„Smrt jednotlivce je tragédie, smrt milionů je statistika,“ pravil prý moudře veliký Stalin. Leč bonmot je mu jen připisován, podobnou myšlenku však prokazatelně vyjadřovali jiní, například Kurt Tucholsky nebo Erich Maria Remarque, ovšem jako výraz zděšení z válečných hrůz. Tím spíše stojí za zamyšlení, zda z výroku neplyne nějaké poučení. Vždyť kolik lidí už během současné pandemie koronaviru proneslo, že nelze zastavit ekonomiku či omezovat svobodu pohybu kvůli úmrtí pár stovek důchodců, kteří by za normálních okolností stejně na podzim zemřeli na „běžnou chřipku“. V podstatě tak přijímají „stalinskou optiku“ a jsou pro svobodu a demokracii možná nebezpečnější než opatření plukovníka Prymuly.

Hoden pozornosti je už sám výraz běžná chřipka. Může ho snad použít jen ten, kdo nikdy nečetl či neslyšel o chřipce španělské, jež řádila na sklonku první světové války a nedlouho po ní. Na celkové bilanci obětí se vědci dodnes těžko shodnou, leč různé odhady se pohybují v hrůzném intervalu padesát až sto milionů lidí. Jde o čísla, která zdaleka převyšují počet obětí samotné první světové války, ba dokonce obou světových válek. Tedy, přesněji řečeno, v Evropě počet mrtvých z bojišť první světové války počet obětí chřipky převyšoval. Na jiných kontinentech tomu ale bylo obráceně. A to v roce 1918 na světě žilo asi 1.8 miliardy lidí, tedy zhruba čtyřikrát méně než dnes – přepočet do dnešních poměrů znamená vynásobit výše uvedené údaje čtyřmi.

Na uvedené skutečnosti, podobně jako na velké množství jiných, upozorňuje Laura Spinneyová, novinářka specializující se na vědu a medicínu, jež španělské chřipce věnovala pozoruhodnou knihu pojmenovanou Bledý jezdec. Název odkazuje na čtvrtého jezdce z Apokalypsy: „A hle, kůň sinavý, a jméno jeho jezdce Smrt, a svět mrtvých zůstával za ním (Zj 6,8).“ Vyšla v roce 2017 (originální titul zní: Pale Rider: The Spanish Flu of 1918 and How It Changed the World), český překlad se objevil již v tom samém roce, avšak větší ohlas myslím nevzbudil. Není divu, jde o čtení dosti truchlivé. Na druhou stranu, vědci varovali před příchodem velké pandemie dlouhá léta před tím, než se letos skutečně dostavila a podobné varování přináší v závěru i autorka Bledého jezdce. Čili pádné důvody k pozornosti tu nesporně existovaly. Pandemii španělské chřipky Spinneyová označuje za největší demografickou katastrofu dvacátého století, ale zároveň poukazuje na velmi zvláštní okolnost: bereme ji pouze „jako poznámku pod čarou k první světové válce“. Vytěsnili jsme ji jako událost příliš děsivou, než abychom se jí jakožto civilizace vážně zabývali. Tragédie smrti desítek milionů jedinců na nákazu, vlastně na chřipku, je lidským vědomím neuchopitelná, a proto ji lidé vytěsňují do statistiky.

Avšak Spinneyová poukazuje ještě na jeden důvod, proč historii konstruujeme a vyprávíme jako historii válek, a ne pandemií: „Válka má vítěze (který i píše verzi událostí předávanou potomkům), ale pandemie má jenom oběti.“ I proto náčelník Jupiků (Eskymáků) Harold Napoleon píše ve svém existenciálním eseji, z něhož Spinneyová cituje, že typickým přístupem k životu jeho lidu, po dvě století decimovaného strašlivými epidemiemi, je nallunguaq, tedy předstírání, že se nic nestalo. Jinak se totiž nedá přežít. Podle Harolda Napoleona totiž Jupikové viděli nejen umírat své blízké, ale museli hledět i na to, „jak se rozpadl jejich svět“.

Dívka z Ria a zdravotnická diktatura

Spinneyová se rozhodně neutápí v moři statistických dat, alespoň některým z obětí dává konkrétní tvář. Mnohočetné rysy pandemie dokresluje pomocí příběhů jednotlivců: „Když vstal vyhublý a zesláblý Nava z postele, sedl si k oknu do ulice. ‚Během pouhé hodiny jsem viděl po Barão de Mesquita procházet tři nepočetné pohřební průvody.‘ Sluha mu řekl, že jeho vysněná dívka Naira je vážně nemocná. Ztěžka se vyškrábal po schodech a nahlédl dveřmi k ní. Ten pohled ho šokoval. Tentam byl všechen jas a zářivá pleť. Měla popraskané, zsinalé rty, fádní barvu vlasů a kostnaté, vyduté spánky. ‚Změnila se tak moc, jako by to ani nebyla ona. Jako by na ni dotíral nějaký démon.‘ Naira umřela prvního listopadu, na svátek Všech svatých. Epidemie už ustupovala a život v Riu se vracel do normálu. Silně pršelo a pohřební vůz se svými bílými záclonkami zmizel za oponou deště jako kdyby ‚vjížděl do nějakého akvária‘. … Rakev položili do zaplaveného hrobu. Když se o pět let později teta Eugenia vydala pro Naiřiny kosti, našla ji ‚bez znatelného rozkladu, jen zčernalou jako mumie‘. Hrobník jí vysvětlil, že její tělo izolovalo vlhké prostředí bez přístupu vzduchu.“

Ano, i tak vypadal „život“ v brazilském Riu de Janieru v roce 1918, v čase španělské chřipky, která koncem října zasáhla půl milionu obyvatel města, více než polovinu jeho populace. Ještě 12. října tamní satirický plátek Careta (Úšklebek) varoval, zda městské úřady pouze nezneužívají obyčejnou chorobu, limpa-velhos (zabijáka starců) k zavedení „vědecké diktatury“ a narušení občanských práv.

Epidemie se však krutě šířila. Ulice se vylidnily, fotbalisté hráli před prázdnými stadiony, noční život vyprchal. A hrobníci nestačili kopat hroby – mrtvoly se vršily v ulicích. Lidé prý vysunovali nohy mrtvých z oken, aby si jich úřady všimly a odvezly je. Městem projížděl pohřební tramvajový vláček, který sbíral zemřelé a dopravoval je na hřbitov. Pořád dokola a dokola.

„Vzájemně si konkurující zájmy společnosti jsou důvodem, na jehož základě historik Alfred Crosby ve své historii (španělské) chřipky v Americe argumentuje, že demokracie je při pandemii na obtíž. Požadavky národní bezpečnosti, kvetoucí hospodářství a veřejné zdraví mají jen zřídka stejné cíle a zájmy,“ konstatuje též Spinneyová. Národní bezpečnost tehdy, tj. v roce 1918, vyžadovala rekrutování vojáků, což ale přispívalo k šíření pandemie. A ve Francii například, pokračuje autorka Bledého jezdce, „mocné instituce jako ministerstvo vnitra a Lékařská akademie nařídily uzavření kin, kostelů a tržnic“. Leč nařízení zůstalo mnohdy jen na papíře, poněvadž prefekti francouzských departementů je ze strachu před nespokojenou veřejností nevynucovali.

Ovšem má-li demokracie účinně čelit pandemii, pak, není-li k dispozici lék ani vakcína, musí patrně zavést režim, který Spinneyová označuje jako zdravotnickou či vědeckou diktaturu. Samozřejmě, na omezenou dobu a za přesně daných podmínek. Nalezení správného poměru mezi svobodou, ekonomikou a epidemiologií však představuje palčivé téma nejen nynějších týdnů, ale i příštích let. I současná pandemie totiž jen tak nezmizí, může se vracet v různých vlnách apod.

Bez chřipky bychom republiku neměli?

Prodlévání virů španělské chřipky „v poznámce pod čarou k první světové válce“ je však intelektuálně nezdravé ještě z jednoho podstatného důvodu. Válečný výsledek totiž možná určila více, než jsou si mnozí ochotni připustit. Německý generál Erich Ludendorff naplánoval na rok 1918 velkou jarní ofenzívu, která měla konečně přinést průlom – ještě před příchodem vojenských posil německých protivníků z USA. Ofenzíva ale uvízla, z důvodů vojenských i kvůli tenčícím se materiálním a lidským zdrojům. Nicméně, jak podotýká Laura Spinneyová: kolem poloviny dubna „se poprvé objevila v zákopech chřipka. … Většina historiků váhá nad tím, aby přisoudila chřipce rozhodující úlohu v určení vítěze války.“ Podle Spinneyové však souhlasí s tím, že uspíšila její konec.

„Válka pomohla chřipce na vrchol a ta za to výměnou uspíšila konec válečného běsnění. Často zachvátila celé konvoje putující z Ameriky do Evropy. V beztak děsivých frontových podmínkách se rozhořela s ještě větší silou. Kosila více mužů, než kolik jich stačily zabíjet kulky, šrapnely a yperit. Na některých úsecích fronty zašla nákazová situace tak daleko, že tam neměl kdo bojovat. Z fronty do týlu pak putovala chřipka s nemocnými a zraněnými odsouvanými do nemocnic a polních lazaretů,“ přiblížil její řádění v roce 2005 v Respektu biolog Jaroslav Petr.

Nicméně podle některých historiků (Spinneyová uvádí dva) dokonce chřipka „ztrestala“ Ústřední mocnosti více než armády Dohody, a rozhodla tak nejen o ukončení konfliktu, ale právě i o jeho výsledku. Generálové samozřejmě těžko přiznají porážku od nějakého „pitomého viru“, leč sám Ludendorff prý nakonec dospěl k přesvědčení, že ho o vítězství připravila právě španělská chřipka. Pokud však její epidemie skutečně notně přispěla k ukončení války, lze parafrázovat T. G. Masaryka a konstatovat, že „bez pandemie španělské chřipky bychom republiku neměli“. Do slavnostních proslovů se to pochopitelně nehodí, ovšem bagatelizování covidu-19 výrazem „obyčejná chřipka“ je minimálně historicky dost nepoučené. Na rozdíl od známých kmenů chřipky na něj zatím není lék ani vakcína, přičemž to samé se dalo konstatovat o španělské chřipce v době jejího řádění.

Poučíme se z dějin?

Byť jsou počty obětí zatím naštěstí nesrovnatelné, přesto mezi španělskou chřipkou neboli „matkou všech pandemií“ a covidem-19 evidentně existuje řada pozoruhodných podobností. Například jedna z teorií jejího vzniku lokalizuje původ španělské chřipky právě do Číny. Určitě se nezrodila ve Španělsku, přídomek „španělská“ choroba získala jen díky tomu, že se o ní svobodněji rozepsaly španělské noviny, nesvázané válečnou cenzurou.

A onen menší počet obětí nutno připsat též zkušenosti se španělskou chřipkou a její reflexi. Lékařská věda tehdy utrpěla velký reputační šrám, neboť si s ní vlastně nedovedla poradit. „Věda zklamala a neochránila nás,“ postěžoval si tehdy deník The New York Times. Věda byla sesazena z trůnu nezpochybnitelného božstva, kam během 19. století usedla. Avšak dokázala se vydrápat zpět. Pár let po epidemii již lékaři dovedli odhalit pro ně dosud neznámý svět virů a připravit protilátky. Na pandemii též reagovaly státy formováním systémů lékařské a hygienické péče, které před sto lety neexistovaly a pokud ano, tak v plenkách. Rozvoj vědy a státních zdravotně-hygienických systémů tak nyní drží počet obětí nejnovějších pandemií jakž takž pod kontrolou.

A pod kontrolou ho drží, určitě ve fází první ataky epidemie, i přísná restriktivní opatření, která pomohou stávající kapacitě zdravotnických zařízení postarat se o nemocné, přesněji o únosný počet nemocných. To Spinneyová dokazuje velmi přesvědčivě. „Opatření spočívající například v zákazu shromažďování nebo zavedení roušek snížily v některých amerických městech úmrtnost až o polovinu. … Zásadní však bylo správné načasování. Reakce musela přijít rychle a pokračovat, dokud to bylo zapotřebí. Pokud se polevilo příliš brzy, dostal virus na stříbrném podnose novou várku imunologicky nepřipravených hostitelů a město zachvátila nová vlna úmrtí,“ konstatuje o situaci v USA, leč podobných příkladů lze na stránkách její knihy nalézt více. Pandemie každopádně znamená stejnou měrou biologický i sociální jev, šíří se často pomocí civilizačních tepen a o míře jejích dopadů ve velké míře rozhoduje reakce vlád nebo samospráv i vyspělost medicíny a zdravotnického systému.

Nedávno se v médiích objevila zpráva o dvojčatech Philipovi a Samuelovi Kahnových, jež se narodila 5. prosince 1919. Samuel podlehl jako novorozenec španělské chřipce, jeho stoletý bratr Philip, jenž za války sloužil u amerického letectva, nyní covidu-19. Obě epidemie ale krom dvojčat Kahnových i jiných výše zmíněných paralel spojuje ještě jedna podstatná věc. Ačkoliv je během řádění nakažlivé choroby nejlepší někam sobecky zalézt a nevystrčit nos, najde se vždy hodně lidí, kteří cítí potřebu pomáhat bližním nebo to prostě patří k jejich profesní etice, jež ale tak jako tak zažívá zásadní zátěžovou zkoušku. Na prvním místě nutno vyzdvihnout lékaře a sestřičky schopné mnohdy doslova sebeobětování. Pokud lze z epidemií, jež patří mezi nejděsivější skutečnosti, s nimiž se dá na této planetě setkat, vytěžit něco pozitivního, ba nadějného, pak je to právě toto zjištění. Solidarita přežívá a pomáhá i v nejtěžších časech, byť se během pandemie často stává nakažlivou v doslovném smyslu slova.

(Laura Spinney: Bledý jezdec. Španělská chřipka z roku 1918 a jak změnila svět. Dobrovský s.r.o., Praha 2017.)

Video promo knihy (klik) zde: