V březnu 2006 proběhla v břevnovském klášteře konference Zločiny komunismu, pořádaná Konfederací politických vězňů a KDU-ČSL. Tehdejší lidovecký šéf Miroslav Kalousek v úvodním slově vysvětlil, proč je třeba ohlížet se do komunistické minulosti: „Musíme se ptát, jak se to mohlo stát, že se před téměř šedesáti lety komunistická strana dostala k moci demokratickou cestou.“

Zejména na jaře 2006 vystupoval Miroslav Kalousek jako kovaný antikomunista. Tvořilo to tehdy součást jeho politické strategie spočívající v posunu doprava a v navázání povolební vládní koalice s ODS. Na prvního máje byl Kalousek jednou z hvězd akce První máj bez komunistů na pražské Letné. „Přihlásili jsme se k této myšlence, abychom vyjádřili odhodlání čelit zločinné komunistické ideologii. Náš antikomunismus není laciný. Také dnes hrozí předstíraná demokracie,“ sdělil toho dne zpravodaji ČTK.

Pak proběhly volby, které dopadly, jak dopadly. Koncem léta již mohla česká veřejnost spatřit kovaného antikomunistu Kalouska, jak kuje vládu s Jiřím Paroubkem, který si před kamerami neodpustil (předčasný) vítězný doutník, jenž mu dodal vzezření pravého mafiána. A mafiánská image byla namístě, neboť pánové Paroubek a Kalousek právě pekli vládu za podpory komunistů!

Ne, Miroslav Kalousek zůstal zásadovým politikem. Pouze chtěl všem názorně předvést, jak snadno by se komunisté mohli dostat k moci demokratickou cestou. Tato realistická (a hravá) didaktičnost, nad níž by musel učitel národů Komenský zaplesat, však nenalezla u Kalouskových spolustraníků pochopení. Svrhli ho a na jeho místo zvolili Jiřího Čunka. Jeho fenomenální vítězství v senátních volbách dávalo lidovcům naději, že je právě tento vůdce přivede ke kýženým dvouciferným volebním výsledkům.

Jenže, a v tom byla a dodnes je hlavní potíž, za Čunkovým senátním triumfem stála velmi svérázná politika vůči romským obyvatelům Vsetína. Jistě, Romové jsou opravdu obtížně přizpůsobiví a soužití s nimi je vskutku nelehké, leč to přece nikoho neopravňuje k rétorice a ke způsobům, které přesahují hranice vytyčené Listinou základních lidských práv a svobod. Banální konstatování, bohužel však žijeme v zemi, kde je nutné tyto banality neustále opakovat, ba doslova vtloukat natvrdlým bílým do jejich zkedlubnatělých hlav. Na tyto české i moravské zkedlubnatělé kebule, na jejich očekávanou pozitivní reakci na stěhování romských rodin do kontejnerů a průpovídky o opálených nepřizpůsobivých, vsadil Jiří Čunek nejprve v rozsahu vsetínského okresu, posléze sjezd KDU-ČSL zvolením Jiřího Čunka do čela strany v rozměru celorepublikovém.

A právě v této sázce na rasismus spočívá kolosální selhání KDU-ČSL, asi nejhorší, jehož jsme mohli být u této strany po roce 1989 svědky. Jiří Čunek není žádný rétor, svou osobností a politickým apelem však velmi výmluvně vypovídá snad ani ne o krizi, ale rovnou o bídě křesťanské demokracie v České republice A.D. 2007. Kdyby byl kardinál Vlk co k čemu, musí dát lidovce dávno do klatby (nebo se za toto řešení přimluvit u papeže, nemá-li na něj sám mandát), jenže on je rád, že mu jsou nápomocni v soudních tahanicích o svatovítskou katedrálu.

Oproti lidovecké sázce na rasistický populismus jsou údajné Čunkovy úplatky takřka prkotinou a nestojí skoro za řeč. Za pozornost ale rozhodně stojí tance státních zástupců včetně jejich nejvyšší šéfky, to neustálé zastavování a obnovování trestního stíhání. Úžasné krokové variace! Kdyby se Vesecká se Salichovem přihlásili do StarDance, nemohou prohrát. Causa Čunek prověřila nezávislost státního zastupitelství opravdu důkladně – bohužel, výsledek prověrky je velmi nelichotivý.

V těchto souvislostech je skoro lhostejné, zda se Jiří Čunek vrátí, či nevrátí do vlády. Jediní, kterým to – kromě koaličních partnerů – nemůže být úplně fuk, jsou lidovci, neboť boj o Čunka je především lítým vnitrostranickým zápasem o moc, místa a vliv. A o zdroje, protože u lidovců není nic laciného, ani ten antikomunismus ne. Každá jejich legrace zkrátka něco stojí… KDU-ČSL je stranou dvou tváří – pragmatické tváře „zásadového“ Miroslava Kalouska, a tváře populistického latentního rasismu, jejímž nositelem je Jiří Čunek. Jedna za osmnáct, druhá za dvacet bez dvou.

Od roku 1989 neustále zaznívají hlasy, že by se komunisté měli (alespoň) přejmenovat. Proč by to ale dělali, cítí-li se býti komunisty? Daleko žhavější adeptkou na přejmenování je Křesťanská a demokratická unie – Čs. strana lidová. Co je totiž na otočkách o 180 stupňů a’la Kalousek, na podivných zbrojních obchodech, které možná ony otočky způsobují, a tedy i vysvětlují, nebo na řečech o „opálených dělajících s rodinou binec“ křesťanské.

Babylon 3/XVII, listopad 2007