Nebo se prostě jenom bojí samoty, kterou já zase naopak pokládám za nejsvobodnější stav. Nejsem prostě kolektivní duše, takže mohu být po svém i tolerantní. Mám-li chuť namalovat třeba naivistický obraz, tak si tu chuť a práci mohu vychutnat bez obav, zda to skupina odsouhlasí a zda se to vejde do stanovených mantinelů, které se samozřejmě tváří jako opevnění a jako takové vymezují – tudíž i omezují – daný prostor a vytvářejí tak ideální podmínky pro stereotyp. Zkrátka, jak jsem četl nedávno ve vynikající knize „Slečno, ras přichází“ názor přestárlé feny: Smečka je falešná síla, která kamufluje naší neschopnost obstát v tomto světě sám za sebe. Pevně doufám, že ji nepotřebuji. Důvody k mému odchodu udává každý z tehdejších členů skupiny jiné. Já už sám nevím, které byly ty skutečné. Ale s odstupem nepochybuji, že tam u těch permanentních revolucionářů svou roli sehrála obava, abych po nich nechtěl masivnější odboj, než je sepisování jinotajných manifestů.

Pokládáš tedy surrealismus za mrtvý a už se k němu nehlásíš?

To v žádném případě. Naopak věřím, že je nesmrtelný. Jsem přesvědčen, že až za nějaký ten milion let  budou zemi obývat tvoři, vehementně popírající, že se vyvinuli z člověka, tak surrealisté budou mezi nimi jediní, kdo se stále ještě budou hlásit k odkazu André Bretona. Jeho Spojené nádoby mne svým obsahem nikdy neoslovily, forma podání mi byla známá. Nechal jsem si je svázat do jednoho svazku se Ždanovovými thesemi. To bys nevěřil, jak ti dva mají stejnou dikci, když hlásají to své. Mně jsou osobně bližší Chestertonovi Heretikové, na Bretona mám obdobný názor jako ta mexická zobrazovatelka potratů Frida Kahlo.

Nicméně, oprav mne, jestli se mýlím, ale tebe přece proslavily právě surrealistické koláže, nebo ne?

Proslavily se snad ani nedá říci. Vím, že mne zná jenom velice omezený počet odborníků, a to ještě zdaleka ne všichni, v jejichž ranku to je. O rozsahu mé práce má ve zdejších odborných kruzích alespoň matné tušení opravdu jenom málokdo. Je to tak, že jsem jednou dostal nálepku kolážisty a žádná dekoláž ji neodlepí. Skutečnost, že třeba na stamp- art (kterým se mimochodem zabývám od šedesátých let), pokud má být k něčemu, je zapotřebí zdaleka větší dávku fantazie, než na koláž, nikoho nezajímá. Ale pro mne je podstatné, že mě jeho tvorba těší. To totiž před sebou nemáš žádné inspirující reprodukce, ale čistý papír a pár razítek s číslicemi, písmeny a tak podobně. Někdy si je musíš sám vyřezat. A teď z té čiré banality udělej něco zajímavého. V létě, když mne zima nedrží v domě nad kolážemi, s temperou, malbou či kresbou, tešu ze dřeva reliéfy nebo konstruuji sochy z bicyklů. Protože času je stále méně, nápady nechávám dlouho zrát a nelítostně je třídím, realizuji jenom jejich zlomek. Moje druhá profese, restaurování uměleckých zbraní, je také časově velmi náročná. Máš však pravdu v tom, že z toho všeho jsou mé koláže asi nejznámější. Dokonce natolik, že nedávno londýnské renomované nakladatelství Thames a Hudson zařadilo mou práci do knihy B. Taylora: Collage, the making of Modern Art. Jsem sice náležitě pyšný, že jsem v té knize ten nejposlednější, ale neobávám se, že by si tady toho někdo všiml, většina zdejších uměnovědců se evidentně řídí heslem agnostiků: Ignoramus et ignorabimus (Nevíme a nebudeme znát!). Krom toho je podezírám, že systematicky kladou rovnítko mezi smysl pro humor a nesolidnost.

Jak tomu mám rozumět, že si v té knize nejposlednější? To je v ní nějaký rejstřík, hodnocení či žebříček?

Nic takového v ní samozřejmě není. Ale moje práce je v ní presentována také na přebalu, jenže zezadu, takže nikdo další už za mnou nemůže prostě být.

Vidím, že shazuješ sebe i tu knihu, ačkoliv to je přece znamenitá reklama pro odborné instituce i veřejnost, nebo snad ne?

Subjektivně: Kdybych si nedělal srandu ze sebe, tak bych neměl morální nárok si ji dělat z

druhých. Objektivně: Proč bych já a moje snažení měl být méně k smíchu než cokoliv jiného? A jaká by tady musela být reklama, aby fungovala? Knížák si ji neudělá zrovna malou, ale ještě jsem neslyšel, že by třeba vládce potisku Fidlal na Šlích odšrouboval zlaté kohoutky od vany, aby za ně získal ze sbírek dr. Plecháčka jeho raná díla. Takže je nebožák ve své funkci ředitele Národní galerie musí kupovat od sebe sám. Kdepak odborné instituce. Kořánova Gallery a Pražská plynárenská jsou bílé, výjimečně kultivované, vrány potvrzující pravidlo. Nejsem ani tak pošetilý, abych se domníval, že se z našich současných „horních deseti tisíc“ – při jejich zájmech a obecném morálním profilu – vynoří nějaký mecenáš či sběratel se zájmem o mé dílo. To bych se musel proměnit v nějakou obstarožní herečku, plagující Hlinomazovy oleje.

Potěšila by tě taková změna?

Převtělit se v kvalitní herečku bych snad ještě překousl. Ovšem pod podmínkou, že bych nemusel kopírovat Hlinomaze, takže by ta metamorfóza byla zbytečná. Mám sice jeho práce rád, ale Panuška je zkrátka Panuška. Mimochodem, taky jeden nešťastník, který až do smrti věřil, že kvalita se prosadí sama. Jinak jsem se svou vizáží spokojen, dokonce si libuji, že jsem rozpadající se omšelý stařec a ne divukrásná sexy modelka. Protože bych zřejmě v takovém případě musil obcovat se slavnými fotbalisty či hokejisty, a to by mé mentalitě ani trochu nevyhovovalo.

A jaks to měl s výstavama? Někomu u nás se to nelíbilo, žes v sedmdesátých letech vystavoval jen na západě? A zbohatnul si z toho?

V rámce normalizace bylo rušeno vše, co do té doby žilo. Volnou tvorbu jsem v té době nemohl v Čechách vystavovat a jinde pouze ilegálně. Nebyl jsem ochoten se přizpůsobovat  požadavkům doby a stranickým rozhodovačům. Samozřejmě by se jim moje práce nelíbila. V mém případě bylo zbytečné žádat  o výstavní možnosti právě tak jako o výjezdní doložku. Vždyť mi byly dělány potíže i s restaurováním. Ta doba trvala rovných dvacet let a vytvořila díru, kterou se mi doteď nepodařilo ucpat, ač se o to snažím, a ta snaha byla oceněna Cenou Masarykovy Akademie, Cenou Evropské medaile Franze Kafky a nedávno španělsko-českou cenou Aliance Salvátora Dalího. A zbohatnout v Čechách z umění? Ano, lze to, ale to by jeden nesměl být autor. Ještě tak překupník nebo falzátor. Když jsem třeba poslal koláže do tehdejší NSR na výstavu Imagination v Bochumi, vedení muzea je po dvoutisících markách za kus od posla odkoupilo. Ten mne asi nechtěl tou sumou urazit, tak mi raděj vzkázal, že mu ty koláže někdo ukradl. To se potom bohatne těžko.

Kdy a proč ses přestěhoval na Přední Kopaninu?

Bylo to v září 1978. Odstěhoval jsem se od manželky a domovních důvěrníků. Taky to nebylo jednoduché. Nákup domu (nebo vlastně ruiny, již jsem musel postupně zobytňovat) se díky vytrvalému odporu úřadů vlekl přes dva roky. Jenom tato akce by vydala na tlustou knihu. Venkovské sídlo mi umožňuje při restaurování aplikovat středověké metody, zároveň mám kde uskladňovat výdobytky výtvarné činnosti.

Ivo, promiň mi prosím poněkud žinantní otázku, ale kolikrát za život si byl omylem  osloven lidmi, kteří si tě spletli s jinými, mediálně známějšími Medky (bratry Ivanem a Mikulášem)?

Několiksetkrát – ale kdo by to počítal. Teď je vůbec nějak přemedkováno. Proto také přidávám ke jménu přídomek Kopaninský. Má to naprosto praktický význam, v žádném případě si nehraji na šlechtu. V některých lokalitách východních Čech je to běžnější příjmení než Novák. Dokonce tam byla, tuším u Ústí nad Orlicí, menší víska Medkovy kopce.

Jak se změnil tvůj život po sametové revoluci?

Určitě k lepšímu – je to na mě a ne na domovnici. Po „plyšpuči“ jsem se dva roky exponoval v obecní správě a trochu si prohlédl dříve mi nepovolený svět. Navštívil jsem Blízký východ, Tibet, Bhútan, Skandinávii, Mexiko. A právě mexické lidové umění mě inspirovalo tzv. „papel-picadem“. To je doslova „prorážený papír“ (že bych byl papírový picador?).

Kolikrát si samostatně vystavoval? Připravuješ novou výstavu? A kdy konečně dopíšeš mravoličný a poučný Epos o Jírovi?

Prozatím mám na kontě asi 25 samostatných výstav, to asi říkám proto, že osud těch vypašovaných mi není dostatečně znám. Teď právě připravuji třetí společnou výstavu s patafyziky v Rakovníku, v jednání je velká, samostatná životní výstava v „Plynárenské“ ve Smečkách. A jedna putovní po regionech. Mravoličný Epos o Jírovi je oslavou českého bůranství, které, jak známo, je solí země. Případně solí v očích země. Rád bych v něm demonstroval český charakter, jakýsi protiklad ke Švejkovi, v přirozeném prostředí bez kulis rakouského militeru za první světové války. Prostě zaznamenat, kam až to došlo teď. Můj korektor by jej měl rád v půli března, já to vidím na nekonečné dílo, neb blbost lidská, jak známo, je bez hranic.

A máš pro čtenáře na závěr nějaké životní moudro?

K moudru asi musí každý dozrát sám. A vůbec, z čeho soudíš, že právě já ho mám na rozdávání?

Vyšlo v Babylonu č. 7/2006