Vážení čtenáři,

i když nás tuzemská byrokracie zvaná ministerstvo kultury (kultury?) na letošní rok vyfakovala, že jsme prý neposlali příslušné papíry tou správnou poštou, což by se jeden fakt podělal, podařilo se nám vydat jarní číslo, které otevírá rozhovor s Járou Johnovou, která – když začala StB v noci z desátého na jedenáctý leden 1977 zatýkat signatáře Charty – zrovna u Apolináře rodila, když tu slyší, jak někdo z ulice volá: Járo! Tak se zmátožila, vyklonila se z okna, na chodníku stála její máma, která už ve 30. letech nosila kalhoty a bezustání hulila, a křičela nahoru do okna: „Járo, táta je v Ruzyni a vzkazuje ti, že za tebou přijdou taky, ale nic jim nesmíš říkat, protože ti to stejně nepomůže!“ Cha cha cha, no nebyla za toho bolševika prča?

Jára nevěří, že existuje jakási všeobjímající bytost, která nás všechny miluje, ale co považuje za všemocné a všeobjímající je příroda, která nemiluje, je krutá, krásná, pravdivá a neustále usiluje o rovnováhu a harmonii klidně i bez lidí, a proto ji Jára miluje nejvíc ze všech „bytostí“. Jestli ona není po mámě.

Na straně 3 se Petr Mach věnuje Palestincům, kteří jsou vyčítáni Izraeli, ačkoli za rukojmí si je bere samo OSN a především arabské země. Na straně 7 o izraelsko-palestinském konfliktu píše Míša Rozov z pohledu izraelské společnosti, leta do Izraele jezdí a má tam i příbuzné, zatímco Petr Placák pod ní vidí proklamovanou tuzemskou solidaritu s Izraelem v ranku svého druhu antisemitismu, tedy naší neschopnosti a neochoty vyrovnat se s vlastní minulostí, což mj. vede ke schematickému vnímání dějin, které je vždy připraveno cokoli si okecat stejně jako přijmout či obhajovat. K tomu viz na straně 4 polemika Placáka s československým Ficovým etc. „slovanským bratrstvím“ jako základu tuzemského fašounství, které opisuje z Ruska, z čehož vychází i teze z bolševika dosud zcela zblbých několika generací Čechů (a Slováků) a jejich elit o tom, že nás v roce 1945 Rudá armáda osvobodila, což je základ zdejšího vězeňského syndromu s jeho nesvéprávností a neschopností samostatné existence, který má mříže za bezpečí a ochranu pro poklonkování a vlezdoprdelství své otrocké vězeňské mentality, která tady straší dodnes coby mainstream. Ukrajina o tom ví své, viz zpráva Standy Škody o jedné kyjevské výstavě na str. 3.

Přílohu otevírá rozhovor s Františkem Skálou, o kterém Dobroslav Foll, kamarád jeho otce, říkal, že je jako přerostlá spermie, což se teď znovu potvrdilo, když měl Franta v Lounech skvělou výstavu natřenou z přírodních hlinek, které si sám vykutal ze země nebo přivezl z Austrálie. Franta nejen sochá, maluje, zpívá, tančí, hraje, jí, spí a pije, ale taky píše, takže jsme k tomu přidali i několik jeho textů včetně Frajerů, co píchaj do mechu, což je dost dobrá frajeřina.

Tohle číslo je ale především pohřební, neb než vyšlo, odebrali se na věčnost tři druzi a kamarádi. Na Čaroděje vzpomíná náš společný kamarád z 80. let Pablo de Sax, na Rajzíka pak vedle Medora v otvíráku na titulce taky Noe, který s ním seděl v polistopadovém Respektu. K Zajochovi je na následující str. Plackův text, když ho konfrontuje s Magorem, což byla původně reakce na Švehlovu knihu Magor a jeho doba, kde Zajíček ve své jamce sedí sám, ubožáčku, co je ti, že nemůžeš skákati je podle něj upozadněn, ač měl o underground podobné zásluhy jako Maňas. Viz vnitřní dvojstrana přílohy na str. IV. a V. A aby to nebylo tak pohřební, dali jsme k tomu Masopust, i. e. prču, tedy legraci neboli srandu U Budyho od Ivana Binara, od koho jiného, stejně jako banality z oběžné dráhy na str. 3.

Příště se sejdeme, jestli tedy vůbec – s Babylonem je to teď nahnutý jako s věží v Pise – někdy na konci června. Do háje, už?