Jediným reálným spojencem reformátorů z KSČ proti Moskvě byl lid, v jehož přízni, kterou do jara 1968 nezažili, se tito byrokratičtí aparátčíci tak rádi hřáli. Když maďarští demonstranti vyvolávali v říjnu 1956 jméno reformního komunisty Imre Nagye a požadovali jeho opětovnou instalaci do premiérského úřadu, odkud byl roku 1955 vyhozen, Nagy se k nim zprvu zdráhal promluvit. Vždyť politika, jak tehdy argumentoval, se přece dělá v ústředním výboru, ne na ulici. Až posléze překročil Rubikon, což ho sice stálo život, ale vydobyl si tak jedno z nejčestnějších míst v pomyslném národním Pantheonu.

Českoslovenští reformátoři onoho „nagyovského skoku“ z temného příšeří stranického sekretariátu čelem ke skutečnému lidu (neboli, dnešním slovníkem vyjádřeno, k občanské společnosti) a jeho přáním a požadavkům nebyli schopni. Proto se nemohou považovat a označovat za demokraty, demokracie pro ně přece znamenala buržoazní zpátečnictví, reakční návrat před vítězný únor 1948. A právě proto, že zůstali komunisty, se českoslovenští reformátoři v letech 68–69 nezmohli na jinou taktiku než na ústupky a na přesvědčování soudruha „papeže“ Brežněva, že jejich „články víry“ jsou správné, že by měl i on přitakat „socialismu s lidskou tváří“. A ty, kteří je po krátký čas opravdu milovali, definitivně zradili již při prvním výročí sovětské invaze v srpnu 1969, kdy demonstranty provolávají Dubčekovo jméno rozehnaly nikoliv sovětské, ale československé policejní a armádní jednotky. Na balíčku zákonných opatření, jež měla „posvětit“ represivní pacifikaci společnosti, která se snažila zvednout hlavu, se smutně vyjímaly podpisy Dubčeka, Černíka i prezidenta Svobody.

Že si tím sami podepsali ortel a byli salámovou taktikou postupně odstraňováni z funkcí coby mouřeníni, kteří splnili svůj úkol, by se dalo označit za jejich vlastní problém. Bohužel, československé společnosti tím uštědřili hrozivou ránu, která neměla daleko ke zlomení vazu. Následky byly patrné po celou normalizaci a lze je při bližším ohledání spatřit dodnes.