Jelizaveto, říká se, že vaše rané práce z 60. let se nedochovaly. Je to pravda?

Ano, část jsem spálila.

Nelíbily se vám?

To ne, líbily se mi moc, ale byla jsem zoufalá. Byla jsem úplně strašně zoufalá a strašně osamělá v Moskvě. Rozumíte, mě vůbec ani nenapadlo se jakkoliv podílet na tamním životě.

Takže zničení vlastního díla bylo výrazem beznaděje?

Ano, byl to akt zoufalství. Cítila jsem, že jsem odsouzena tam shnít a zahynout, protože tehdy nebyly sebemenší náznaky naděje na spásu a na únik. Takže jsem už do toho šla takříkajíc vabank… až do dna. Bylo to gesto naprostého zoufalství. Ale nelituju toho, protože všechno, co píšu, mám uloženo v hlavě jako v počítači, absolutně všechno, takže to, co bylo třeba, jsem později rekonstruovala.

Opravdu?

Jistě. A to, co se nehodilo, co nebylo dobré, toho nelituju. Byly tam nepovedené věci, které se mi tehdy už nelíbily, ale ty si mimochodem taky pamatuju, od začátku do konce. Dokonce jsem něco z toho později použila.

To znamená, že ve vaší paměti jsou uloženy celé vizuální konfigurace?

Prostě jako v počítači, nejen vizuální plán, ale jako v počítači. Počítač je kopie naší činnosti. Vyznáte se v počítačích?

Tak průměrně.

Já nemůžu říct, že bych se v nich dobře vyznala, mám velmi starý počítač. Ale můj syn je bankéř, takže to jsou jeho záležitosti, jeho svět. Mohla bych se zdokonalit, ale je mi líto času. Myslím si totiž, že jsem sama počítač. Paměť je takříkajíc můj kapitál. Nevím, jestli je už teď nějak oslabená, ale pamatuju si všechno – co jsem četla, co dělám… úplně všechno. Ale nikdy si nepamatuju, kam jsem položila klíče.

Než jste přišla do Moskvy, žila jste v Baku, že?

Ano, vyrůstala jsem v Baku, kde jsem se i narodila, do Moskvy jsem přijela až na konzervatoř. Neustále jsem něco psala, celý život. Ale otec mi řekl, ještě když jsem byla úplně malá: „Nikomu to neukazuj, nikomu o tom neříkej.“ A u toho zůstalo. Řekl také: „Musíš mít nějakou profesi.“ Rozhodla jsem se, že to bude klavír. Vystudovala jsem na konzervatoři dvě fakulty, klavír a skladbu, a to byl můj, takříkajíc, zdroj živobytí.

Vy jste žila v Domě skladatelů, elitním centru sovětské hudby, kde nedostal byt hned tak někdo.

Ano, byla jsem takový hudební vědec. V konzervatoři jsem studovala s výbornými výsledky, oba diplomy s vyznamenáním, nabízeli mi pokračovat doktorátem.

Vaše stati a monografie pojednávaly o Mozartově hudbě…

Ano, psala jsem knížky o Mozartovi, o Prokofjevovi – s ním jsem se také přátelila, stejně jako se Šostakovičem. Mohla jsem udělat velkou kariéru!

Prokofjevův syn Oleg byl vaším o pár let mladším současníkem, emigroval do Anglie počátkem 70. let, krátce před vaší emigrací do Vídně. V té době už byl ovšem v kruzích ruské neoficiální kultury dobře známým výtvarným umělcem, básníkem a kunsthistorikem. Udržovala jste s ním v zahraničí nějaké vztahy?

Vždycky jsme si psali, obzvlášť intenzivně během léta, když jsem byla ve Švýcarsku a on také. V létě 1998 jsem přijela v srpnu do Švýcarska a hned jsem mu napsala dopis, ale potom jsem nemohla najít jeho adresu, nevzala jsem si zápisník, tak jsem si říkala nevadí, pošlu to po návratu z Vídně. Ve Vídni otevřu schránku a vidím dopis od něj. Tak jsem si pomyslela – fajn, hned mu odpovím tím svým. Doma jsem dopis otevřela a vypadl z něj malý papírek, na kterém bylo tužkou napsáno: tento dopis jsem našla na stole svého muže po jeho smrti a posílám vám ho. Je to krásný dopis, mám ho schovaný. Na konci píše: z celé duše vám přeju šťastné dny. Něco takového dřív nikdy nepsal.

Zároveň s vašimi muzikologickými pracemi vznikala i vaše vlastní díla.

Vždycky jsem psala, odjakživa, ale nikdo o tom nevěděl, ani jediný člověk. Teprve později jsem se seznámila a přátelila se dvěma třemi lidmi, jeden z nich se dokonce stal velmi známým básníkem, Ljova Rubinštejn, znáte ho? To je báječný člověk.

Ano, znám, dávno.

Navštěvoval mě a něco jsem mu ukazovala. Bylo to jenom tak, rozumíte, nešlo o nějaký opravdový kontakt, ale měla jsem ho vždycky ráda. Prostě ke mně často chodil.

Takže jste ve svém moskevském období neměla žádný okruh přátel nebo blízkých, ke kterému byste patřila nebo s ním cítila nějakou sounáležitost?

Ne, to mě nikdy v životě ani nenapadlo. Ti lidé mně byli naprosto cizí. A potom tvorba, to je taková věc, ve které se nelze ptát na rady nebo názory. Pokud člověk ví, že bez toho nemůže žít, nechápu, proč by měl za někým chodit a ptát se ho na rady. To, co dělá, může být velmi špatné, ale on to nemůže nedělat. A kdyby mu někdo řekl, nějaká autorita, že to nestojí za nic, stejně bude pokračovat, takže hlavní je, co si o tom člověk myslí sám.

Když jste se vídala například s Rubinštejnem, tak jste netušila, že existuje nějaký kontext, v němž se pohybuje, že tam figuruje třeba Dmitrij Alexandrovič Prigov a další?

Prigova jsem neznala, ale znala jsem někoho jiného, a to byl Andrej Monastyrskij. Znala jsem jeho a pak už, myslím, nikoho.

S Monastyrským jste se také vídala?

Tehdy ano, ale později už nikdy. Měl moc milou ženu, výtvarnici, nevím, kam se poděla.

Příliš jste se nestýkala s osobnostmi a skupinami ruského kulturního kontextu…

Jak to, že ne? Žiju celý život s takovými lidmi jako je Dostojevskij, mám dobré přátele, například básníka Hanse Karla Artmanna, mám ráda své studenty, přátelím se s nimi, přátelím se se zvířaty…

Ano, a ještě jeden básník a teoretik ruské avantgardy s vámi udržuje pravidelný kontakt – Sergej Birjukov.

Mám Birjukova ráda, protože je ze své podstaty umělec a svobodný člověk, ale je postižený nějakou filologickou nákazou, a to nechápu. Myslím si například, že Kručonych je prostě grafoman a idiot. A on ho bere zcela vážně, ale to je jeho věc, nebudu se s ním hádat, možná má pravdu. Ale já považuju Kručonycha za naprosto negramotného člověka.

Ze zakladatelských osobností ruské básnické avantgardy máte asi bližší vztah k Chlebnikovovi?

Vždycky jsem měla moc ráda Chlebnikovovy verše, ale jeho teoretické úvahy jsou mi naprosto cizí. Jeho verše jsou krásné a skvělé, také je mimochodem přednáším, nahrála jsem je na kazetu. Například „Toho dne modrých medvědů“, to je výtečné. Mám moc ráda jeho verše a moc nerada jeho myšlenky.

Co se týče ohlasů moskevského prostředí na vaši tvorbu, měli bychom jmenovat ještě básníka Genricha Sapgira, který o vás napsal medailón do antologie ruské poesie.

To ano, ale moje knihy nečetl! Cha cha. Radši si to psaní měl odpustit. Setkala jsem se s ním a byl mi jako člověk moc sympatický. Když jsem byla v roce 1998 v Moskvě, tak přišel na moje čtení. Píše o mně, že jsem nosila cvikr. Já jsem ale nikdy žádné brýle nenosila. To se mě dotklo, ale odpustila jsem mu to. A cvikr nenosila už ani moje matka! Můžete říct o mých knihách cokoliv špatného, ale pokud řeknete, že mám špatné šaty nebo účes, tak to se mě dotkne. Jeden ruský malíř sem ke mně přišel v 80. letech a potom napsal do časopisu Kontinent takový pitomý článek, kde tvrdí, že v mém bytě vrže podlaha. Tak to se mě dotklo, dál už jsem nečetla.

Jezdila jste v 90. letech často do Moskvy?

Byla jsem tam jednou, v roce 1998. Myslíte, že mě pozvali z Ruska? Kdepak. Rakouské velvyslanectví uspořádalo moji výstavu a dvě čtení. Jedno bylo v nějakém klubu 21. století. Moc se mi to líbilo, báječné publikum, moc příjemné. Druhé vystoupení se konalo na rakouském velvyslanectví. Mají tam nějakou knihovnu, tam, co byl dřív Svaz spisovatelů, jestli víte, na Vorovského ulici. Tam jsem měla čtení a výstavu.

To byla vaše jediná cesta do Ruska od roku 1975?

Ano, jediná. Dlouho jsem váhala, říkala jsem si, jestli mám jezdit nebo ne, no ale potom mě požádali, tak jsem si říkala, že tam uvidím přátele… ale zrovna takové lidi jako Ljovu Rubinštejna jsem nepotkala. Nepřišel na čtení a neznala jsem jeho telefon a nic. Vznikly tam ale kontakty s jinými, novými lidmi, s nimiž jsem se spřátelila poté, co si přečetli moje knížky.

Dva roky po vašem odjezdu z Ruska vyšel legendární almanach Apollon, v němž malíř Michail Šemjakin nashromáždil mnoho pozoruhodných plodů neoficiální kultury, mezi nimi také vaši poému, přesněji řečeno rekviem Podzim v lazaretu nevinných sester. Jak vás Šemjakin našel – a je pravda, že Rekviem vyvezl ze SSSR německý romanopisec, nositel Nobelovy ceny za literaturu Heinrich Böll?

Samozřejmě, že je to pravda. Sešla jsem se s ním tajně při jeho návštěvě Moskvy a promluvila jsem s ním, protože jsem byla úplně zoufalá a chtěla jsem zemřít. A měla jsem ráda jeho knihy. Všechno hned pochopil, přišel ke mně domů a já jsem mu řekla, že chci buď zahynout nebo se nějak dostat pryč. A že chci zničit všechny svoje věci. A on řekl, abych je dala jemu, dokonce mě prosil, ale já jsem se bála a nic jsem mu nedala.

A jak se k němu tedy Rekviem dostalo?

Po dvou letech, když znova přijel, řekl mi opět, abych mu dala rukopisy, že je s sebou vezme. Ptala jsem se, k čemu by to bylo, a on řekl, že by se mohly vydat. Řekla jsem, že v žádném případě, ale dala jsem mu texty, aby je prostě u sebe uložil. A on to udělal. Ptala jsem se ho, jak s tím odjede, vždyť mu budou prohledávat kufr. A on řekl, že si našije do kabátu velké kapsy. A když jsem potom po mnoha letech setkali už tady v Rakousku a mluvili jsme spolu, zapomněla jsem se ho zeptat, ačkoliv jsem na to hodně myslela, jestli si ušil ty kapsy a jak ty věci vyvezl.

A kdo dal text Šemjakinovi?

Jeden známý. V Paříži žil jeden můj bývalý žák, pianista. A ten se seznámil s Šemjakinem, nevím jak.

Publikaci v Apollonu doplňuje velmi efektní fotografie, na které vypadáte jako hollywoodská herečka nebo modelka.

V té době jsem se cítila příšerně, byla jsem v hrozném stavu, nemocná, nemohla jsem v Moskvě žít. Bylo to v listopadu, šla jsem po mostu a najednou vidím na chodníku fotografii a tak mě napadlo, že bych se mohla jít vyfotografovat. A vznikla z toho taková skvělá fotografie.

Snad jediným odborníkem, který už bezmála 30 let soustavně sleduje vaši tvorbu a pravidelně o ní píše, je americký slavista Gerald Janecek. Jak vás objevil?

Jakmile vyšel Apollon, Janecek mi napsal dopis. Rusové na to vůbec nereagovali, nedostala jsem ani jediný dopis, ani jeden Rus nezareagoval, jako by to vůbec neexistovalo. Dostávaly se ke mně jenom různé jízlivé posměšky, vysmívali se mojí fotografii, která prý vypadá jako z krabice od bonbónů a podobné nesmysly. Nevěnovala jsem tomu žádnou pozornost a nijak se mě to nedotýkalo, protože znám ty lidi a vím, co jsou zač. Stačilo mi, že se ozval Michail Šemjakin, který mi napsal nadšený dopis. A napsal taky Janecek, ačkoliv ta věc se nesnadno čte, ale on ji přečetl, a nejen to, přečetl ji skvěle, on je hudebník a skladatel, všechno pochopil, jak jazyk tak i celou koncepci. To mě samozřejmě potěšilo a od té doby jsme přátelé.

Existuje také vaše korespondence, že? Janecek z ní cituje v úvodu k nedávné publikaci vašich básní v časopise Novoje litěraturnoje obozrenije.

Ano, jsme neustále v kontaktu. Několikrát mě tady navštívil. A možná, že i já k němu pojedu. V roce 1997 jsem měla v Kanadě výstavu, na kterou také přijel, požádala jsem organizátory, aby ho tam pozvali.

A z kulturního kontextu ruské emigrace se objevily nějaké ohlasy na vaši tvorbu, s níž se díky publikaci v Apollonu přece jenom seznámila řada lidí, kteří sledovali literární dění…?

Emigranti psali strašlivé věci, takzvaná první vlna porevoluční emigrace, aristokrati, z nichž mnozí byli pologramotní a naprosto bez nadání. Působilo to, jako by je poštvala KGB jako nějaké vzteklé psy.

Představitelé emigrace psali svoje názory přímo Šemjakinovi? Nebo je publikovali v pařížském týdeníku Russkaja mysľ?

Ano, psali do novin, například profesor Struve, někde jeho článek ještě mám. A Šemjakin na to zareagoval, což jsem nechápala. Rozčílil se a poslal mu jako dárek výtisk almanachu -a tehdy Struve napsal recenzi do týdeníku Russkaja mysl’, ve které strašlivě, naprosto nepřístojně nadával. A v Moskvě se jako reakce na Apollon sešla skupina tamních literátů a sestavili almanach Metropol, což byla jakási odpověď ruského hlavního města, ačkoliv není jasné, co je otázka a co odpověď, ale já jsem ten almanach nečetla.

V almanachu Apollon vyšla také stať Eduarda Limonova o skupině Konkret, jejíž název sám vymyslel -představil tam několik básníků takzvané Lianozovské školy, s kterou byl sám těsně spojen poté, co se v 60. letech přestěhoval z Charkova do Moskvy. Vy jste znala například Vsevoloda Někrasova?

Ne, nikoho jsem neznala a jsem tomu ráda. Asi tak před deseti lety se ve Vídni konalo čtení, vystupoval tam Někrasov a ještě další lidé, a mě na to čtení nepozvali, takže jsem tam nešla, ale moji studenti mi přinesli nahrávku, kde Někrasov nadával a potom odešel a prásknul za sebou dveřmi a na nahrávce je i to prásknutí…

S mnohými svými kolegy se pohádal, rozešel a psal o nich velmi ostré články.

Tehdy křičel, říkal nějaká strašná slova, lidi byli šokovaní, nic nechápali, proč se tak rozčiluje, kvůli čemu, na koho… A ukázalo se, že ho tak naštvalo, že mu dali málo času na vystoupení nebo něco takového.

A Limonova, který stať o „konkretistech“ napsal, jste četla?

Byla to hrozná četba. Ale zároveň je v tom taky něco lidského a opravdového, jak tomu rozumět nevím, je to podivuhodný fenomén. On je hrozný člověk. Příšerný. Jsou to vrazi, jsem o tom mimochodem přesvědčená. Píše o loupežích v charkovských obchodech nebo o tom, jak chtěli znásilnit nějakou ženu – a jsem přesvědčená, že to tak opravdu bylo.

Na druhé straně je ale u Limonova cítit jakási ojedinělá pronikavost v jeho radikálním dokumentarismu, v jeho dojemně narcistním hrdinovi.

Ano, v tom, co píše jsou velmi talentovaná místa. Víte, myslím si, že je takový typ – představuju si, že něco takového bylo v Leninovi. Lenin nebyl nadaný, ale všichni, kdo ho znali, říkají, že to byl v soukromí moc milý člověk, což si nedokážu představit. Kdyby tomu Limonovovi dali moc, nejspíš by celé Rusko utopil v krvi.

A s Alexandrem Očereťanským, básníkem, který začal koncem 80. let vydávat v Americe časopis Černovik, ve kterém se objevily také některé vaše práce a stati o vaší tvorbě, jste se seznámila až tady ve Vídni?

Ano, Očereťanskij emigroval později než já a všichni emigranti přijížděli většinou do Vídně – a tehdy za mnou přišel a seznámili jsme se.

To bylo takříkajíc cestou do Ameriky…

Ano. Byl mi velice sympatický – četl jste moji recenzi na jeho knihu?

Ne.

Poslal mi před několika lety svoji knihu, která je jakousi koláží na motivy písmen hebrejské abecedy. A ta se mi tak líbila, že jsem spontánně napsala na to téma dost rozsáhlou stať.

A potom se na vás obrátil, když začal vydávat Černovik?

Ano. Nejdřív jsem moc nechtěla u něj svoje práce tisknout, vůbec jsem na to neměla náladu, ale on je odněkud bral a publikoval je. A potom uveřejnil ve 14. čísle velmi dobrý článek od jedné badatelky, která se jmenuje Nazarenko. A potom jsem mu začala svoje věci posílat.

Rekviem v lazaretě nevinných sester nedávno v Moskvě vyšlo v přepracované verzi – znamená to, že na tomto vašem asi nejznámějším textu, který vznikal před více než 30 lety, dosud pracujete? Nechystáte se jej publikovat v knižní podobě?

Janecek přeložil Rekviem do angličtiny, já k tomu vytvořím grafický doprovod, teď na té knize pracujeme, bude tam také německá verze, kterou jsem sama přeložila.

Jelizaveto, jak jste objevila svoji typickou techniku, ve které se objevuje obraz ruky a ornamenty, které jako by vycházely z tvarů písmen a grafického průběhu písma?

Řeknu vám stručně, jak jsem k té technice přišla. Často ji teď vidím napodobovat, nejednou jsou to úplné plagiáty, což mě velmi rozčiluje, ale co se dá dělat, to vždycky bylo a vždycky bude. Takže o tom nikomu neříkejte, je to moje tajemství. Jednou za několik let to můžete prozradit studentům, jenom studentům.

Čí nápodoby máte na mysli?

No různé. S tou rukou to bylo tak. V roce 1978 jsem byla několik měsíců bez práce. Pracovala jsem předtím v jedné waldorfské škole, kde jsem se tři roky trápila a potom jsem se rozhodla, že odejdu a asi sedm nebo šest měsíců jsem neměla žádnou práci, syn byl ještě v gymnásiu a bylo to velice obtížné období. A náhodou jsem se něčím prostřednictvím dověděla o komerční firmě, která sháněla někoho na korespondenci, kdo by uměl rusky, německy a trochu anglicky. Samozřejmě jsem tam šla a oni mě vzali. Počítače teprve začínaly, byly to obrovské stroje, řekli mi, jak se s tím zachází a já jsem tam několik dní seděla a potom jsem řekla „dobře, to zvládnu“. Potom se ukázalo, že to byla velice zvláštní firma na export a import, vyváželi a dováželi všechno od dámských kabelek až po nějaké stroje a já jsem samozřejmě ničemu z toho nerozuměla a žádná korespondence tam dohromady nebyla a už vůbec ne v ruštině. A oni si taky se mnou moc nevěděli rady, takže jsem tam dělala nejrůznější činnosti včetně úklidu. Mně to bylo všechno jedno, hlavně že platili. A tehdy jednou přišel šéf, který byl velmi milý člověk a snažil se mi ulehčit život a řekl mi: dnes už nic nedělejte a tady máte hromadu bankovních účtů, je potřeba pořídit jejich kopie. Tak to udělejte. Kopírky se tehdy také teprve zaváděly. A tak tam stojím a kopíruju, přikládala jsem tam vzorky, které se měly vždy přiložit k účtům. Ty vzorky byly různé nože nebo vidličky… Tak tam stojím a kopíruju a byla jsem tak zoufalá a hrozně unavená a celý den jsem tam stála až jsem vzala jeden z těch nožů a prohlížela jsem si ho a byla jsem tak unavená, že jsem do té kopírky strčila ruku s tím nožem. A vznikla z toho kopie mojí ruky s nožem. A to mě strašně zaujalo a říkala jsem si – „ha!“ -a znovu jsem tam strčila ruku a znovu vyšla výborná kopie a potom jsem tam celý den stála a kopírovala vlastní ruku a dovedete si představit kolegy -všechny ty drbny tam běhaly a koukaly a šeptaly: ona celý den nic nedělá, jen stojí a kopíruje. Druhý den jsem připravila ještě různé jakoby krajkové okraje a ornamenty a celý den jsem zase kopírovala ruku a spojovala ji s různými texty a říkala jsem si, že by z toho mohla být vynikající knížka, a tak jsem kopírovala a kopírovala, dokud mě odtamtud nevyhodili. Ty bankovní účty jsem nakonec taky zkopírovala, všechny do jednoho, ale potom jsem pochopila, že dál už nemůžu. A potom se to tak seběhlo, že jsem začala učit v universitě a tím to skončilo – oni by mě vyhodili, já jsem odešla… zkrátka jsem z té firmy byla pryč.

Ale získala jste ten základní výtvarný impuls ke grafickému ztvárnění vašich textů…

Ano, od té doby, od roku 1978, jsem pracovala na té knize. Potom se objevovaly další nápady, našla jsem takový Kopieanstallt (copyshop, pozn. TG) a z nějakého důvodu kam přijdu, tam jsou ke mně vstřícní. A řekla jsem jim, že bych na den potřebovala místnost s kopírkou, jestli mi ji mohou dát a kolik by to stálo. A oni řekli, že mi to umožní levně a dali mi k dispozici tu místnost a já jsem tam celý den stála a zabývala jsem se svými záležitostmi, to trvalo asi tak půl roku. Potom ta dáma, která tam nade mnou držela ochrannou ruku a dělala mi cenu, zemřela, což byla samozřejmě rána. Přišli tam jiní, kteří ode mě začali požadovat velké peníze, takže jsem už nemohla dál pokračovat.

Bylo pro vás důležité mít hodně kopií, abyste z nich mohla vybírat ty nejvhodnější? Šlo vám o náhodu, neb spíš o určitý předem daný cíl, k němuž jste směřovala?

Ano, udělala jsem toho strašně moc. Dodnes mám půlku skříně plnou té ruky v nejrůznějších polohách. A samozřejmě jsem z toho velmi pečlivě vybírala, kombinovala, pracovala jsem se světlem… To je kolosální práce. Teď jsem se mimochodem pokusila k tomu vrátit, moje ruka vypadá dnes jinak, změnila se, je širší… ale už mě to nezajímalo, nic z toho nevzešlo. Je to cesta, kterou už mám za sebou.

Zmínila jste svoji zkušenost s prací v antroposofické waldorfské škole ve Vídni. Učení Rudolfa Steinera mělo obzvlášť v desátých letech na tehdejší ruskou kulturu významný vliv. Vy jste v této oblasti neshledala nic inspirativního?

Ne, víte, oni chtěli, abych sdílela jejich ideje. A já jsem jim řekla, že jsem před jednou ideologií utekla a nechci žádné jiné. Řekla jsem jim: „Jestli chcete, budu učit děti rusky.“ Potom jsem tam celé dny hrála na klavír, protože mají tu eurytmii… Příšerně mě vykořisťovali. Ve čtvrtek jsem například hrála od devíti od rána do devíti do večera.

 To je hrůza.

Ano. A oni ještě chtěli takříkajíc moji duši. Chtěli, abych chodila na různé jejich konference a semináře a vůbec abych se účastnila jejich duchovní práce. Což mi bylo strašně směšné. A pochopila jsem, že nemá cenu tam zůstávat, platili mi samozřejmě mizerně.

Kdysi antroposofická estetika nadchla symbolistu Andreje Bělého i průkopníka výtvarné abstrakce Vasilije Kandinského.

Jsou to lovci. A mě také ulovili, nabídli mi skvělou perspektivu, že můžu vychovávat budoucí generaci – bylo to zajímavé. Ale ukázalo se, že tam panuje obyčejná špinavá komerce jako všude. Děti jsou všude děti – měla jsem je ráda a ony měly rády mě, ale ve škole to bylo zařízeno tak, aby se na ty děti velmi bohatých rodičů nemohly klást normální požadavky, protože se nechtěly učit. Byla jsem připravena s nimi pracovat, učím ráda, mám to v krvi, ale tam to nešlo, sami nevěděli, co chtějí, byli to diletanti.

Hrajete ještě na piáno?

Samozřejmě že hraju, je to jedna stránka mého života, ale není to moje profese, není to to, pro co jsem takříkajíc stvořena.

Ale vždy jste hrála, nikdy jste s klavírem nepřestala?

Ne, nikdy. A teď vidím, že jsem hrála dobře, když zpětně poslouchám svůj diplomní program a když poslouchám Goulda, jak hraje poslední Beethovenovu sonátu a další interprety. Rozhodla jsem se svůj diplomní program rekonstruovat a nahrát, od 24. Beethovenovy sonáty až do konce. Samozřejmě, že jsem o žádné kariéře klavíristky neuvažovala, nikdy jsem nebyla virtuózem, nemám ty mechanické kvality. Ale věděla jsem, že bez toho nemůžu žít. Je to jedna stránka mojí přirozenosti.

Vyšla jste z hudebního kontextu, ale vaše umění představuje unikátní a hybridní systém, ve kterém jsou důležité hudební principy, poesie, fyzické parametry jazyka a psaní i výtvarné prostředky.

Víte, domnívám se, že opravdová tvorba nemá analogie, předchůdce ani pokračovatele. Na jedné straně je průmysl, to je jedna věc, a to, čím se zabývá umění, je něco jiného. Co dělá umění, je anonymní a vzniká to často v mukách a strádání a potom se to vezme, rozmnoží, rozmělní na drobné, stane se z toho prostituce. Pokud někdo doopravdy, ve vší vážnosti pracuje, neměl by počítat s úspěchem. Za celý život jsem za svoje práce nedostala ani halíř honoráře. Jediné, co jsem dostala, byly peníze od vídeňského muzea Albertina. Dostat zaplaceno od takového muzea je pro mě samozřejmě čest a radost. To byl jediný honorář, který jsem dostala, jinak ani halíř, od nikoho nic. Úspěch potřebují ti, kdo pracují pro komerci. Neříkám, že to jsou špatní lidé nebo že nepracují dobře. Je to potřeba, dokonce nejspíš nezbytně potřeba. Lidi bez toho nemohou žít – ale to se netýká umění. A teď je na vás vědcích, abyste rozlišili, kde je komerce a kde není.

A jak se díváte na poesii, které se podařilo dosáhnout určitého komerčního úspěchu už za sovětského režimu a dobře jde na odbyt i po zániku SSSR – mám na mysli takové autory jako je Andrej Vozněsenskij, Jevgenij Jevtušenko, Bella Achmadulina…

Achmadulina – jakou má zrůdnou, pitomou, ubohou tvář. Oni nemají tvář, to je spíš nějaký nejbanálnější vdolek, ne? Naprostá absence nadání, ale určitým způsobem si vytvářejí jakousi aureolu. Je to uzurpátorství, komerce, průmysl a bazar. Tváří se, že mají talent… Ale to člověk musí znát Moskvu a moskevské salóny! „Andrjušenka Vozněsenskij napsal takovou poému! Ach, Ženěčka Jevtušenko!!“. Víte, dělalo se mi z toho špatně už tenkrát. A teď už na to sláva bohu vůbec nemyslím. A líbí se vám tvář Achmatové? Mohl byste se do ní zamilovat?

No, já nevím. Zamilovat se… asi těžko…

Já taky ne. Ale do Šemjakina bych se zamilovat mohla a možná jsem se do něj kdysi i zamilovala. Ale můj ideál mužské krásy je jiný.

 

leden 2004 ptal se Tomáš Glanc.

Mnacakanova Jelizaveta, též Mnacakaňjan nebo Něckova, * 1922, se narodila v Baku, její otec byl Armén, lékař, který překládal latinskou poesii. Od roku 1945 žila v Moskvě. Vystudovala konzervatoř, koncem 40. let studovala též literaturu. Kromě poesie psala i studie a zabývala se překlady německé a rakouské poesie. Roku 1965 zničila téměř všechny své texty. V té době začala experimentovat s propojením písma a výtvarného vyjadřování. Počátkem 70. let propašoval do zahraničí některá její díla Heinrich Böll. Roku 1975 M. emigrovala do Vídně. Její poesie je často ovlivněna hudebními formami, což platí i o stěžejním díle Oseň v lazaretě něvinnych sesťor. Rekviem v semi časťach (datováno lety 1971-1988-2003). Rozsáhlá báseň je vystavěna na principu opakování témat a na variacích jako v symfonii. První verze textu vyšla s ilustrací M. Šemjakina v almanachu Apollon 77 v Paříži (1977), druhá vznikla v souvislosti s překladem díla do němčiny a třetí při přípravě publikace v 62. čísle časopisu Novoje litěraturnoje obozrenije, kde autorka text uvedla komentářem, v němž mj. vykládá své pojetí uměleckého díla jako nedílného celku, harmonie, jejíž součástí může být slovo, stejně jako hudba, barvy i „němé linie“. Báseň Oseň v lazaretě něvinnych sesťor, ovlivněná také tradicí vizuální poesie, vznikala v době hospitalizace M. v moskevské nemocnici, kde prožila klinickou smrt a byla vystavena sadismu a rasismu sovětské zdravotní péče. (Tomáš Glanc, Jana Kleňhová: Lexikon ruských avantgard, Libri, Praha 2005)

Rozhovor původně vyšel v papírovém vydání revue Babylon 14. 1. 2008